Nemohu bohužel odpovídat na všechny dotazy, námitky a podněty, které se objevují v diskusích na mém blogu a Facebooku. Není to v lidských silách. To ale neznamená, že bych o nich neuvažoval. Nemám samozřejmě na mysli podněty toho typu, že budu hořet v pekle se všemi politiky, církvemi a podobně. Taková představa je spíše důležitá pro člověka, který se jí zabývá, protože mu přináší buď úlevu, nebo stupňuje jeho trýzeň. Osobně bych vsadil spíše na to druhé.

Některé důležité myšlenky se v mnoha příspěvcích pod články na internetu objevují opakovaně. Dosti čtenářů postrádá vyváženost v tom, když se referuje o obětech ve světě. Pokud zahyne několik lidí v Evropě, je to v médiích významnější zpráva, než když se to stane v Africe. Jeden pisatel například připomíná: „Za atentáty na severu a východě Nigérie obvykle stojí islamistická organizace Boko Haram. Ta loni spáchala asi sto teroristických útoků, při kterých zemřelo asi 3000 lidí.“ Jako člověk, který sleduje zprávy, o takových zločinech samozřejmě vím. Třeba zrovna Boko Haram je známá střelbou do dětí, únosy žen a jejich prodejem do otroctví a dalšími činy. Stejně tak můžeme číst o obětech různých konfliktů na mnoha kontinentech.
Dovedeme si představit, napadne nás, co by asi psaly naše noviny, kdyby v západní Evropě zemřelo po útoku nějakých fanatiků 3 tisíce lidí? To je skoro počet obětí útoku letadly na Světové obchodní centrum v New Yorku. Ten den se přitom považuje za přelomový, zatímco na tisíce lidí, kteří zemřeli jinde, si nikdo nevzpomene už za týden. Proč tomu tak je?

Bližší košile

Řečeno stručně, je to tím, že máme vlastní perspektivu, podle kterého co je blízko a co je naše, to považujeme za důležitější. A není to správné. Život má všude stejnou cenu, jenom o tom nejsou všichni přesvědčeni, především zločinci, kteří druhé o život připravují. Tady by mělo platit, že všem se má měřit stejným metrem.
Je lidsky pochopitelné, že když při autonehodě zahyne člověk, kterého jsme znali, je to pro nás téma na dlouhou dobu. Když čteme v rodinách, že v autě zahynuli čtyři mladí lidé, zahrneme to ve své mysli do kolonky „dopravní nehody pod vlivem alkoholu o sobotní noci“ a věc je vyřízena. Stejně tak reagujeme i na události doma a ve světě. Jak známo, volby se spíše vyhrávají kvůli tématům domácí politiky a ne zahraniční, ačkoliv ta zahraniční je vlastně někdy ohledně dopadu významnější. Proto „co je doma, to se počítá“. I mrtví. Cizí mrtví jako by nebyli.
My lidé se často chováme podle toho, že je bližší košile než kabát. Připadá nám to logické. Jen si někdy pleteme košili s kabátem. V moderním světě, který je stále menší a propojenější, možná jednou výraz zahraničí ztratí dnešní význam. Spory o to, jestli má, nebo nemá být multikulturalismus, budou dost zbytečné. Lidé různých kultur se budou stále potkávat a bude možné to nanejvýš omezit, ale nepůjde tomu nikdy zabránit, tak jako se to trvale nepovedlo nikdy v dějinách. Právě proto bychom měli „trénovat“ a snažit se vnímat i dění v domněle vzdálených zemích tak, jako by to bylo sousedství. Brzy to tak může být. Ne tak, že bychom sousedili s Nigérií, ale že se lidé, dosud žijící třeba kolem rovníku, mohou stát našimi sousedy. S tím nic nenadělají ani nějaké hordy pokřikující „Čechy Čechům“, ani různí svérázní „vlastenci“, kteří neumí napsat v češtině správně i a y. Pro začátek můžeme trénovat čtením zpráv o světových problémech, abychom si zvykli dřív, než to budou naše domácí problémy.

Sousedé z Afriky

Lidé pronásledovaní v Nigérii jsou často křesťané. Nemáme se o ně ale zajímat jen proto, že Evropa bývala kontinent, kde toto vyznání převažovalo. Stejně tak máme vědět o pronásledovaných muslimech a buddhistech. Nacisté pronásledovali židy, křesťany, Romy, homosexuály, komunisty, svobodné zednáře, Slovany, prostě každého, kdo nezapadnul do jejich obrazu světa. Ten byl tak jasně vymezený, že do něj nezapadal nakonec skoro nikdo. Každá totalitní ideologie se tak chová. Nakonec si nemůže být jistý nikdo.
Celkem správně si dnes klademe otázku, jestli vůbec jsme schopni přijmout cizí uprchlíky a co si potom s nimi počneme. Odpověď by měla znít: Musíme být schopni. Pokud to nezvládneme, bylo by to znamením, že naše společnost není v pořádku. Pokud jsou problémy v západní Evropě, taky to znamená, že tamní společnost není v něčem v pořádku. Je otázka, nakolik mohli odhadnout vývoj ve světě, který předpokládal málokdo. Třeba vzestup islámského fundamentalismu. Nebo to, že po konci kolonialismu se tolik zemí Třetího světa promění v krvavé diktatury.
My jsme byli vlny imigrantů v 70. a 80. letech uchráněni ne kvůli nějaké naší moudrosti a opatrnosti, ale kvůli izolovanosti naší země během komunistického režimu. Jinak bychom na tom mohli být dnes podobně.
Buďme rádi, že jsme dostali čas na přípravu. Už máme zkušenost jiných zemí, ale ještě nemáme ten velký problém. Až přijde, musíme ho ve vlastním zájmu vyřešit co nejlépe a civilizovaně.