Vpád armád Varšavské smlouvy do Československa je pro mnoho lidí už jen historická událost z minulého století. Lidem, kteří tehdy ještě nebyli na světě, už bude za tři roky padesát. Lidem, kteří nepamatují listopad 1989, už je čtvrt století. Jenže minulost trvá ve svých následcích a také jako memento.

Hodnotit události Pražského jara a let 1968 a 1969 je složité, protože se na jednu stranu jednalo o společenský pohyb, který přinesl po dvaceti letech najednou nečekaný závan svobody a nadšení, na druhou stranu se jednalo o vnitřní spor mezi různými tipy komunistů, do kterého obyčejný člověk nemohl moc zasáhnout. Výsledkem byla katastrofa. Z té vzpomínky potom mnoho lidí žilo dalších dvacet let. Pro reformní komunisty je to dodnes jedinečná historická událost, pro skeptiky to byl marný pokus, který nemohl skončit dobře a bylo by podle nich lépe, kdyby pokračovalo pozvolné uvolňování 60. let. Dějiny se ale nedají řídit jako auto a k těm událostem prostě došlo a teprve s odstupem času nás napadá, jestli se všechno nedalo udělat jinak.

Něco jiného ale je uvažovat o tom, co je z tehdejšího dění pro nás významné dnes. Takzvané socialistické Československo bylo satelitem Světského svazu, který tu udržoval totalitní režim, který by se bez jeho podpory zřejmě dlouho neudržel, protože zklamání z vývoje po roce 1948 bylo záhy všeobecné. Bylo jasné, proč komunisté nikdy nepřipustili svobodné volby a trvali na vedoucí úloze strany. Hned při volbách v roce 1990 bylo vidět, jak se za svobodných poměrů podpora pro komunisty scvrkla z 99 na necelých 14 procent a stran bývalé Národní fronty dohromady asi na 25 procent. Od té doby se to výrazně nezměnilo. Jakmile si lidé mohou vybrat a mohou volit tajně, je s iluzí nějaké „vedoucí úlohy“ jedné strany konec. To však bylo možné až tehdy, když Velký bratr v Moskvě rezignoval na ovládání zemí ve střední a východní Evropě a věnoval se spíše svým vlastním – jak se pak ukázalo nepřekonatelným – problémům.

Dějiny se nikdy úplně neopakují, opakují se ale podobné vzorce - v tomto případě model, kdy velká a mocná a nedemokratická země chce prosadit svůj vliv v nějaké menší zemi. Je jasné, že nám to hned asociuje přinejmenším dva státy a to putinovské Rusko a komunisticko-kapitalistickou Čínu. Nejde o to, že by nám snad hrozil vpád nějakých armád. Toho se mohou obávat především sousedé těchto mocností. Existují však i jiné způsoby, jak pomalu někoho kolonizovat a podmanit si ho. Jde především o ekonomický vliv a propagandu.

V současnosti se často používá pojem „hybridní“, třeba hybridní válka. Označuje to nový styl boje na několika frontách najednou, kdy se kromě zbraní používá ještě propaganda, psychologický nátlak, korupce, ekonomický tlak. Tuto fázi už tady máme, chybí jen zbraně, na které nakonec nemusí dojít. I po únoru 1948 tu Kreml vystačil se svými poradci a domácími kolaboranty. Když sledujeme ekonomické zájmy Ruska a Číny, omotávání si kolem prstu některých politiků, pronikání osob spojených s ruskými a čínskými politickými a ekonomickými zájmy do státního aparátu a ekonomiky a činnost především proruských webů a zřejmě pilně placených diskutérů na internetu, je jasné, že snaha o ovlivnění našeho způsobu života je v plném proudu. Začalo to přinejmenším již v době, kdy se jednalo o umístění amerického radaru v Brdech.

Anexe Krymu, avizovaná účast Ruska na čínských manévrech v Jihočínském moři, to je jen viditelná vojenská stránka věci. Horší je to, co není vidět na první pohled.

Události ze srpna 1968 ukazují, že se v síle protivníka přepočítali i ti, kteří ho měli znát, tedy reformní komunisté. Dnes bychom měli být o půl století moudřejší. Fráze, že dnešní Rusko není SSSR, se míjí podstatou věci. Vždycky spíš platilo, že Sovětský svaz byl jedním z převleků imperialistického Ruska. Naše štěstí je, že jsme součástí západních vojenských a politických struktur a měli bychom se snažit o upevnění těchto vazeb a ne jejich oslabení nebo likvidaci. Je jasné, komu by se líbilo a hodilo.

Historie bývá označována za učitelku národů. Jde ale o to, aby národy byly natolik gramotné, že budou schopny v historii číst a porozumět. Pokud to neuděláme, budeme si ji muset zopakovat. Ne úplně stejně, ale úplně stejně nepříjemně.