Zvyšuje se povědomí o sociálním podnikání nebo si většina z nás pod tímto termínem stále představí chráněné dílny? Existuje prostor pro spolupráci korporací a sociálních podniků? Co vlastně sociální podniky od firem chtějí a potřebují a naopak? Tyto otázky si kladli účastníci diskusní snídaně „90 minut CSR fóra“, která se konala 9. května v hotelu Holiday Inn KCP. Partnerem snídaně byla společnost GlaxoSmithKline s.r.o.


V české legislativě není zatím sociální ekonomika nijak systematicky ošetřena. Terminologická nejednotnost je jedním z klíčových problémů nejen pro poslance, ale i pro odborníky, kteří se tématu sociálního podnikání v České republice dlouhodobě věnují. Veřejnost často spojuje sociální podniky výhradně se zaměstnáváním zdravotně handicapovaných osob, ovšem záběr těchto podniků je mnohem širší.
Jednou z možných cest pro spolupráci velkých firem a sociálních podniků je podpora formou odebírání služeb nebo výrobků. Na tom, že tyto služby, respektive výrobky, musí být plně konkurenceschopné, se shodli jak představitelé neziskového sektoru a sociálních podniků, tak zástupci korporací. Druhým možným průsečíkem mezi firmami a sociálními podniky je podle účastníků diskusní snídaně expertní dobrovolnictví. Čeští sociální podnikatelé v současné době kromě financí potřebují obchodní know-how.

Nejasná terminologie v oblasti sociálního podnikání


Lenka Kohoutová (PSP ČR)

Karel Rychtář, SČMVD
Hovoří se o tom, že zahraniční systémy jsou založeny na dobře fungující legislativě, ovšem mnohem důležitější je, že fungují na základě uznání. Tento prvek ekonomiky, sociální podnikání, má uznání, které se potom promítá do infrastruktury, poradenství, obecného zázemí podporovaného státem. Teprve když toto funguje, můžeme hovořit o nějaké legislativní a finanční podpoře. Těšíme se na příští programové období evropských fondů, kdy sociální podnikání je definováno ve třech segmentech-v oblasti spadající pod Ministerstvo pro místní rozvoj, MPSV i MPO. My se především musíme naučit spolu mluvit, protože byznysový sektor má úplně jinou řeč než ten sociální. Až potom, co se naučíme společně komunikovat, může vzniknout společný prospěšný projekt.


Lenka Kohoutová PSP ČR
Stát nikdy nebude vytvářet místa pro zaměstnávání osob, které jsou ohroženy sociálním vyloučením, ovšem je nutné, aby podporoval vytváření takových míst. Je třeba si uvědomit, že sociální podnikání se netýká pouze osob se zdravotním omezením nebo z určité věkové skupiny. Například po amnestii nastal stav, kdy spousta lidí propuštěných z vězení hledalo uplatnění. Nějaké startovací sociální firmy v této oblasti by určitě pomohly. Stejné je to u lidí, které se podaří odvést ze života na ulici. Pokud tito lidé neseženou dlouhodobé pracovní uplatnění, zjišťujeme, že se na ulici často vrací. Co je důležité, a to může udělat nejen stát nebo firmy, ale každý z nás, je podpora sociálních podniků tím, že u nich budeme nakupovat.


Martina Macurová, P3
Dlouho všichni hledáme nějakou definici sociálního podnikání, ale já po letech, kdy se v této oblasti pohybuji, docházím k tomu, že je možná lépe žádnou definici nehledat. Mnohem důležitější je naučit se spolupracovat, protože sociální podnikání primárně vychází z potřeb komunity. Myslím, že je potřeba odlišit dvě věci. Jedna věc je podpora neziskového sektoru, ale podpora sociálního podnikání je jiná věc. Přestože sociální podnikání vzešlo z neziskového sektoru, byla bych ráda, aby bylo spíš vnímáno jako podnikání. Nemělo by to sklouznout k tomu, že lidé budou nakupovat u sociálních podniků z charitativních důvodů. Určitě pomůže, když se bude vědět, že nějaká firma nakupuje u sociálního podniku, ten vzor je velmi důležitý z hlediska marketingu a propagace.

