Peklo zvané nemocnice
Bude tomu už snad 22 let, co jsem s roztřesenými koleny a žaludkem na vodě v brzkém ránu vstoupil do pokoje po boku zkušené zdravotní sestry a měl umýt zcela nepohyblivého pacienta. Vidím to jako dnes. V pokoji leželi čtyři bezmocní lidé. Vzduch se dal krájet - směsice zápachů moči, stolice, potu a naprosté beznaděje z jistoty blížícího se konce života. Musel jsem pomocí žínky a přenosného umyvadla umýt úplně celé tělo pana architekta, který byl od krku dolů ochrnutý.
Ochrnutí bylo způsobeno metastázami rakoviny prostaty v oblasti páteře, což utlačilo míchu. Pan architekt nebyl až zas tak starý a byl plně při smyslech. Během toho, co jsem se snažil otřít nekonečné množství jeho mazlavé stolice, rozprávěl o své práci a o tom, kde všude cestoval. Tu a tam chtěl ode mě, abych jej přesvědčoval, že se uzdraví a půjde po svých domů.
Když jsme očistili, omyli a čistě převlékli pana architekta, tak nás čekalo ještě asi šest podobných pacientů. Připadalo mi to nekonečné a přál jsem si umřít. Obdivoval jsem zdravotní sestry, které tuto práci den po dni, týden po týdnu, rok po roku mlčky a trpělivě dělaly. Zatím jsem se s ničím horším v životě snad nesetkal. To byl můj první den prázdninové sesterské praxe na lékařské fakultě. Za okny nemocnice bylo přitom příjemné léto v krásném městě Litomyšli.
Na svoji praxi zdravotní sestry jsem si vzpomněl při četbě reportáže v MF Dnes, kde se reportér stal inkognito „pomocníkem“ v jedné soukromé LDN. Naprosto chápu šok, který prožil i šok, který jeho reportáž vyvolala. Bohužel se však není čemu divit. Situace v těchto zařízeních nebyla nikdy zcela optimální, ale v posledních letech se krok po kroku ještě zhoršuje. Co jsme čekali. Je to logický důsledek skutečnosti, že politici na zdravotníky a bezmocné pacienty více či méně kašlou. Situaci navíc prudce zhoršuje ideologie, že vše vyřeší trh a soukromé vlastnictví, dále nepsaný usus společnosti, že úspěšný je ten, co je bohatý.
Sestry, ošetřovatelky, ale leckdy i lékaři mají mizerné platy. V soukromých nemocnicích a LDN je mají ještě o mnoho tisíc nižší než ve státních. Soukromý vlastník musí logicky co nejvíce vydělat pro sebe, tudíž co vydá na platech o to přijde sám. Za nízké platy chce jen málokdo dělat těžkou a psychicky vyčerpávající dřinu. Zdravotníci odcházejí a noví prostě nejsou. Čím je zdravotníků méně, tím více mají práce. Dřinu a hodiny musí odpracovat ti zbývající. Ty před naprostým osobním zhroucením či sebevraždou chrání profesní otupělost – syndrom vyhoření.
Je mi nesmírně líto těch co musí ležet v LDN či na lůžkách následné péče, je mi nesmírně líto těch, co se o ně v bezútěšných podmínkách musí starat. Je to utrpení na jedné i druhé straně, přitom tomu tak vůbec nemusí být! Jen stačí trochu chtít. Kouzlo řešení spočívá v penězích a kontrole. Zdravotnický personál musí být adekvátně ohodnocen. U těžkých pacientů musí být více sester a ošetřovatelek a ty musí mít i kratší pracovní dobu. Navíc zaměstnavatel musí investovat do programů prevence syndromu vyhoření, to nebude dělat sám od sebe, ale stát jej k tomu musí motivovat či donutit. V neposlední řadě, když splníme tyto podmínky, tak stát musí zabezpečit trvalou a průběžnou kontrolu, neboť bezmocní lidé si svá práva nejsou schopni hájit sami.
