Evropa nečeká
V politických zápasech na české politické scéně jde stranou zájem o Evropskou unii. A přitom velmi pravděpodobně tento rok v Unii ovlivní budoucnost České republiky více, než kdo bude vládnout v Praze.
Mluví se o reformě Evropské unie a téměř každý český politik opakuje: reforma, reforma, ale ani jeden nám nevyjevil, jakou reformu chce. Proč by měly mít jasno v reformě jen velké státy? Na představení vize není třeba mít 80 milionů obyvatel. Stačí vizi mít a za její prosazení nasadit všechny možné síly.
Charles de Gaulle, velký státník, chtěl také reformovat evropská společenství vytvořením Evropy národů bez nadnárodních institucích. Na rozdíl od českých politiků svou reformu dal na papír. Jeho vyslanec a ministr Christian Fouchet v roce 1961 projekt vypracoval a předložil.
Nakonec francouzská iniciativa skončila nezdarem. Místo reformy byla v roce 1963 podepsána Elysejská smlouva mezi Německem a Francií, která upevnila spojenectví obou zemí, tandem Berlín - Paříž se stal motorem evropské integrace.
Po odchodu Velké Británie z Evropské unie váha zemí v eurozóně ještě více posílí. Vliv Německa a Francie nebude vyvažován britským vlivem. Rodina 19 zemí s eurem představuje dojitou kvalifikovanou většinu zemí Evropské unie (více než 55 %, tak i obyvatel, více než 65 %). Je jasné, že k většinovému nebo dokonce jednomyslnému rozhodnutí eurozóny není v Unii alternativa. Můžeme jen zasalutovat a říct: „Sloužím eurozóně“.
Naším zájmem je být v eurozóně, sedět u stolu, kde se fakticky rozhoduje, jako Slovensko. Nakonec budeme bratry Slováky žádat, aby něco naším jménem v eurozóně prosazovali.
O budoucnosti Unie se rozhoduje dnes a my máme u rozhodovacího stolu mít své místo. To znamená vstoupit do eurozóny hned. Nesluší nám, a neprospívá, být jen kritiky, kteří sami sebe ujišťují, že na naše slova dojde. Umění diplomacie je dohodnout se, hájíce i své zájmy. Tak jednají staré členské státy.
Úkol zajistit evropskou bezpečnost v podmínkách nelegální migrace a hlavně stále naléhavější potřebu nového uspořádání uvnitř Unie po odchodu Británie využijí staré členské země s Německem a Francií v čele k uskutečnění unijní reformy. Nové vztahy po odchodu Británie budou nové vztahy s Velkou Británií i uvnitř Unie.
Budoucí vládní koalice v Německu bude velmi angažovaná v evropské agendě, a jak se vyjadřuje francouzský prezident Emmanuel Macron, Francie nebude pozadu. Dožijeme se nové Elysejské smlouvy. A do tohoto procesu máme mít ambici spoluvytvářet novou tvář Unie.
I my máme mít natolik silné sebevědomí a představit naši – českou vizi Evropské unie: jak mají fungovat její instituce, jak vysoký má být podíl příspěvku členských zemích, jak se mají rozdělovat peníze v Unii, v jakých oblastech má být integrace posílena a kde nikoliv, jakým projektem chce Česká republika přispět do nového obranného paktu PESCO, kdy vstoupíme do eurozóny atd.
Mluví se o reformě Evropské unie a téměř každý český politik opakuje: reforma, reforma, ale ani jeden nám nevyjevil, jakou reformu chce. Proč by měly mít jasno v reformě jen velké státy? Na představení vize není třeba mít 80 milionů obyvatel. Stačí vizi mít a za její prosazení nasadit všechny možné síly.
Charles de Gaulle, velký státník, chtěl také reformovat evropská společenství vytvořením Evropy národů bez nadnárodních institucích. Na rozdíl od českých politiků svou reformu dal na papír. Jeho vyslanec a ministr Christian Fouchet v roce 1961 projekt vypracoval a předložil.
Nakonec francouzská iniciativa skončila nezdarem. Místo reformy byla v roce 1963 podepsána Elysejská smlouva mezi Německem a Francií, která upevnila spojenectví obou zemí, tandem Berlín - Paříž se stal motorem evropské integrace.
Po odchodu Velké Británie z Evropské unie váha zemí v eurozóně ještě více posílí. Vliv Německa a Francie nebude vyvažován britským vlivem. Rodina 19 zemí s eurem představuje dojitou kvalifikovanou většinu zemí Evropské unie (více než 55 %, tak i obyvatel, více než 65 %). Je jasné, že k většinovému nebo dokonce jednomyslnému rozhodnutí eurozóny není v Unii alternativa. Můžeme jen zasalutovat a říct: „Sloužím eurozóně“.
Naším zájmem je být v eurozóně, sedět u stolu, kde se fakticky rozhoduje, jako Slovensko. Nakonec budeme bratry Slováky žádat, aby něco naším jménem v eurozóně prosazovali.
O budoucnosti Unie se rozhoduje dnes a my máme u rozhodovacího stolu mít své místo. To znamená vstoupit do eurozóny hned. Nesluší nám, a neprospívá, být jen kritiky, kteří sami sebe ujišťují, že na naše slova dojde. Umění diplomacie je dohodnout se, hájíce i své zájmy. Tak jednají staré členské státy.
Úkol zajistit evropskou bezpečnost v podmínkách nelegální migrace a hlavně stále naléhavější potřebu nového uspořádání uvnitř Unie po odchodu Británie využijí staré členské země s Německem a Francií v čele k uskutečnění unijní reformy. Nové vztahy po odchodu Británie budou nové vztahy s Velkou Británií i uvnitř Unie.
Budoucí vládní koalice v Německu bude velmi angažovaná v evropské agendě, a jak se vyjadřuje francouzský prezident Emmanuel Macron, Francie nebude pozadu. Dožijeme se nové Elysejské smlouvy. A do tohoto procesu máme mít ambici spoluvytvářet novou tvář Unie.
I my máme mít natolik silné sebevědomí a představit naši – českou vizi Evropské unie: jak mají fungovat její instituce, jak vysoký má být podíl příspěvku členských zemích, jak se mají rozdělovat peníze v Unii, v jakých oblastech má být integrace posílena a kde nikoliv, jakým projektem chce Česká republika přispět do nového obranného paktu PESCO, kdy vstoupíme do eurozóny atd.