Úvod autora blogu: To jsem si zase v nejnovějším Respektu početl.

Europoslankyně Jana Hybášková tam i tady, v Aktuální blogosféře (prostě všude, kde dostane příležitost), pravidelně rozeznívá válečné bubny a přimlouvá se u české veřejnosti za další pokračování nesmyslného afghánského dobrodružství. Většinou tak činí pomocí starého triku tyranů, diktátorů a válečných štváčů – strašením jakousi neurčitou a dramatickou hrozbou, která se jako temná bouřková hradba tyčí na obzoru, přičemž stačí, abychom jen na chvíli polevili v ostražitosti, a nepřítel nás schramstne jako malinu. V tomto konkrétním případě je tím zlověstným bubákem hrstka negramotných paštúnských analfabetů s otřískaným kalašnikovem na zádech, která prý ve svých temných norách plánuje ztéci pyšnou tvrz západní civilizace.

Nevím, jestli se mám smát nebo usedavě plakat. Paní Hybášková přece nemůže být tak naivní, to by nemohla být poslankyně, a nemůže být ani hloupá, to by nemohla být europoslankyně. Přesto se zdá, že tomu, co píše, opravdu věří. Opravdu věří, že válku v Afghánistánu můžeme „vyhrát“, opravdu věří na „ložisko teroru“, které je třeba vypálit a dezinfikovat, opravdu a upřímně věří, že proti terorismu lze bojovat zabíjením teroristů.

Bohužel to dnes vypadá, že jen málokterý z našich českých jakž takž věrohodných a
demokratických politických zástupců (čili komunisty nepočítám) se hlásí k opačnému názoru rozhodně a zásadově. I má vlastní oranžová strana s opatrností sobě vlastní vypouští jen nejisté zmínky o potřebě znovu zvážit, nutnosti se zamyslet, klást si širší otázky. Pevného postoje nevidět.

Proto chci být svým vlastním skromným způsobem jakousi protiváhou hybáškovského tábora. Říkám jasně a jednoznačně, že tenhle nesmysl musí skončit, čím dřív, tím líp. Chlapi, kteří nastupují do české armády, jsou ochotni bránit vlast s nasazením vlastního zdraví a života. Celkem logicky přitom očekávají, že politici nepoužijí jejich životy jako žetony v jakési cizí geopolitické ruletě.

Hodlám zde co možná nejčastěji zveřejňovat překlady zkušených novinářů, komentátorů a politiků anglicky mluvícího světa, kteří ukazují afghánský konflikt z opačného úhlu pohledu než paní Hybášková a podobně smýšlející lidé. Mám přitom dva cíle – za prvé si z vašich komentářů udělat hrubý obrázek, který tábor je v Česku početnější, a za druhé alespoň zkusit přimět politiky, veřejné intelektuály a mainstreamová média k nějaké emotivnější, živější diskuzi na toto téma.



Eric Margolis: Prezident Obama nedávno přijal afghánský konflikt za vlastní se vším všudy. Ta tam je přetvářka Washingtonu, že proti Tálibánu stojí „západní koalice“. Pryč je také komiksový termín „válka proti terorismu“. Jeho místo zaujal orwellovský obrat „zámořské kontingenční operace“.

Obamovu oznámení o posílení účasti Spojených států v Afghánistánu a Pákistánu – kterýžto útvar je nyní ve Washingtonu oficiálně znám jako „Afpak“ – předcházelo přípravné mediální bombardování Pákistánu za nedostatečnou vstřícnost k americkým strategickým plánům.
Deník New York Times minulý týden v celostránkové reportáži, očividně zaranžované Bílým domem, obvinil pákistánskou vojenskou rozvědku ISI, že tajně napomáhá Tálibánu a jeho spojencům v Afghánistánu i Pákistánu.

V roce 2003 přišly newyorské Timesy o svou kdysi hvězdnou reputaci, když se staly hlavní hlásnou troubou válečné propagandy Bushovy administrativy a irácké invaze. A dnes dělají reklamu americkým vojenským operacím namířeným proti Pákistánu.

Přesto všechno tyto nedávné výpady Washingtonu proti pákistánské zpravodajské službě znějí celkem věrohodně. Osobně píši o ISI již pětadvacet let, mluvil jsem s mnoha jejími řediteli a pákistánskými generály a musím říci, že by mne velmi překvapilo, kdyby ISI tajně nespolupracovala s Tálibánem a dalšími afghánskými povstaleckými skupinami.

Jejím hlavním úkolem je totiž obrana pákistánských zájmů, nikoli zájmů Spojených států amerických.

Podle generála Parvíze Mušarafa hrozil Bílý dům po 11. září Pákistánu válkou, pokud Islamabád nebude ochoten plně spolupracovat na americké invazi do Afghánistánu. Pákistánské základny a přístavy byly pro americkou okupaci sousední země naprosto klíčové.

