Slavnost Tří králů je neklamným znamením, že vánoční čas a novoroční svátky jsou za námi. Opět jsme překročili práh mezi starým a novým rokem a očekáváme, co nám ten nový rok přinese.


Na některých místech se dodnes udržuje starobylá tradice, že na scénu betlémských jesliček teprve na Tři krále přibudou typické postavy orientálních panovníků, kteří se od Východu přicházejí poklonit nově narozenému spasiteli. Nad Betlémem září jasná hvězda, často zobrazovaná jako kometa, která je k jesličkám přivedla.

A právě nad tímto symbolem hvězdy bych se chtěl dnes trošku zastavit. Podle biblického líčení vánoční události ukazovala mudrcům cestu. Biblisté se kloní k tomu, že tito příchozí byli znalci astronomických jevů na obloze. Byli jakýmisi astronomy a astrology najednou, protože ve starověku obě tyto discipliny splývaly. Podstatné je, že tito lidé hvězdu vůbec uviděli.

Co je nutné k tomu, aby člověk spatřil hvězdy? Musí především umět pozvednout hlavu vzhůru. Dokázat se odpoutat od pohledu dolů. Je v tom jistě i určitá dávka poetiky. Pohled vzhůru bývá povznášející. Dokáže nás přenést přes hranice každodenních starostí a všedních dnů. Dokáže překročit hranice nám blízkého světa až ke světům vzdáleným. Až ke hvězdám, jejichž světlo k nám letí miliony let.

Zkusili jste se už někdy, třeba někde na horách nebo na břehu moře, večer dívat ke hvězdám? Není to úžasné? Temná obloha nad našimi hlavami je poseta miliony světelných bodů. Na ty samé hvězdy hledívali lidé před stovkami let. Jakoby nás takový pohled spojoval s minulostí i s budoucností. Je v něm možná ukrytý i klíč k pochopení řady souvislostí. Vždyť i světlo z naší Země letí takto vesmírem stovky, tisíce a miliony let. Kdyby někde v kosmu existovaly dalekohledy, které dokáží takové světlo rozšifrovat a číst, byly by v něm zapsány události z dob dávno minulých, které se na naší planetě odehrávaly.

Možná by v něm byly obrazy dinosaurů, záblesky pravěkých sopek, záře dopadnuvších meteoritů. Byly by v něm ale i obrazy z lidských dějin. Dalo by se tam vyčíst mnohé, co už odvál čas a staré anály neodhalily. Možná bychom pochopili řadu věcí, které ovlivňují svět, aniž často víme proč.

To všechno mě napadá, když hledívám k nočnímu nebi neumouněnému světleným smogem našich velkoměst. Když se nechávám ve fantazii unášet po cestách nebeských těles, které oddělují světlo od temnot, dny od nocí.

To museli udělat i bibličtí mudrci, kteří putovali k Betlému. Museli být také ochotní vydat se na cestu. Vyjít ze svého pohodlí, ze známého prostředí, z okruhu lidí, mezi nimiž žili. Vydali se do neznáma. Šli za světlem hvězdy, která jim dávala naději, že dojdou k cíli. Dokázali věřit velkým myšlenkám a ideálům. Nenechali se odradit od útrap dlouhé pouti nehostinnou pouští. Jistě často trpěli nedostatkem vody, vedrem i zimou. Ale šli stále dál. Dokázali mít zvednuté hlavy k výšinám, aby neztratili světlo hvězdy, která je vedla. A nakonec došli ke svému cíli.

Nejprve hledali v královském paláci, kde, jak předpokládali, toho nového židovského krále naleznou. Ale nenalezli. Hledali dál. Došli až k prosté jeskyni proměněné v chlév. Tam složili své dary a poklonili se malému dítěti. Možná byli nejprve překvapeni, ale dokázali přijmout realitu, že Mesiáš neleží v kmentu a brokátu, ale na slámě. Že ho nezahřívají drahé kožešiny, ale dech volka a oslíka. Díky své otevřenosti a odvaze k pouti do neznáma nalezli mudrci od východu Mesiáše. Kdyby zůstali sedět v prostředí svých známých jistot, nikdy by k němu nedošli.

Myslím, že i takto můžeme vnímat svátek tříkrálový. A ponechat si odvahu mudrců i pro všední dny, které po svátcích přicházejí. Každý z nás se občas dostane na křižovatku, kdy musí volit mezi odvahou k cestě, třeba do neznáma, díky níž se ale roste, a obavou, která přikovává k zemi a růstu zabraňuje. Vzpomeňme si v takových momentech na večer tříkrálový a mějme odvahu zvednout hlavu k výšinám.

Jsem přesvědčen, že naše země potřebuje dostatek vizionářů a odvážných lidí, kteří budou ochotni prošlapávat třeba neznámé cesty a psát na dosud nepopsané stránky nového roku, na jehož prahu stojíme.



Podle mého příspěvku pro ČRo 6, ze 7. 1. 2009