Moje vystoupení v Poslanecké sněmovně k tématu ÚSTR, ze dne 11. 12. 2014

Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, tato otázka, jak jistě chápete, se mě týká velmi osobně. Dovolím si proto malou rekapitulaci celého stavu. Když jsem v roce 2010 vyhrál ve výběrovém řízení spolu s deseti kandidáty, z nichž jsem byl vybrán do ústavu, tak jsem přišel do instituce, která byla velmi výrazně destabilizovaná. Mně se podařilo během tří let, které mi byly umožněny z celkových pěti, na tuto dobu byl můj mandát na začátku určen, tak se mi podařilo instituci stabilizovat. Digitalizace, o které se hovoří, probíhala velmi dobře a archivní správa Ministerstva vnitra, která je vlastně nejvyšším dozorujícím orgánem, nikdy neměla zásadní připomínky k tomuto procesu.
Digitalizovalo se zhruba 25 milionů stran. Odpovídá to tomu počtu, který zde zazněl. Ono je to těžko odhadovat, kolem 20 procent digitalizovaných materiálů, protože si představte, že v archívu bezpečnostních složek je, kdybychom vzali papíry, a takto je složili vedle sebe, zhruba 17 km archiválií a zhruba 5 km mikrofiší. To znamená, je to tedy značný objem materiálu.
Podle zákona 181/2007 Sb., který je speciálním zákonem pro Ústav pro studium totalitních režimů a archiv bezpečnostních složek, v roce 2030 má archiv bezpečnostních složek přejít pod národní archiv samozřejmě s celým tímto fondem. Právě proto zákon 181 jasně stanovuje, že ten, kdo má provádět digitalizaci těchto materiálů, je Ústav pro studium totalitních režimů. Právě proto, aby jedna z digitalizovaných kopií i poté, co archiv bezpečnostních složek přejde pod národní archiv, zůstala k dispozici badatelům Ústavu pro studium totalitních režimů. Tato skutečnost byla od samého začátku napadána některými konkrétními osobami, které se netajily tím, že mají zájem tuto činnost utlumit.

Tlak na porušení zákona
Od senátních voleb roku 2012, tak jak pan premiér přesně popsal mechanizmus, že Senát je skutečně tou institucí, která má výhradní personální pravomoc nad složením rady ústavu, tak po senátních volbách v roce 2012 došlo ke zvolení rady ústavu, která mě, jako tehdejšího ředitele, začala vystavovat velmi tvrdým tlakům na to, abych postupoval v rozporu se zákonem 181. Tento tlak byl veden nejsilněji ze strany předsedkyně této rady, paní doktorky Benešové. Když jsem čelil těmto tlakům argumenty, že jako ředitel státní instituce nemohu porušovat platné zákony, a podle platných zákonů není možné převádět digitalizaci, kterou zákon dává do pravomoci ústavu, jinam, tak mi bylo řečeno: Tak hledejte jiné než zákonné cesty. Když jsem se ujišťoval, jestli jsem špatně neslyšel, tak toto mi bylo potvrzeno, což jsem samozřejmě odmítl. A nakonec neustálé spory, které v podstatě spočívaly v tom, že jsem byl úkolován nesplnitelným množstvím úkolů, že neustále byly vršeny další a další úkoly v nesplnitelných termínech, které v podstatě vyčerpávaly tým mých spolupracovníků, jsem byl na jaře loňského roku odvolán.
Musím říci, že celá situace není úplně jednoduchá a politicky jasně, nebo stranicko-politicky jednoznačně rozdělená. Už jsem zde o tom hovořil. Tak, jako jsem tehdy vnímal skutečně velmi silnou podporu od tehdejšího premiéra Petra Nečase, tak jsem ji také vnímal od tehdejšího a vlastně i současného předsedy Senátu, pana Milana Štěcha. To znamená, ty věci nebyly vedené po stranické rovině. Myslím si, že je velmi důležité to, co zde pan premiér řekl. Že opravdu personální pravomoc má Senát. Pokud jsem informován, tak Senát má skutečně velmi seriózní zájem na tom, aby se situace v Ústavu pro studium totalitních režimů zklidnila, a chce se zabývat v rámci svých pravomocí složením rady ústavu. Jak víte, já jsem, jak už zde bylo zmíněno paní poslankyní Němcovou, v první instanci vyhrál soudní spor, protože jsem žaloval ústav, respektive radu proto, že jsem byl propuštěn ze zaměstnání nezákonným způsobem, což soud v první instanci potvrdil.