Pákistán byl tedy s pistolí u hlavy přinucen podepsat americké požadavky, třebaže většina jeho obyvatel podporovala Tálibánce, z jejich pohledu vlastenecké antikomunistické bojovníky za svobodu, a americkou invazi odmítala. Tálibán, sestávající převážně z paštúnských domorodců, byl vycvičen a vyzbrojen Pákistánem.

Řada pákistánských generálů a vysokých zpravodajských důstojníků jsou Paštúnové. Tato etnická skupina tvoří 15 – 18 % pákistánské populace a početně je druhá největší hned po Pandžábcích. ISI běžně využívá služeb Tálibánu a militantních kašmírských skupin jako Laškar-i-Taíba či Džaiš-e-Mohammed.

Pákistán rozlítilo, když Američané přivedli v Afghánistánu k moci jejich odvěké nepřátele, komunistickou Severní alianci Tádžiků a Uzbeků. Severní alianci rovněž podporovala Indie, Írán, Rusko a postkomunistické státy Střední Asie.

Pákistán odjakživa pokládal Afghánistán za své strategické zázemí a přirozenou sféru vlivu. Třicetimilionový paštúnský kmen sedí obkročmo na umělé pákistánsko-afghánské hranici, známé jako Durandova linie, kterou vytyčila imperiální Británie v rámci své strategie „rozděl a panuj“.
Islamabád podporuje afghánské Paštúny, které Američané nepustili v Kábulu k moci. Zároveň se však obává separatistických choutek u svých vlastních Paštúnů. Přízrak nezávislého paštúnského státu – Paštúnistánu – který by sjednotil pákistánské a afghánské soukmenovce, byl vždy jeho nejčernější noční můrou.

Pákistánce silně pobuřují americké vzdušné útoky proti jejich vlastním rebelujícím paštúnským kmenům v afpackém pohraničí. Většina z nich také jen velmi nelibě nese, že si Washington pronajímá pákistánská letadla a 130 000 vojáků k boji proti paštúnským stoupencům Tálibánu. Jsou přesvědčeni, že čím dál neoblíbenější a izolovanější vláda prezidenta Ásifa Zardárího slouží nikoli pákistánským, nýbrž americkým zájmům.

Pákistán je totiž na mizině a žije pouze z amerických dávek.

Jeho poslední dvě vlády přinutil Washington k povolnosti, přestože většině Pákistánců je taková politika proti srsti.

Spojené státy ignorují sílící snahy Indie, Íránu a Ruska rozšířit do Afghánistánu svou sféru vlivu. Zejména Indie cvičí a vyzbrojuje afghánské nepřátele Pákistánu.

Washington bere Pákistán pouze jako prostředek uplatňování svých zájmů v Afghánistánu, nikoli jako starého věrného spojence. Po Islamábádu je vyžadována poslušnost, nikoli spolupráce.
Prezident Barack Obama oznámil, že do Afghánistánu pošle další americké vojáky a civilní úředníky a že vyčlenil další desítky miliard dolarů na údržbu války proti převážně paštúnským partyzánům v Afghánistánu a Pákistánu.

Nic z toho Pákistánu neprospěje. Naopak, posílení americké účasti v Afpaku znamená hrozbu rostoucí nestability a násilí a možná dokonce rozpadu samotného pákistánského státu. Jako by se Washington snažil křehký Pákistán záměrně rozštěpit, jako to udělal s Irákem.

Úkolem ISI je odvracet tyto hrozby, udržovat těsné vazby s Paštúny na obou stranách hranice a mařit manévry cizích mocností v pákistánsko-afghánském kmenovém pásmu.

Spousta Pákistánců si rovněž uvědomuje, že Američané a jejich spojenci jednou z Afghánistánu odejdou a nechají za sebou krvavou spoušť. ISI po nich bude muset uklidit a vnést do afghánského chaosu znovu řád. Strategické a politické zájmy Pákistánu nemají s těmi americkými mnoho společného. To však zřejmě nikoho ve Washingtonu ani trochu nezajímá.

ISI nehraje dvojí hru, jak tvrdí Bílý dům, nýbrž pouze zajišťuje strategické a politické zájmy Pákistánu v regionu. Obamova administrativa se dopouští historické chyby, když se k Islamabádu chová s imperiální arogancí a ignoruje obavy a touhy pákistánského lidu. Už to tak vypadá, že jsme se z íránské revoluce vůbec nepoučili.



Eric Margolis je americký novinář a přispěvatel deníku Toronto Sun. Zaměřuje se na americkou zahraniční politiku, zejména na Blízkém Východě a v Jižní Asii. Text původně vyšel zde a byl přeložen se svolením autora.