Nečasova vláda vypráví o nezbytnosti důchodové reformy. Její hlavní princip má spočívat v tom, že si budeme ukládat své peníze na důchody u nějaké soukromé společnosti s vírou, že ta nám je za dvacet a více let vrátí a navíc je rozmnoží alespoň tak, aby byla zachována jejich dnešní kupní síla.

Aby to vypadalo ještě lákavěji, tak i vláda něco z našich daní přihodí, respektive dá těm soukromým investorům. Ti budou s našimi a vládními penězi kouzlit tak, aby na jejich správě hodně osobně zbohatli. Zda zbohatneme my už tak jisté není, spíš budeme rádi, když o část, nebo všechny tyto peníze nepřijdeme.
Víra ti důchod zajistí.
Celá konstrukce se opírá totiž o víru v to, že se příštích dvacet či třicet let nic špatného nestane, a ti co se o naše peníze budou starat, jsou poctivci do morku kosti. Každá krize, každá větší živelná nebo ekologická katastrofa totiž může být skutečným či zástupným důvodem proč fondy s našimi penězi mohou zkrachovat. Živě vidím pány v drahých oblecích jak ze zahrad svých zámečků bezradně krčí rameny a vysvětlují, proč jsou naše a vládní peníze nenávratně pryč. Oni nic neriskují, svůj zisk si z našich peněz vezmou (a to královský) a to i v případě, když celý podnik skončí krachem. Zažíváme to opakovaně při krachu nejrůznějších bank na celém světě. Střadatelé zírají na prázdná konta a ti co se o ně starali, užívají luxusu vydělaného za správu těchto peněz. Takový je dnešní svět. Celý humbuk kolem důchodové reformy je totiž výhradně hra lidí, co se chtějí lacino dostat k našim penězům a dělat si s nimi co se jim zlíbí. Pokud by pánové Nečas s Kalouskem chtěli skutečně řešit důchody, šli by jiným směrem.
Hodně dětí dnes zajistí důchody zítra.
Nejúčinnější důchodovou reformou je chytrá propopulační politika. Byl jsem ve Francii, kde takový systém mají a funguje. Na první dítě zde nepřispívá stát nic s odůvodněním, že jedno dítě chce skoro každý. Na druhé a třetí přispívají velkoryse a od čtvrtého opět nic s odůvodněním, že takto početná rodina jen těžko zajišťuje standardní péči o potomky. Snažím se pro tento systém získat i kolegy ze sociální demokracie.
Chytří a pracovití z ciziny.
Další cestou je rozumná imigrační politika. Zatím v ní máme spíše štěstí. Nejpočetnější skupinou imigrantů se u nás stávají Vietnamci, což letité zkušenosti ukazují jako velice výhodnou věc. Jsou nesmírně pracovití a nedominantní. Zvláště jejich pracovitost a houževnatost by pro řadu z nás měla být příkladem. To, že jako trhovci neplatí ze všeho odpovídající daně, je pak spíše chybou naší veřejné správy než jejich. Příslušné orgány se výhradně soustřeďují na razie na ochranu výrobních značek než na ochranu státní pokladny. Taky to o něčem vypovídá. Značky Addidas, Nike… dostávají z našich daní placenou ochranu svých výrobků, které beztak výhradně vyrábějí v Asii, Vietnam nevyjímaje, za minimální náklady a nám je prodávají s pohádkovým ziskem. Ale zpět k proimigrační politice. Je velmi žádoucí k nám lákat chytré mozky a šikovné ruce zvláště z těch míst, kde žijí lidé slušní a zvyklí se živit vlastní prací.
Zdraví senioři.
Třetí pojistkou, že důchodový systém v budoucnu nezkolabuje, je odhodlaní změnit jeho parametry a prevence směřující k dobré kondici seniorů. Základním parametrem je totiž věk odchodu do důchodu. S tím lze hýbat potud, pokud poroste délka života a dobrá kondice lidí ve vyšším věku. Tu jednak pomáhá zajistit kvalitní zdravotní systém a kvalitní život. K němu patří i způsob práce a ochrana zaměstnanců. Pokud je dodržována pracovní doba, dbá se na relaxaci a prevenci negativních dopadů pracovní činnosti, tak lidé dokážou pracovat i do vysokého věku.
Nečasovi otroci.
Zde Nečasova vláda jde opět opačným směrem a chce snížit ochranu zaměstnanců. Důsledkem bude vyšší nemocnost a invalidita v budoucnu stejně tak jako vyšší míra opotřebení organismu většiny lidí. Po takto zničených lidech jen těžko můžete chtít, aby pracovali ještě v sedmdesáti.