Čína je stará a úctyhodná civilizace, bez které by byly dějiny světa nemyslitelné. A v určitém ohledu si skutečně zaslouží označení Říše středu, protože mnoho děl lidské kultury a mnoho objevů a vynálezů pochází z této části světa. Čína a Číňané mají zaslouženě úctu ostatních národů a zemí.

Nastalo zvláštní období naší polistopadové historie, kdy se zdá, že zastávat se lidských práv je pouze naivita, nedostatek pragmatismu, cesta k narušení vzájemných vztahů, především ekonomických. Lidská práva jsou považována za sentimentální záležitost, přinejlepším za postupy, které stejně k ničemu nevedou. Prý nemá cenu nejlidnatější zemi světa dráždit.

Je potřeba si připomenout některá fakta, protože fakta nejsou sentimentální, ta jenom jsou. Když se někdo obdivuje čínskému hospodářskému růstu, letům čínských kosmonautů do vesmíru, olympijským hrám v Pekingu či budování umělých ostrovů, měl být vidět také druhou stranu mince. Nejlépe to snad demonstruje paradox, kdy se k Číně staví přátelsky třeba naši komunisté, přičemž Čína sama již nemá s komunismem společného vůbec nic kromě názvu strany. Jedná se o brutální kapitalistický stát, který zatím nemá žádné sociální vymoženosti, které byly pracujícími vybojovány v západním světě.

Čína je problematická i politicky. Je ovšem otázkou, jestli o politice vůbec mluvit, protože politika znamená svobodnou soutěž politických stran. V Číně, stejně, jako tomu bylo u nás a v celém východním bloku a bývalém Sovětském svazu, vládne jediná strana, spíše klientelistická instituce sloužící rozdělování podílu na moci pro vlastní členy. Autorita Komunistické strany Číny stojí nad právem a zákonem. Pokud jde o zákonnost, soudci jsou pod tlakem komunistických funkcionářů. Ve vězení sedí podle údaje z roku 2000 něco mezi jedním až čtyřmi miliony lidí. Čína nedovoluje kontrolovat svůj trestní systém vnějším pozorovatelům.

Země také nezná svobodu slova v našem pojetí. Stačí připomenout pověstné blokování stránek na internetu; vyhledávače některé pojmy nemohou vůbec nalézt, protože vládnoucímu režimu nevyhovují. Takže o Tibetu a dalajlamovi se dočtete jen to, co hlásá režim v Pekingu. Zákonem je v Číně zakázáno bránit oddělení nějaké části od Číny, zřejmě tím mají na mysli opět především Tibet. Není nic platné, že tibetská exilová vláda žádnou samostatnost Tibetu nechce, jen autonomii.

Na potlačování svobody slova přistupují bohužel i některé západní firmy, například firma Yahoo prohlásila, že nemůže chránit soukromí svých zákazníků před čínskými úřady. Reportér Shi Tao byl odsouzen na 10 let do vězení, protože odeslal do zahraničí interní komentáře komunistické strany. Yahoo! Holdings (hongkongská pobočka Yahoo) prozradila čínské vládě IP adresu, z které byl odeslán e-mail.

S čínskou vládou spolupracují i firmy Google China, Microsoft, Cisco, AOL, Skype, Nortel a další. Pro zastánce lidských práv je to samozřejmě demoralizující pohled.

Monopol na odborářskou činnost má v Číně jediná organizace.

Pokud jde o náboženskou svobodu, není situace sice tak strašlivá, jako byla za tzv. Kulturní revoluce, nicméně komunistický stát se snaží mít veškeré náboženské aktivity pod svou kontrolou. Proto jsou také pronásledováni protestanti, katolíci i buddhisté. Pokud jde o buddhisty, můžeme připomenout konkrétní případ, kdy komunistická stranická komise sama vybrala tibetského duchovního hodnostáře pančenlámu, který byl přitom už předtím vybrán podle tibetských zvyklostí. Kam se poděl původní pančenlama, není známo.

Známé je pronásledování náboženské skupiny Falun Gong. Objevuje se podezření, že uvězněným členům Falun Gong se odebírají orgány na transplantace.

Čína byla známa tzv. politikou jednoho dítěte. Stát usoudil, že musí řídit rostoucí populací, takže rodiny mohou mít až na výjimky jen jedno dítě. Dnes je jasné, že toto sociální inženýrství skončilo neúspěchem, protože se sice podařilo zpomalit populační růst, ale došlo k demografické nerovnováze. Přibude starých lidí, o které se nebude mít kdo starat, a protože před narozením je možné předpovídat pohlaví dítěte, je najednou více chlapců, kteří jsou teď bez nevěst.

Tak by bylo možné pokračovat. Čína má problémy s lidskými právy. Zajímat se o to, je vysoce důležitá a praktická záležitost. I pouhé obchodování musí být založeno na důvěře. Jak důvěřovat někomu, kdo brání lidem říkat pravdu, kdo je drží bezdůvodně ve vězení a mučí je? Někteří lidé soudí, že nemáme druhým vnucovat „západní koncept lidských práv“. Co je ale západního na tom, že lidé mají mít možnost žít svobodně, aniž by jim někdo ničil život a nutil je lhát?

Čína si jistě v mnohém zaslouží obdiv. Zasloužila by si ho ještě více, kdyby byla svobodnou zemí. Pak bychom se zase my mohli v mnohém ke svému užitku učit od Číny.