Alena Zieglerová, Agentura pro sociální začleňování
Je potřeba si uvědomit v jaké jsme fázi, proběhla tady podpora z evropských fondů, která přispěla ke zviditelnění sociální ekonomiky. Nyní je zde zhruba sto sociálních podniků, které to o sobě tvrdí. Teď by si této oblasti měla všimnout veřejná správa, od shora dolů. Stát, MPSV, MPO, MŽP, kraje, obce…i malé obce o několika tisících obyvatelích znají nejlépe místní potřeby. Jednou z možných cest je například zadávání veřejných zakázek sociálním podnikům.

Co potřebují sociální podniky od firem?


zleva: Monika Ladmanová (IBM ČR), Zuzana Dudáková (Modrý domeček)

Alena Králíková, ČSOB
Snažíme se v současnosti o to, abychom rozšířili povědomí o tom, že sociální podnikání se nerovná pouze zaměstnávání osob s handicapem, ale že je to oblast mnohem širší, která se týká celé řady skupin. Chceme se vydat cestou, kdy budeme zjišťovat, co tyto podniky opravdu potřebují. Předpokládáme, že sociální podniky například nemají čas na to, aby samy sebe rozvíjely, a to se může týkat jakékoliv oblasti, ať už personální nebo kterékoliv jiné. Chceme podpořit sociální podniky tím, že jim dáme podporu čistě na jejich rozvoj.

Zuzana Dudáková, sociální podnik Modrý domeček
Většina sociálních podniků pracovně integračního typu má stejné portfolio, všichni jsme vzešli z vůle pomáhat, ale v určitý moment nám došlo, že pouze péče nestačí. Náš podnik se soustřeďuje na zaměstnávání lidí s mentálním postižením a duševními onemocněními. Pokud je péčí práce, jako v tomto případě, je třeba tuto péči změnit v podporu a samotná práce nemůže být něčím exkluzivním, ale normou. Je třeba rozlišit, jestli jde o opravdové podnikání, nebo je to pořád péče, která má akorát trochu jinou formu. Souhlasím s tím, že sociální podniky už nepotřebují peníze. Potřebují se naučit, jak je udržet, jak se stát obchodníky. To je něco, co my v neziskovém sektoru příliš neumíme. Umíme velmi dobře odhadnout cílovou skupinu a nabídnout odborný pohled na její možnosti a selhávání v práci, ale jakmile máme obchodovat, to neumíme. Potřebovali bychom se jednoznačně naučit obchodní know-how. Obchodní zkušenosti z firem jsou pro nás něco naprosto nepostradatelného. Expertní dobrovolnictví je určitě jednou z forem pomoci, kterou potřebujeme, ovšem zásadní je, aby v něm byla kontinuita a došlo k navázání vztahu.

Ivana Ježková, KPMG
Rozpočty ve firmách se snižují, a to včetně rozpočtů na společenskou odpovědnost. Firmy tedy hledají způsoby, jak pomoci neziskovému sektoru nefinanční cestou. Proto by bylo vhodné motivovat neziskové organizace i sociální podniky, aby se naučily fungovat bez podpory firem, například vyvíjením nějaké vlastní ekonomické činnosti. Apelovala bych na firmy, aby se začaly přiklánět k expertnímu dobrovolnictví. Aby místo vysílání zaměstnanců natírat plot na jeden den, například rozdělily tento čas a poskytly neziskovkám a sociálním podnikům odborné konzultace. Je také naprosto nezbytné, aby se sociální podniky naučily být konkurenceschopné čistě komerčním produktům. Neziskové organizace i sociální podniky by měly zapracovat na tom, aby se kvalitativně přibližovaly ke klasickým komerčním subjektům.