Bylo by dobré zahájit první blog na aktuálně.cz něčím příjemným. Doba je ale taková, že zrovna máme jedno tragické výročí. Připomínáme si 100. výročí sarajevského atentátu. 28. června jsem byl na zámku Konopiště, kde žil manželský pár následníka trůnu.

V zámku v Chlumu u Třeboně jsem odpoledne zahájil výstavu „Po stopách Františka Ferdinanda d´Este“, která mapuje životní osudy nástupce rakousko-uherského trůnu od narození až po smrt v Sarajevu rukou atentátníka. Výstřely v Sarajevu před 100 lety přispěly k rozpoutání I. světové války.

V podvečer jsem se spolu s rakouským velvyslancem Ferdinandem Trauttmansdorffem a generální ředitelkou Národního památkového ústavu Naďou Goryczkovou zúčastnil zádušní mše za arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este, jeho manželku Žofii z Hohenbergu a za oběti velké války. Mši celebroval na zámku Konopiště kardinál Dominik Duka. Vzhledem k mimořádnému zájmu se mše konala pod širým nebem na nádvoří zámku. V tom žijeme ve šťastné době, že když se koná veřejná akce k nějakému tématu, nebo se připomíná výročí, není nutno tam nahnat děti ze škol a pracující „ze závodů“, ale přijdou ti, které to opravdu zajímá.

První světová válka je klíčová událost pro celé 20. století a poznamenala i životy nás, kteří jsme se narodili i půl století po jejím skončení. Vedla – byť ne nutně, protože člověk je svobodná bytost – ke vzniku nacistické i komunistické vlády. Když se rozpadne jeden svět, neznamená to, že na jeho troskách musí vzniknout něco lepšího, může to být přesně naopak.

O tom „zaniklém světě včerejška“, jak tomu říkal spisovatel Stefan Zweig, si můžeme myslet zcela protikladné věci. Na jednu stranu to byla doba stability a vypočitatelnosti. Náš národ povstal po mnoha stránkách (kultura, politika, průmysl) právě v době konce staré monarchie. Byl to ale svět, který nakonec dokázal vést miliony lidí na smrt - a to zbytečně. Bohužel je to tak, že historie je dobrá učitelka, ale má špatné žáky s krátkou pamětí.

V každém případě by sarajevský atentát tragédií, která ukazuje, že zločin vede k dalším zločinům. Pravda, vražda na tyranu není zločinem, proto si připomínáme hrdiny, kteří provedli atentát na říšského protektora. Jenže následník trůnu nebyl tyran, naopak mohl přinést zlepšení. Zda by se mu to podařilo proti nepřízni jiných sil, už se nikdy nedovíme. Víme ale, že snaha o nenásilné reformy a dohodu rozumných lidí má vždycky přednost. Po síle se má sáhnout tam, kde jednáme s brutálním protivníkem, který nás ohrožuje a s kterým není dlouhodobě žádná řeč.

V médiích se objevila otázka, proč se za následníka a jeho choť sloužila bohoslužba, jestli to není nostalgie po starých časech. O nostalgii ale nejde. Stále ještě žijeme v nejsvobodnějším období českých dějin. Kromě aktu samotného, který má význam náboženský, tedy že věřící se zajímají o osud svých bližních na věčnosti, je to připomínka klíčového okamžiku dějin, křižovatky, na které se lidé vydali po špatné cestě. Není to ale minulost. Ve skutečnosti se pořád znova ocitáme v nějakém Sarajevu a jde o hodně. A svět je dnes zase neklidný.