O zaměstnávaní znevýhodněných osob a sociálním podnikání pro časopis CSR fórum pohovořila poslankyně Lenka Kohoutová.

„K problematice zaměstnávání znevýhodněných osob jsem se dostala úplnou náhodou. Pracovala jsem pro běžnou komerční firmu na pozici personální ředitelky a majitelé časem přišli s nápadem založit dceřinou společnost, kde by zaměstnávali více jak 50% osob se zdravotním postižením. Tato myšlenka mě absolutně nadchla, protože jsem k tomuto tématu vždycky měla blízko. Zcela jsem se tehdy do tématu ponořila, jak do související legislativy, tak po praktické stránce. Vlastní zkušenosti a vědomí, že systém zaměstnávání osob se zdravotním postižením je po legislativní stránce nedokonalý, mě vedly k tomu, že jsem se rozhodla s tím něco udělat. Začala jsem tedy chodit na MPSV, za poslanci, prostě za všemi, kteří byli ochotni mě poslouchat a mohli s tím něco udělat,“ říká poslankyně Lenka Kohoutová

Stát podle ní poskytuje pravidla a systém podpory, ale jak se ukazuje, není sám o sobě dobrým zaměstnavatelem. Bez neziskových organizací a bez firem by vše bylo jen pustou teorií na papíře. Klíčovou roli v zapojování znevýhodněných lidí do pracovního procesu má ovšem i veřejnost. Je v tomto směru vyspělejší, než před lety?



„Veřejnost se nepochybně vyvíjí,“ říká Lenka Kohoutová. „Mnohé firmy konečně pochopily, že zastoupení různých skupin zaměstnanců, včetně těch se ztíženým přístupem na trh práce, je pro ně ve všech ohledech výhodnější. Motivací není tedy jen finanční bonus od státu, ale přidaná hodnota toho, že takovýto zaměstnanec přináší i mnoho dalších kvalit. Roli v tom hraje samozřejmě to, že díky osobním zkušenostem, které byly zejména za minulého režimu téměř nulové, získáváme pozitivní zkušenosti s mnoha lidmi s nejrůznějším druhem postižení. Tato zkušenost pak snadno přebije předsudky, mylné představy a podobně.“

Současná legislativa „odstupňovává“ zaměstnance se znevýhodněním podle míry jejich postižení. Došlo ke snížení příspěvků na zaměstnávání osob s lehčími formami znevýhodnění. To vzbudilo nevoli u některých neziskových organizací, které těmto osobám pomáhají. Podle Lenky Kohoutové je však toto opatření správné: zaměstnanec s těžším stupněm postižení má výrazně ztížen vstup na trh práce a lze také předpokládat, že úprava pracoviště pro takového zaměstnance je náročnější a jeho pracovní výkonnost může být nižší. Kdyby toto rozlišení neexistovalo, hrozilo by naopak, že by si firmy vybíraly pouze zaměstnance s lehčím typem postižení. „Uznávám ale, že v některých případech tato premisa nemusí platit, to je ale pak otázka, zda není chyba ve špatném posouzení,“ říká poslankyně.

A sociální podniky? Ty jsou podle názoru Lenky Kohoutové vhodným nástrojem jak pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, tak třeba mladých lidí opouštějících ústavní výchovu. „Pokud je sociální podnik dobře postaven, měl by si na sebe vydělat sám, stejně jako běžné firmy – jediný rozdíl je v tom, že kromě zisku má za cíl i sociální přesah. I proto mi přijde rozumnější poskytovat sociálním podnikům dotaci na vstupní náklady, a ne poskytovat podporu průběžně. Pravidelná podpora totiž působí efektem dávkové pasti, která své obdarované táhne do pasivity a představy, že stát se vždy postará,“ říká Lenka Kohoutová.

Evropské fondy podpořily podle poslankyně nemálo podobných projektů, které ale často nebyly udržitelné. Po skončení podpory si prostě nebyly schopny vydělat na svůj běžný provoz. V zahraničí jde problematika zaměstnávání znevýhodněných osob stále častěji „napříč sektory“. Je spojena s komunitou a jejími konkrétními potřebami. Co chybí naší společnosti, aby začala danou problematiku řešit stejně?

„Mám takový dojem,“ říká Lenka Kohoutová, „že u nás je bohužel stále zvykem řešit věci centrálně a jaksi shora. Komunitní řešení vyžadují souhru všech aktérů a to je někdy problém. Přitom z praxe je více než jasné, že právě tento způsob řešení společenských problémů má největší naději na úspěch. Jsem založením optimista, takže věřím, že časem se i u nás stane tento typ řešení samozřejmostí.“

Anna Šindelková