Po volbě prezidenta zkraje tohoto roku se i názoroví oponenti současné hlavy státu nechávali slyšet, že buď jak buď, Miloš Zeman je i jejich prezident. Mrzí mě to, ale nyní zcela vědomě říkám NE. Miloš Zeman není můj prezident, a nejspíše už nikdy nebude. Není v tom zlost ani vzdor. Je to rezignace. Smíření se s faktem, že ačkoli jsem Čech, mám tuto zemi rád a snažím se žít jako řádný občan, musím sto let od vzniku Československa konstatovat:
Nemám prezidenta.

Považuji se za patriota. Jsem rád, že jsem Čech. Nejsem na to pyšný, neboť jsem se o to nezasloužil, ale hrdě to hlásím kdykoli jsem v cizině. Svou jedenáctiletou dceru nudím obrozeneckými přednáškami při každém státním svátku a jsem rád, že jsem byl bezmála patnáct let ve státních službách coby vojenský psycholog. Jsem pyšný na naše vojáky, na to, jak reprezentují naší zem, za jaké hodnoty bojují a někdy i umírají. Jsem vděčný za to, že jsem po nějaký čas mohl být mezi nimi. Když vidím třepotat se českou vlaječku na blatníku vojenského Land Roveru, zamáčknu slzu v levém oku, když slyším naší hymnu, zamáčknu slzu v pravém. Ano, píši to s nadsázkou, ve skutečnosti je to vše pravda a já za sebeironický tón pouze skrývám své rozpaky. Osmičková výročí, která si tento rok připomínáme, tedy vnímám jako cosi mého, jako připomínku událostí, které byť se staly různě dlouho před mým narozením, mě jako Čecha ovlivnily a ovlivňují. A snad právě na pozadí těchto výročí, ale možná i z jiných důvodů jsem dospěl k poznání, že nemám prezidenta.
Nemám prezidenta. Vím, že mi může být oponováno faktem, že jako Čech musím respektovat výsledky voleb a že nemám na výběr. Miloš Zeman byl zvolen, složil slib, a tedy legálně nastoupil do úřadu. Prosím, to je věc zákonů. Nemám v plánu žádnou rebelii, přesto mě to nezajímá a zajímat nemusí. Prezident disponuje, a nyní dodávám chválabohu, ústavou vymezenými relativně malými pravomocemi, které mají na můj život pramalý exekutivní vliv. Jsem už soukromá osoba, nikoli zaměstnanec armády, jejíž je prezident titulárním vrchním velitelem. Jako prostý občan očekávám od prezidenta cosi jiného, cosi, co mi ten současný dát nemůže.
Nemám prezidenta, který by nás Čechy spojoval. Člověka, který by překračoval každodenní malicherné společenské či politické spory a připomínal nám, že existuje něco víc, něco, co nás drží pohromadě a dělá z nás národ.
Nemám prezidenta, který by byl vzorem, jistě ne všech, ale alespoň nějakých lidských ctností. Někoho, kdo by nelhal, kdo by dodržoval sliby, respektoval zákony a rozhodnutí soudů, někoho, kdo by byl velkorysý. Svým příkladem by nám ukazoval, že moc znamená odpovědnost k těm, z jejíchž rukou byla získána, tedy k lidem. Že moc je prostředkem, nikoli cílem. Někoho, kdo by se nebál jít proti proudu a říkat i nepopulární věci a naopak koho bych se já nebál nechat hovořit z televizní obrazovky či rozhlasu v době, kdy je v blízkosti má nezletilá dcera.
Nemám prezidenta, který by mě obohacoval originálními myšlenkami a nutil mě se nad nimi zamýšlet. Václav Havel mě inspiroval. Dodnes se s ním v duchu přu, tam, kde s ním nesouhlasím a jindy se o jeho teze opírám a nalézám v nich ukazatel směru, jenž se mi zdá správný. Ovlivnil mě i Václav Klaus, byť nepatří mezi ty, které bych volil. Nastoloval témata společenské diskuse. Díky němu jsem přemýšlel o problémech, které bych nejspíše nechal za jiných okolností bez povšimnutí. Měl své postoje vždy dobře promyšlené, a pokud s ním člověk chtěl v duchu nesouhlasit, nezbývalo, než nalézt stejně dobré argumenty proti těm jeho. Současný pán na hradě mi však nepřináší zhola nic. Nezachytil jsem z jeho úst žádnou originální myšlenku, vizi, postoj, názor, který by mě zaujal nebo překvapil. Vše, co říká, je k uzoufání triviální, nudné a předvídatelné. Naslouchání jeho tzv. bonmotům má na mě silně sedativní vliv a baví mě asi stejně jako seminář o pěstování brukve.
