Rok 1978 byl po 373 letech opět rokem tří papežů. 16. října 1978 byl na Petrův stolec zvolen krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyla který vstoupil do dějin pod jménem Jan Pavel II. Byl zvolen jako první neitalský papež od roku 1522 a jeho pontifikát byl dosud třetím nejdelším v historii katolické církve.

Volba polského papeže byla velmi významným milníkem druhé poloviny XX. století a vzpruhou pro křesťany za železnou oponou. Zasadila též citelnou ránu komunistickému panství, které se tehdy nad střední a východní Evropou rozpínalo. Karol Wojtyla byl člověkem mnoha zájmů a zálib. Ještě před vstupem do vrcholných církevních služeb psal básně, divadelní hry a filozofická pojednání. Jako farář a později biskup se zaměřil především na pastorální teologii, to znamená na hledání způsobu přiblížení křesťanského duchovního poselství současnému člověku. Známý byl i otevřeností k jiným náboženským směrům a duchovním tradicím a zálibou ve sportu. Jako papež začal hrát významnou roli ve světové politice. Právem je mu připisován nemalý podíl na zhroucení komunistických režimů v Evropě, počínaje vznikem a podporou polského odborového hnutí Solidarita.
Jako suverén vatikánského státu navázal roku 1993 plné diplomatické vztahy s Izraelem. Jako první papež v novodobých dějinách navštívil synagogu a výrazně přispěl ke zlepšení a prohloubení vztahů katolické církve s judaismem. Nezapomenutelná je jeho návštěva Izraele v jubilejním roce 2000 a fotografie, kdy papež vkládá lísteček s modlitbou mezi kameny Západní Zdi v Jeruzalémě, obletěly svět. Díky své ekumenické otevřenosti napomohl Jan Pavel II. též významnému sblížení s východními a anglikánskými křesťanskými církvemi. Během svého 26-letého pontifikátu navštívil 129 zemí a svatořečil či blahořečil více osob, než kterýkoli z jeho předchůdců. Mezi nimi byla např. i česká princezna Anežka Přemyslovna, jejíž svatořečení 12. listopadu 1989 stojí jako „Anežský zázrak“ na samém prahu pádu totality a obnovy demokracie v naší zemi.
V roce 1985, u příležitosti 1100. výročí úmrtí velkomoravského arcibiskupa sv. Metoděje, udělil Jan Pavel II. velehradské bazilice na Moravě Zlatou růži. Toto zcela mimořádné vyznamenání předával osobně vatikánský státní sekretář kardinál Agostino Casaroli. Cyrilometodějská pouť na Velehradě v červenci roku 1985 byla jednou z největších náboženských poutí v tehdejším Československu, která zároveň přerostla v protikomunistickou demonstraci. Oslav výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje a udělení Zlaté růže se zúčastnilo na 200 tisíc lidí, kteří vyhnali skandováním a pískotem z řečnické tribuny komunistického ministra kultury Klusáka a hlasitě vyjádřili požadavek na náboženskou svobodu a povolení návštěvy papeže. Komunistická vláda totiž návštěvu papeže odmítla povolit, i přesto, že on sám vyjádřil touhu Československo navštívit. Namísto toho povolila příjezd vatikánského státního sekretáře kardinála Casaroliho. Zakázány byly ovšem návštěvy dalších zahraničních biskupů. Státní moc pronásledovala i křesťanské aktivisty, kteří iniciovali petici za povolení papežovy návštěvy a pouti předcházelo rozsáhlé zatýkání a zastrašování aktivních občanů.
Jan Pavel II. pak skutečně jako první papež v dějinách, po listopadových událostech roku 1989, Československo a později Českou republiku navštívil, a to v letech 1990, 1995 a 1997. České země před tím navštívili ještě pozdější papež Klement VIII. v roce 1588 a Jan XXIII. v roce 1929, ale oba před započetím svého pontifikátu. Po Janu Pavlu II. navštívil pak naši republiku i jeho nástupce Benedikt XVI. v roce 2009.
Stále aktuální jsou i myšlenky Jana Pavla II. k otázce terorismu. V r. 2002 např. napsal: „I kdyby člověk dosáhl pravdy, čehož je vždy schopen jen nedokonalým způsobem, nikdy ji nemůže vnucovat. Respektování svědomí druhého člověka, v němž se odráží obraz samotného Boha, dovoluje pouze pravdu předložit, a na druhém člověku je, aby ji zodpovědně přijal. Prohlásit se za teroristu ve jménu Božím, páchat ve jménu Božím násilí na člověku je profanací náboženství.“
Nejen tyto, ale celá řada podnětných myšlenek Jana Pavla II. si zaslouží, abychom si tuto velikou osobnost přelomu XX. a XXI. století připomínali a přemýšleli o nich v kontextu dnešní doby.

Zpracováno a aktualizováno podle mého příspěvku pro ČRo z 20. 10. 2012