Je s podivem, že o tomto se diskuse nevede, jen slyšíme, že vše vyřeší zákon, nebo nějaká kontrola. Za týden či dva se už o problému psát nebude. Proběhne jedna či pět kontrol na stovky zařízení tohoto typu a bude zase ticho. Ticho bude do doby, kdy poslední odcházející sestra zhasne. Že přeháním, nikoliv, to už se v naší zemi stalo s několika zdravotnickými zařízeními, naposledy třeba Dačické nemocnici – provozované soukromým vlastníkem…
Ochrnutí bylo způsobeno metastázami rakoviny prostaty v oblasti páteře, což utlačilo míchu. Pan architekt nebyl až zas tak starý a byl plně při smyslech. Během toho, co jsem se snažil otřít nekonečné množství jeho mazlavé stolice, rozprávěl o své práci a o tom, kde všude cestoval. Tu a tam chtěl ode mě, abych jej přesvědčoval, že se uzdraví a půjde po svých domů.
Když jsme očistili, omyli a čistě převlékli pana architekta, tak nás čekalo ještě asi šest podobných pacientů. Připadalo mi to nekonečné a přál jsem si umřít. Obdivoval jsem zdravotní sestry, které tuto práci den po dni, týden po týdnu, rok po roku mlčky a trpělivě dělaly. Zatím jsem se s ničím horším v životě snad nesetkal. To byl můj první den prázdninové sesterské praxe na lékařské fakultě. Za okny nemocnice bylo přitom příjemné léto v krásném městě Litomyšli.
Na svoji praxi zdravotní sestry jsem si vzpomněl při četbě reportáže v MF Dnes, kde se reportér stal inkognito „pomocníkem“ v jedné soukromé LDN. Naprosto chápu šok, který prožil i šok, který jeho reportáž vyvolala. Bohužel se však není čemu divit. Situace v těchto zařízeních nebyla nikdy zcela optimální, ale v posledních letech se krok po kroku ještě zhoršuje. Co jsme čekali. Je to logický důsledek skutečnosti, že politici na zdravotníky a bezmocné pacienty více či méně kašlou. Situaci navíc prudce zhoršuje ideologie, že vše vyřeší trh a soukromé vlastnictví, dále nepsaný usus společnosti, že úspěšný je ten, co je bohatý.
Sestry, ošetřovatelky, ale leckdy i lékaři mají mizerné platy. V soukromých nemocnicích a LDN je mají ještě o mnoho tisíc nižší než ve státních. Soukromý vlastník musí logicky co nejvíce vydělat pro sebe, tudíž co vydá na platech o to přijde sám. Za nízké platy chce jen málokdo dělat těžkou a psychicky vyčerpávající dřinu. Zdravotníci odcházejí a noví prostě nejsou. Čím je zdravotníků méně, tím více mají práce. Dřinu a hodiny musí odpracovat ti zbývající. Ty před naprostým osobním zhroucením či sebevraždou chrání profesní otupělost – syndrom vyhoření.
Je mi nesmírně líto těch co musí ležet v LDN či na lůžkách následné péče, je mi nesmírně líto těch, co se o ně v bezútěšných podmínkách musí starat. Je to utrpení na jedné i druhé straně, přitom tomu tak vůbec nemusí být! Jen stačí trochu chtít. Kouzlo řešení spočívá v penězích a kontrole. Zdravotnický personál musí být adekvátně ohodnocen. U těžkých pacientů musí být více sester a ošetřovatelek a ty musí mít i kratší pracovní dobu. Navíc zaměstnavatel musí investovat do programů prevence syndromu vyhoření, to nebude dělat sám od sebe, ale stát jej k tomu musí motivovat či donutit. V neposlední řadě, když splníme tyto podmínky, tak stát musí zabezpečit trvalou a průběžnou kontrolu, neboť bezmocní lidé si svá práva nejsou schopni hájit sami.
Je s podivem, že o tomto se diskuse nevede, jen slyšíme, že vše vyřeší zákon, nebo nějaká kontrola. Za týden či dva se už o problému psát nebude. Proběhne jedna či pět kontrol na stovky zařízení tohoto typu a bude zase ticho. Ticho bude do doby, kdy poslední odcházející sestra zhasne. Že přeháním, nikoliv, to už se v naší zemi stalo s několika zdravotnickými zařízeními, naposledy třeba Dačické nemocnici – provozované soukromým vlastníkem…