Hlavním důvodem přeplněnosti našich věznic je komplikovaný a částečně i nesmyslný trestní zákon. Taky se na tom podepisuje tradice českého soudnictví, které už od dob mocnářství rádo zavírá - vzpomeňme na Osudy dobrého vojáka Švejka. Zatímco Rakušané se nadbytečné represe dokázali zbavit, u nás ji s radostí převzala, rozvinula a do hrůznosti zdokonalila komunistická moc. Principy vlastně zůstaly stejné i po listopadu 89. Naše rodinné stříbro, rádi zavíráme za katr.

Kde není oběť nemá být trest

Z racionálního, ale i humánního pohledu je hlavní chybou trestního práva - opuštění základního, pradávného principu, kterým je ochrana, pomoc a satisfakce oběti (poškozeného) a prevence, aby další oběti nevznikaly. Kde není poškozený - oběť, není trestný čin. Tento základní princip už vlastně obsahuje biblické desatero. Vše ostatní bylo přidáváno různými mocenskými klikami s cílem si přes trestní právo udržet osobní - politickou, ale i hospodářskou moc.

Klíčem je ochrana obětí

Trestní politice státu by hodně prospělo, kdyby se pokusila co nejvíce se vrátit k zásadnímu principu ochrany obětí a nápravy důsledků činu. Odpadly by stovky složitých, gumových paragrafů, které si každý soudce může vykládat po svém a jak se mu momentálně chce, případně jak požaduje politická moc či aktuální tužby „ulice“. Vyprázdnily by se věznice. Míra trestu by se stanovila výhradně podle míry poškození - škody, který dotyčný způsobil. Závisela by na tom, jak by se pachatel snažil škodu napravit a oběť odškodnit.

Závazek třeba na celý život

Například někoho zraníte autem a řídíte pod vlivem alkoholu. Pokud oběť odškodníte tak, že je spokojená a soud uzná výši satisfakce za odpovídající újmě, pak by žádný trest nemohl být uložen. Když způsobíte někomu trvalé následky a zajistíte mu jejich zmírnění po dobu trvání a poškozený s tím souhlasí a soud to potvrdí, pak je opět trest zbytečný. Příklad - zraníte někoho tak, že skončí na vozíku, musíte se o něho do konce jeho invalidity postarat, třeba i po celý život. To je zásadní rozdíl oproti dnešku, kdy si pachatel odkroutí pár let v krimu a tím to pro něho zhaslo. V novém systému, teprve pokud by čin nenapravil, šel by do vězení.

Poškozený má rozhodovat

Obdobně lze postupovat i u krádeží, přepadení, korupce atp. Prostě oběť - poškozený by měl hrát klíčovou roli a sám rozhodnout, zda trestem bude zmírňování či odstranění škod. Státní žalobci a soudy by měly dohlížet jen na to, aby práva oběti byla hájena adekvátně a dohodnutá náprava odpovídala míře zásahu. Jen v případě, kdy už oběť sama nemůže zhodnotit přijatelnost nápravy - např. zavražděný - zabitý člověk nebo u nezletilých, by poškozeného vedle blízkých zastoupil stát prostřednictvím žalobce.

Dnes je trest pomstou mocných, a ne ochranou obětí

Dnes je to postaveno úplně vzhůru nohama. Oběť takřka nikoho nezajímá, je tady jakási zvrácená logika, že se hájí zájem byrokratické společnosti a jejího ducha spravedlnosti - tedy spravedlnosti moci. Přitom ve jménu společnosti a spravedlnosti byly vždy páchány ty největší zvěrstva a pokaždé podle zákona - třeba nacistického či komunistického. I dnes, když vás a vaše blízké někdo i těžce poškodí (okrade, znásilní, zraní), nastupuje úřednický aparát státu, který sleduje nějaké své osobní cíle. Nastal čas do centra rozhodování postavit oběť.

Škodolibá radost, ale prázdná kapsa

Pokud vás někdo okrade či zraní, je k ničemu že za to možná skončí ve vězení na dva, pět nebo deset let. Třeba z toho má někdo chvilku příjemný - škodolibý pocit, ale nápravy způsobené újmy se většinou nedočká. Dotyčný je nemajetný, nepracuje, pokud pracoval a má platit škody, tak po „odkroucení“ trestu práci nesežene nebo ani pracovat nechce - proč by to dělal, když většinu výdělku dá poškozenému. Pokud by však měl na vybranou - vězení nebo odškodnění oběti podle jejích představ, pak by se situace významně obrátila.

Trestní právo jako služka moci

Návrh - dát v trestním procesu rozhodovací právo obětem místo represivní byrokracii, se nebude vládnoucí moci zamlouvat. Jim všem jde hlavně o osobní moc a z ní plynoucí privilegia. Moc žalobců, slast některých soudců z rozhodování o „životě a smrti“. Moc politiků likvidovat přes represivní aparát své odpůrce. To je dnes hnacím motorem trestního systému. Poškození by jim kazili postavení všemocnosti. V této souvislosti by si lidé měli uvědomit, že státní mašinerie spravedlnosti neslouží jim jako potenciálním nebo skutečným obětem, ale pouze sama sobě.