Nemám prezidenta, který by mě reprezentoval. Bilance současného nájemníka Pražského hradu je dost žalostná. V Rusku a Číně to dopracoval na figurku, která je pro tamní režimy důležitá asi jako pro našince mop. Většinu času o něm nevíme a jen občas s ním zameteme. Pro státy, jež mají pro nás přinejmenším z ekonomického hlediska nesrovnatelně větší význam, je to v nejlepším případě někdo, o kom nic nevědí, v tom horším tajtrdlík a opilec. V každém případě ho vnímají jako někoho, kdo je neovlivní, nic nedojedná a nezmění, jako někoho, kdo je v nejmenším nezajímá. Ze slušnosti a snad i ze soucitu mu věnují nezbytné minimum svého času a tím to končí.
Nemám prezidenta, který má vliv na dění v naší zemi. Současný premiér ho už nepotřebuje, akademická obec, které (ne)jmenuje profesory, jej ignoruje, většina intelektuálů zahnaných do pražské kavárny na něj kašle či se za něj stydí a jediné, čím ještě zaujme už tak dost znuděné novináře, je pálení trenek, či občas utroušené vulgarismy.
Nemám prezidenta, který by byl vidět a slyšet. Miloš Zeman se čím dál víc hroutí do svého schizoidního osamění, k důležitým výročím naší země se až na výjimky nevyjadřuje a na společenská shromáždění prakticky nechodí. Vyskytuje se pouze na bezvýznamném televizním kanálu, který má sledovanost asi jako tři sta padesátý díl osmnácté řady mexické telenovely. Do regionů už také zajíždí jen sporadicky, neboť hlasy svých voličů už nikdy potřebovat nebude. A tak už nemusí skrývat své skutečné postoje k běžným lidem, tedy pohrdání.
Nemám prezidenta, který by mě zajímal. Mám řadu přátel, kteří Miloše Zemana volili. Nezlobím se na ně, ani je nesoudím a už vůbec nemám v plánu se s nimi přít. Proč taky? Je tolik důležitějších věcí, které stojí za hádku. Miloš Zeman už mezi ně nepatří. Občas se mě lidé ptají, co si o současné hlavě státu jako psycholog myslím. Nikdy jsem na tyto dotazy neodpovídal, neboť by to bylo z mé strany neetické. Připouštím však, že soukromě jsem si jistý obrázek dělal a uvažoval jsem o tom, jaký je Miloš Zeman člověk. Od jisté doby si uvědomuji, že už je mi to vlastně jedno. Co je mi do toho. Je tolik zajímavějších věcí, nad kterými stojí za to uvažovat, tak proč s ním ztrácet čas.
Nemám prezidenta a je mi to líto. Chtěl bych mít v čele státu někoho, o kom by mi stálo zato mluvit. Někoho, kdo by říkal věci, o nichž bych mohl přemýšlet a třeba se i pohádat. Někoho, koho bych mohl a chtěl hájit, kdyby se o něj nějaký cizinec otřel. Někoho, o kom bych mohl říci: Ano, má své chyby, neříká vždy to, co bychom já či jiní chtěli slyšet, ale je to člověk, kterému jde v prvé řadě o náš stát a lidi, kteří v něm žijí. Někdo, kdo se nenechá vodit za nos oligarchy a patolízaly. Je to ten, kdo má své názory a stojí si za nimi. Má dobré úmysly, získal si respekt v zahraničí. Někdo, kdo má integritu. Někdo, komu věřím.

Vím, že Miloš Zeman už nikdy nic z toho nenaplní. Nejen proto, že nechce, ale především proto, že to nedokáže. A já už dál nedokážu předstírat, že tento člověk je můj prezident. Není, a nejspíše už nikdy nebude. Není v tom zlost ani vzdor. Je to rezignace. Smíření se s faktem, že ačkoli jsem Čech, mám tuto zemi rád a snažím se žít jako řádný občan, musím sto let od vzniku Československa konstatovat:
Nemám prezidenta.