Každý z měsíců v kalendářním roce obsahuje data, která připomínají události ze vzdálenější i nedávné historie. Na 8. květen připadá výroční den konce Druhé světové války v Evropě.

Druhá světová válka patří k nejhrůznějším zkušenostem celých lidských dějin. A to nejen počtem zavražděných, ale též metodou vyhlazování, které bylo organizováno státem za využití rozsáhlého byrokratického aparátu a moderních technických prostředků.

Budování rozsáhlé sítě nacistických táborů začíná již dávno před vlastním vypuknutím válečného konfliktu 21. března 1933, kdy byl založen koncentrační tábor v městečku Dachau, jako místo určené pro likvidaci osob nepohodlných novým nacistickým pánům, kteří se chopili vlády v Německu. Prvními vězni byli příslušníci německé opozice, kteří se nechtěli smířit s vládou nacionálního socialismu ve své zemi. Okolní svět k těmto skutečnostem, které předznamenávaly pozdější vývoj událostí, nepochopitelně a osudově mlčel.

Člověk by si řekl, že tato a mnoho dalších skutečností jsou známá fakta. Avšak ouha, není tomu tak. Ještě v době, kdy žijí přímí účastníci nacistických zločinů, se objevují lidé, kteří tyto skutečnosti zpochybňují nebo dokonce zcela popírají. Je to až neuvěřitelné, jak je něco takového možné? Ale protože to bohužel možné je, je třeba o to více stále znovu připomínat události, které se tak krutě vepsaly do tváře velké části světa.

Já jsem se narodil až bezmála dvě desítky let po válce, kterou řada mých blízkých příbuzných nepřežila. Celkem logicky jsem se tedy od dětství s tímto tématem v různých podobách setkával. Jedna z těch podob byla silně ideologizovaná výuka dějin Druhé světové války, kterou nám předkládala škola, výrazně ovlivněná tehdy vládnoucí komunistickou ideologií. Takovýto účelový výklad dějin jsem díky své výchově odmítal a doplňoval jej samostudiem necenzurovaných rodinných archivů a svědectvím příbuzných, kteří nacistické řádění přežili.

Řada mých spolužáků však takovéto alternativní studijní zdroje neměla. Jejich reakcí tak bohužel mnohdy bylo, že účelově podávaný výklad našich dějin pouze zesměšňovali a s vaničkou tak mnohdy vylévali i dítě. Válečné filmy, na které jsme museli se školou povinně chodit, pocházející tehdy samozřejmě výhradně z dílny sovětských filmových producentů, byly předmětem ironických posměšků. Občasné návštěvy účastníků odboje či vojáků, kteří nasazovali ve válečných operacích své životy za naši svobodu, se tak stávaly pouze vítanou příležitostí jak se ulít z vyučování. Myslím, že i tyto dobově podmíněné skutečnosti hrají ne nepodstatnou roli při vnímání válečných událostí a témat s Druhou světovou válkou spojených u dnešní střední generace.

Dokázat poctivě zpracovat svou vlastní historii je předpokladem k posunutí se někam dál. Pokud toho nebudeme schopni, neuzdravená vina bude stále bloudit tělem společnosti a infikovat ji. A to platí samozřejmě pro všechna těžká období, kterými jsme v nedávné historii prošli.
Jsme-li dnes ve světě i u nás stále častěji konfrontováni se vzrůstajícími neonacistickými tendencemi, je třeba poučit se v dějinách a nepodceňovat toto nebezpečí. Oběti Druhé světové války nás k tomu vyzývají.