Hrozba zneužití peněz
Já jsem přesvědčený o tom, že současné vedení ústavu bylo dosazeno nelegitimní cestou, a že část členů dnešní rady ústavu jsou lidé, kteří porušují své pravomoci, a určitě se budu snažit, tak jak pan premiér řekl, jako člen vlády dozorovat do té míry, do které je to možné to, aby ústav fungoval správným způsobem.
Co se týká finančních prostředků, které byly ve státním rozpočtu navýšeny, hovořil jsem s panem ministrem financí, který mi řekl, že tyto prostředky budou vázány, a bez rozhodnutí vlády nebude možné jimi disponovat z toho důvodu, aby nebylo možno zneužít těchto finančních prostředků k hromadnému propouštění osob, které jsou někomu nepohodlné. Bohužel ty finanční prostředky podle informací, které mám, mají být určené k tomu, aby byli tito lidé propuštěni, a bylo tedy na odstupné, a zároveň na přijímání nových pracovníků. Tedy tato místa se vlastně budou finančně dublovat. Vázáním těchto finančních prostředků by se mělo tomuto naprosto nezákonnému postoji zabránit, což jsem samozřejmě rád. To znamená, že bychom se všichni měli snažit o to, aby opravdu tato instituce, která je velmi potřebná v procesu očišťování historické paměti, mohla fungovat, aby nebyla neustále atakována nejrůznějšími spory, ať už podmíněnými stranicko-politickými nebo jinými zájmy, protože tam jsou skutečně i jiné konkurenční zájmy mezi různými institucemi. Ale to zde nechci otvírat, ale bohužel to svou roli také hraje. A jistě je naší společnou odpovědností, aby tato státní instituce patřila do celkové mozaiky paměťových institucí, jako instituce renomovaná.

Činnost ústavu upadla
Já jsem stál za vznikem evropské platformy paměti a svědomí, kde Ústav pro studium totalitních režimů byl jedním ze zakládajících členů. Bohužel současná situace v ústavu způsobila, že ústav byl z této platformy vyloučen, respektive odešel předtím, než by byl býval vyloučen, což o něčem svědčí. Já tedy věřím, že nezávislý soud, pokračování mého soudního procesu bude v lednu příštího roku, rozhodne. Jistě budu respektovat rozhodnutí tohoto soudu. To bude mít nějaký vliv, a je potom důležité toto rozhodnutí respektovat.
Já bych chtěl říci ještě jedno slovo k tomu, co zde probíhala před včerejším hlasováním o navýšení rozpočtu. Předpokládám, že někteří z vás jste dostali esemesky a E-maily týkající se mé osoby, kde jsem byl osočován současným vedením ústavu, že si zde vyřizuji své osobní spory, že mám různé revanšistické choutky, a podobně. Setkáváme se zde rok. Já doufám, že za ten rok jste mohli sami pochopit, jaké je mé smýšlení, a jestli jsem nebo nejsem revanšista. Jestli je mému smýšlení něco velmi vzdálené, tak je to právě jakékoliv vyřizování si účtů. A slovo odpuštění nechápu jako slabost, ale jako výraz síly. Ale samozřejmě ten, komu má být odpuštěno, by také měl vyslovit a být otevřen k nějakému pokání. To v tuto chvíli na straně ústavu nevnímám.
Nicméně jsem připraven se velice věcně a racionálně zapojit do jakékoliv činnosti, která by měla ústavu pomoci. Protože když se podíváme na fakta a čísla, tak bohužel vědecká činnost velmi upadla, výstav je málo, publikace nejsou téměř žádné. Po mém propuštění došlo k masívnímu propouštění osob. Toto jsou fakta, která bychom měli mít na zřeteli, a snažit se opravdu s klidem, bez emocí, bez jakýchkoli postranních partikulárních úmyslů o to, aby tato instituce, jak jsem řekl, byla renomovanou paměťovou institucí, na kterou bychom mohli být právem hrdi, a ne za kterou bychom se měli stydět, protože některé momenty, které v současné době kolem této instituce jsou, bohužel se té druhé kategorii blíží víc než té první. Děkuji vám za pozornost.