Kolem únorového komunistického převratu v roce 1948 panuje stále v mysli některých lidí představa, že se jednalo o puč v rámci ústavy a nenásilný. Ve skutečnosti to tak ale nebylo.

Komunisté se k vedení vlády dostali v roce 1946 na základě voleb, ve kterých nedostali nadpoloviční většinu hlasů, ačkoliv jejich postavení bylo velmi silné.

V Čechách měli 43,25 procent, na Moravě 34,46 procenta a na Slovensku 30,48 procent hlasů. Je otázka, jestli by tak vysoká čísla dostali i v dalších volbách a spíše o tom můžeme pochybovat. Žádné takové už se ale nekonaly.

Svého mocenského postavení využili komunisté k propagandě a obsazování mocenských pozic.

Víme, že bezprostředním podnětem k únorové krizi byly spory o vedení ve Sboru národní bezpečnosti (SNB), protože komunisté v Praze místo nekomunistického vedení dosadili komunisty. Mělo jít i o to, by se zabránilo vyšetření podivných politických případů.

Je také známo, že už v pondělí 23. února Státní bezpečnost prováděla zatýkání členů nekomunistických stran, jejichž ministři podali demisi. Příslušníci SNB pronikli do sekretariátu národně socialistické strany a údajně pátrali po zbraních a dokumentech, které by souvisely s údajnou „podvratnou činností“. Komunisté také začali organizovat jednotky Lidových milicí, což nemělo žádnou zákonnou oporu. Konaly se domovní prohlídky.

V úterý 24. února proběhla hodinová generální stávka a pokračovalo zatýkání představitelů národně socialistické strany, nevyšly noviny „Svobodné slovo“ a v lidové straně "akční výbor" ovládl deník „Lidová demokracie“. Lidové milice vnikly do Lidového domu a sociální demokracie se v této atmosféře rozhoduje pokračovat v další Gottwaldově vládě. Gottwaldovi přívrženci v demokratických stranách využili svou příležitost.

Takto bychom mohli provést celý výčet toho, co se stalo a co jasně naznačuje, že nešlo o nějaký pokojný demokratický průběh. Bezprostřední represe hned po 25. únoru a všechno, co následovalo čtyřicet let potom, znova a znova ukazuje, že komunisté nikdy demokracii nebrali vážně, byl to pro ně jen jeden z možných nástrojů, jak se dostat k moci. Když tento nástroj použili, po použití ho zničili. Pokud někomu záleží na lidech, nenechá lidi za projevení nesouhlasu věznit, mučit, vyhazovat z práce a nemstí se i na dalších generacích za to, co dělali rodiče a prarodiče. To všechno se dělo masově.

Nakonec prohlédli i lidé, kteří s komunisty sympatizovali z přesvědčení. Někdo k tomu potřeboval zkušenosti hned po únoru 1948, další rozčarovala měnová reforma a okradení občanů, pak přišlo odhalení stalinistických zločinů a nakonec srpen 1968. Pokud někdo nepochopil aspoň tehdy, je nutno uvažovat o jeho poznávacích schopnostech nebo charakteru.

Třicet let po konci vlády jedné strany u nás vidíme, že komunisté se ve skutečnosti nezměnili. Znovu mají odvahu omlouvat jakékoli své zločiny studenou válkou a "bipolárním světem", americkým imperialismem, německým revanšismem, nadvládou velkokapitálu a nenasytností církve, šlechty a proradnost agentů placených ze Západu. Nic nového zatím nevymysleli. Povedlo se jim dopracovat se k nejhoršímu volebnímu výsledku v historii, ale hrají si na jazýček na váhách a užívají si to.

Komunisté jednou zmizí, tak jako zmizí v tomto světě všechno. Zůstává ale něco z toho, čemu se říkalo "homo sovieticus", občan zpracovaný, pasivní, loajální, s nezájmem o výsledky své práce, bez schopnosti kritického myšlení, uzavřený do malého světa své země a bez širšího rozhledu. Kus takové duše starého typu v sobě můžeme mít všichni a je dobře to o sobě vědět.

Ukradené továrny, dílny, pole a domy se aspoň někomu částečně vrátily, ale vrátit lidem pojetí toho, kdo sebevědomý občan, to je úkol na dlouhou dobu.

Pokusit se o to ale musíme, protože ačkoli nebudeme žít nikdy v pozemském ráji, není důvod žít v pozemském pekle.