Pan Gazdík, předseda politické strany starostů, vystřelil prohlášení, že zvolení D. Trumpa je špatnou zprávou pro Česko a Evropu.

Neznám situaci v Suchej Lozi, kde starostuje a tudíž nevylučuji, že pro tuto obec to může znamenat katastrofu, ale nerozumím tomu, proč to má být špatně pro celou naši zemi. Současně nechci tvrdit, že vše bude super, protože to teď nevíme nikdo.

Rozvrtávání světa v ohrožení

Nářek se spustil nad tím, že nový prezident se chce soustředit na problémy USA a méně energie spotřebovávat na rozvrtávání situace ve zbytku světa. To je spíš dobrá zpráva. Díky tomu ubude válečných konfliktů a tím by mohla klesnout i míra recipročního terorismu a sníží se i počty spektakulárních protikorupčních cirkusů. Rozpoutávání válečných konfliktů a na to reaktivní nárůst terorismu byla strategie mocenských elit USA pro jednu část světa a pro tu méně neklidnou si vymyslely jiný boj a tím bylo protikorupční tažení. U nás důsledky známe, ale nesmíme zapomenout, že to došlo tak daleko, že i hrdé a svobodomyslné Švýcary donutili svléknout do naha své banky.

Jednotný globální svět

Svět je zajímavý svoji pestrostí. Různorodost znamená konkurenci různých modelů. Konkurence s sebou nese rozvoj. Snaha vše podřídit jedné univerzální pravdě je snaha zhoubná. Zhruba posledních deset až patnáct let se svět začal měnit v tom smyslu, že se měl globalizovat. Globalizace neznamená jen neuchopitelné nadnárodní giganty, co vyrábí v Číně a Indii trička a prodávají je v USA a EU, ale znamená to tlak na jednotný daňový systém, globální sledování lidí a jejich peněz, jejich myšlenek, zálib, slabostí. Nebo taky globalizaci nízkých platů a nevalných pracovních podmínek pod heslem - abychom byli konkurenceschopní. Možná proto je teď slyšet takový nářek z některých kruhů. Cíl globalizovat všechno a všechny může být ohrožen.

Nechce bojovat za nás

U nás možná nářek pramení i z pocitu, že teď nás nebudou USA chránit. Spíš se zamysleme, zda máme nějakou šanci se naučit bránit sami sebe. Debaty o tom, že nejsme velký stát a tak podobně neobstojí. Švýcarsko a Izrael jsou menší a přitom budí respekt. Za socialismu jsme měli velkou armádu díky povinné vojně. Nestála za nic. Když jsme začali stavět polní nemocnici, tak se při rozbalování zjistilo, že půlka věcí chybí a druhá byla zničená. Jeli jsme cvičit střelbu, ztratila se munice. Nakonec náklaďáku upadlo kolo a cisterna byla plná shnilé vody. Prostě Potěmkinova vesnice.

Bránit se?

Dnes armádu nemáme prakticky vůbec. Jde o dost drahý expediční sbor, který by zemi nebyl schopen ubránit ani pár minut. Když do ní investujeme víc peníze, tak se jen bez užitku vyhodí. Obranyschopnost státu to nezvýší ani o kousíček. Pro území jakým je naše je totiž jedinou možností vybudovat švýcarský model obrany země. Nic jiného fungovat nemůže. Model je účinný tím, že nepřítel sice území možná dokáže obsadit, ale pět milionů občanů na něj kdykoli zaútočí. Náklady na udržení takové země jsou neudržitelné a nikomu se útok nevyplatí.

Nakupuj a neptej se
Ovšem v Čechách nám o účinný model obrany nejde. Jde hlavně o veřejné zakázky na vybavení toho, čemu říkáme armáda a v případě obsazení budeme většinově loajální tak jak, jsme byli k Třetí říši, nebo k Sovětskému svazu. Podvědomě jsme s tím všichni smířeni, jinak si nelze vysvětlit dvacet let laxnosti k problematice obrany země. Jen si vzpomeňte. Každý nákup ve jménu obrany znamenal vyhozené miliardy, průšvih, skandál a s mírou schopnosti se bránit to nepohnulo. Kdybychom nakoupili cepy - kus za sto tisíc, tak by to vyšlo úplně nastejno.