Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie na tom Rakušané nebyli nejlépe. Prakticky veškerý průmysl zůstal v nově vzniklé Československé republice a nejproduktivnější zemědělství v Maďarsku. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Životní úroveň se v Rakousku nedala s tou československou srovnat. Bylo prostě zchudlé. Rakousku, ale i našemu území se hlavní bitvy Druhé světové války vyhnuly. Po válce také nebylo chvilku jasné, zda Rakousko nepadne také do ruské zóny.

Nakonec se stalo demokracií západního střihu a vývoj se začal pomalu obracet. V devadesátých letech bylo naopak proti Rakousku velmi zchudlé Československo, respektive Československá socialistická republika. 17 let se je snažíme dohnat, ale stále to není ono. O německém hospodářském zázraku se hodně mluví. Rakousko, země naší velikosti, není takovým středem zájmu, ale pro nás může v mnohém být minimálně inspirací a vzorem k zamyšlení - jakým směrem centrovat vývoj společnosti. Rakušané si vybudovali silný stát veřejných služeb, solidarity - vysokých daní, nízké nezaměstnanosti a slušného hospodářského růstu, přitom s velkým citem k životnímu prostředí.

My dnes opět stojíme před základním rozhodnutím, v jaké společnosti chceme do budoucnosti žít. Toto rozhodování se nám bude v různých intervalech stále vracet. Na jedné straně stojí takzvaný „veřejný zájem“ , který může existovat díky daním. Jeho rozsah se odvíjí od množství financí a jeho náplň stanoví vláda svými prioritami. Na druhé straně stojí „individuální zájmy“, které mají tolik síly ve společnosti, kolik má každé jednotlivé individuum vlivu , respektive prostředků a jak se tyto jednotlivé zájmy dovedou spojovat do skupinových lobby. Veřejný zájem začíná u dostupných veřejných škol se vzdělanými, motivovanými a spokojenými učiteli, kteří „žijí“ pro své žáky, pokračuje přes síť veřejných nemocnic, vědecké instituce, kulturní prostředí a život, výkonnou policii s justicí až po infrastrukturu silnic a železnic. Právě na úrovni těchto veřejných služeb v Rakousku vidíme často propastný rozdíl s Českou republikou. Je to dáno dílem časovým náskokem, ale i dlouhodobě výkonnější „přerozdělovací“ pumpou. Společnost si vybírá pozici mezi krajními řešeními. Buď progresivně zdaní ty co vydělávají hodně a prostředky „chytře“ investuje do „kvality“ a dostupnosti veřejných služeb, nebo peníze ponechá přímo těm co je vydělají a věří, že na tom profituje celá společnost. První přístup po letech vede k rozvoji velmi spořádané, už na první pohled bohaté společnosti – Rakousko, Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko. Druhý model vede k některým státům Latinské Ameriky. Zjednodušeně řečeno, odeberu prosperujícímu podniku (bohaté osobě) významnou část jejích zisků formou daně a tyto investuji i do zkvalitnění života v okolí této firmy (v zemi) – pěkné silnice, údržba zeleně, kontrola ekologického chování firmy, dobrá škola pro děti zaměstnanců, kvalitní nemocnice atp. Firma má méně prostředků pro své vlastní potřeby. Realizace „potřeb“ firmy totiž často není v zájmu lidí žijících v příslušné zemi, kde firma působí. Vydělané peníze vyveze někam jinam, nebo je vyplatí akcionářům (majitelům), opět za hranicemi. Přitom lidem v okolí firmy zůstanou všechna negativa spojená s její existencí. Zvýšená doprava , třeba kamiony devastující veřejné silnice, ničící soukromé domy v okolí a otravující vzduch rakovinotvornými látkami, zabíjející a mrzačící lidi v osobních autech . Pohled na odpudivý hangár firmy, hluk spojený s provozem. Toxické odpady, spotřeba energie jejíž výroba také produkuje toxické látky. Negativa spojená s tvorbou „zisku“ se právě daňový systém snaží snižovat, v ideálním případě nejen kompenzovat, ale výrazně i převyšovat. Proto jsou některé země spořádané,čisté s vysokým průměrným standardem života, zatímco z jiných jsou špinavé „dílny - díry“ které je potřeba vyždímat a tam vydělané peníze utrácet někde úplně jinde.

Srovnávací analýzy kvality života v jednotlivých zemích jednoznačně vedou k odmítnutí předložené daňové reformy. Není to cesta směr „Rakousko“ , ale směr „svrab a neštovice“.