Finanční krize ve zdravotnictví a krize platů zdravotníků vstoupila do dalšího dějství své skoro dvacetileté historie. Mám pocit, že jsme se za těch dvacet let příliš neposunuli.

Mění se sice aktéři, ale stále opakují stejná slova. Ze strany nemocničních lékařů to lze zjednodušit do konstatování : „ naše platy neodpovídají náročnosti studia medicíny, tíži povolání a odpovědnosti, kterou máme.“ U politiků zní stále dokola: „ nejprve musíme udělat reformu, máme moc nemocnic, tudíž moc doktorů, taky pacienti moc stonají a zneužívají systém.“ Stále dokola s mírnými kosmetickými úpravami posloucháme tato slova takřka dvacet let. Lékaři ukazují platy svých západních kolegů a stále častěji emigrují z důvodu ekonomické výhodnosti. Politici ukazují své grafy a tabulky, na kterých dokazují, že buď doktoři nemají pravdu, když jsou nespokojeni, nebo že si svoji situaci způsobují sami tím, že moc léčí.

Veřejnost je rozdělená a neví úplně přesně, co si o tom má myslet. Doktorů si váží, ale současně vnímá, že přístup celé zdravotnické soustavy k nim jako k pacientům není příliš vlídný a mnohdy už vůbec ne lidský a chápavý. Lékařské odbory po letech různých demonstrací, stávek a nekonečného vyjednávání dnes zvolily nový typ zbraní. Podávají hromadné výpovědi podle hesla, kdo uteče ten vyhraje. Konečně se tento model chování stal pro náš národ typickým. Zatímco Francouz jde na ulici a vymlátí prostory nenáviděné instituce symbolizující jeho porobu, tak Čech má tendenci si svůj problém vyřešit individuálně tím, že odejde někam za lepším. Tak utíkali naši předkové po Bílé hoře před nacisty, následně před komunisty a ruskými tanky, teď utíkáme před ekonomickou realitou. Jako bychom postrádali odvahu se problému postavit čelem a za svoji pravdu se pořádně poprat. Tento vzorec chování ve svém důsledku vede k plíživé devastaci. Každý jednotlivý schopný člověk je jedinečným bohatstvím pro společnost, ve které žije. Nám přitom unikají stovky takových lidí ročně. Samozřejmě prospěch z nich mají pak země, kde najdou nový domov. My neseme pouze náklady na jejich výchovu a vzdělání.

Bohužel současný ministr zdravotnictví s tím nedělá nic. Mluví tiše a mírně, je plný pochopení, ale skutek žádný. Opět odkazuje na reformu, která vše vyřeší, ale musíme být všichni trpěliví, jako bychom těch dvacet let neustále nečekali. Život přitom utíká jak lékařům, tak jejich pacientům. Těm dokonce leckdy unikají poslední měsíce, týdny, dny… Nejsou před námi jiné životy, kde se konečně reformy dočkáme a všichni budou šťastní. Ministr tvrdí, že nemá peníze. Ty neměl za dvacet let žádný jeho předchůdce a dalších minimálně sto let je nebude mít žádný jeho následovník. Neexistuje totiž objem peněz, který by stačil a všechny dokonale uspokojil. Jde jen o rozdělení současného balíku asi 230 miliard, co do zdravotnictví ročně natečou. Z toho balíku si na pěkné živobytí ukousnou byrokraté z pojišťoven, dále farmaceutické firmy, výrobci a prodejci zdravotnického materiálu a ještě některé menší skupinky, které se naučily v neprůhledném systému pěkně lovit. Co zbude musí stačit sestrám, doktorům a jejich pacientům. Tak ze stejného balíku máme stovky dobře placených manažerů pojišťoven v krásných kancelářích, tisíce reprezentantů a manažerů farmaceutických firem brázdících republiku v pěkných autech a drahých oblecích, ale také doktora s deseti službami měsíčně v ošoupaných riflích s naštvanou manželkou za zády.

Pane ministře, zkuste se zamyslet, koho nemocní lidé potřebují více, tudíž koho naše společnost potřebuje více a podle toho konejte. Pokud nevíte jak, tak se třeba zkuste někde poradit…