Slavnost Ježíše Krista Krále v nečekaných souvislostech.

Když v roce 1925 papež Pius XI. vyhlašoval slavnost Krista Krále, tak se svět vzpamatovával z bouří I. světové války. Plno jistot, na které byly generace lidí zvyklé, pominulo. Dynamika života nabírala novou rychlost. Staré státy zanikaly, nové vznikaly. A tak bylo volání po nějaké stabilitě. Po něčem, co přesahuje věky. A právě to reprezentuje Kristus Král, Kristus Pantokrator.

Když se zamyslíme nad tím, co symbolizuje království, tak u nás tady v té naší české kotlině možná někdy máme dojem, že jsou to nějaké pohádky z dávnověku, že byl jednou jeden král a jeho rádcové, ale když si vzpomeneme na nedávné loučení s britskou královnou Alžbětou II., tak najednou vidíme, že království nepatří jenom do historie, že je to i současnost 21. století. A království v nějaké podobě vlastně provází lidstvo od starověku.

Když třeba otevřeme bibli, Starý zákon, tak prorok Ezechiel tam krásně hovoří o tom, kdo má odpovědnost za svůj lid. Přirovnává ho k pastýři, který chrání, vede, opečovává své stádo. A někdy právě takováto ochrana těch svěřených nemusí být vůbec jednoduchá. Nakonec ten nápis INRI na Kristově kříži, Jesus Nazarenus Rex Judaeorum, Ježíš Nazaretský, král židovský, ukazuje, že ta realita je velmi tvrdá.

A tady stojíme na Přemyslovském královském Vyšehradě. Právě i třeba v dynastii Přemyslovců se trnová koruna velmi často s tou královskou střídala. Ať už to bylo kolem poloviny 10. století zavraždění knížete Václava, v roce 1278 potom Přemysl Otakar II., který padl na Moravském poli, nebo v roce 1306, když byl zavražděn Václav III. v Olomouci a tím po meči vymřel rod Přemyslovců, tak vidíme, že naše dějiny jsou také dějinami velmi dynamickými a bolestnými.

Ale nemusíme se jenom dívat do dávnověku českého, ale podívejme se i třeba po světě. Ať je to Francouzská revoluce, Mexiko, Rusko. A nebo před sto lety zemřel poslední český král, blahoslavený císař Karel Habsburský, který nastoupil na trůn v době I. světové války, kterou nechtěl, chtěl ji zastavit, nepovedlo se mu to. Ztratil postavení, ztratil trůn, ztratil majetek, zdraví i život, ale neztratil svoji vnitřní stabilitu, kterou stavěl právě na víře v Krista Krále, v Krista Pantokratora.

Já mám tu čest pracovat ve službách jedné malé evropské monarchie, Lichtenštejnského knížectví. Je to země úzce spojená s našimi dějinami.

A právě třeba i na ní vidíme, jakou přidanou hodnotou je, když se země nemusí vyrovnávat s válkami, revolucemi a násilnými zvraty, ale kontinuálně pokračuje v tom, co předchozí generace vystavěly. Když v roce 1993 byla vydaná nová ústava Lichtenštejnského knížecího domu, tak tam se opět odvolávají na víru v Boha, na Boží ochranu. A v roce 2003 by v Lichtenštejnsku vydán zákon o tom, že mohou lidé v referendu zrušit monarchii, protože kníže řekl: "Když nás tady lidé nebudou chtít, tak to nemá smysl." Je to obrovská důvěra a ta se vyplácí.

A myslím si, že i třeba v současné době, v době, kdy probíhá velmi intenzívní prezidentská kampaň, tak si můžeme ty určité obrazy, které se vztahují na krále, stáhnout obecně na lidi postavené do důležitých, odpovědných služeb pro společnost a pro druhé.

A měli bychom se určitě zamyslet nad tím, abychom dávali důvěru lidem, kteří nemyslí především sami na sebe, ale právě, tak jak to říká prorok Ezechiel ve Starém zákoně, snaží se opečovávat, chránit a vést ty, kteří jsou jim svěřeni.

To znamená, že myšlenky, slavnosti Krista Krále nemusí odvádět jenom někam do dějin, ale mohou to být myšlenky, které jsou vysoce aktuální i pro současnou dobu. A určitě stojí za to se nad nimi zamyslet i dnes.