Julínkův komsomolský zápal
Skoro celý týden jsem strávil v Izraeli. Pěkná, zajímavá a neskutečně rozmanitá země. Z médií člověk získá dojem, že tam nemusí být úplně bezpečno. Realita na místě působí úplně jinak.
Nyní jsem tam byl pracovně, ale zvažuji, že když bych byl rodinou donucen jet k „moři“, pak jsem téměř neviděl lepší destinaci. Čisťounké písečné pláže, průzračné moře, téměř „německý“ standard pobřežních restaurací, přitom 4 hodiny přímého letu z Prahy.
Ulice Tel Avivu jsou přitom i v noci bezpečnější než centrum Prahy. Koho nebaví pláž lepší než brazilská Copa Cabana, tak může vyrazit do „super“ zajímavého Jeruzaléma, nebo k antickým památkám, nebo za přírodními zvláštnostmi a zajímavostmi, kterých je bezpočet. Vše v okruhu několika desítek kilometrů od Tel Avivu.
Po skončení našich jednání jsem se večer či v noci procházel všemi částmi starého Jeruzaléma a nasával naprosto neopakovatelnou atmosféru prolínání kultur a náboženství. Vlastní jednání na tamním ministerstvu zdravotnictví, v parlamentu, ale třeba i v největší nemocnici byla pro nás v mnohém velmi poučná. Podle vysokého úředníka izraelského ministerstva je největším probléme jejich zdravotnictví příliš vysoká spoluúčast pacientů a příliš tržních principů v něm obsažených. Přitom mají zdravotní pojišťovny stále problémy s dluhem, taktéž nemocnice.
Zajímavé je, že až v roce 1995 zavedl Izrael povinné zdravotní pojištění pro všechny lidi. Má čtyři veřejné pojišťovny, které platí takzvaný „základní koš“ zdravotnických služeb. Ten vychází ze stavu roku 1995 a je upravován ministerstvem ve spolupráci s pojišťovnami. Dále existuje doplňkový koš, který si pojišťovny stanoví samy a v něm si konkurují – lidé si tyto služby platí zvlášť a navíc ještě existuje i další soukromé připojištění. Organizačně to vypadá téměř bezchybně, ale lékaři v nemocnici nám sdělili, že to až tak nefunguje. Například součástí nadstandardu je možnost si sám zvolit třeba lékaře, který vás bude operovat. Je však příliš vysoký počet lidí co si platí nadstandard a samozřejmě kapacita „nejžádanějších“ lékařů je omezena.
Soukromá připojišťovna navíc „svobodný výběr lékaře“ umožňuje realizovat jen v soukromých nemocnicích, kde často nepůsobí ty nejznámější kapacity. Lidé si platí něco, co vlastně ani nezrealizují. Vydělává jen soukromá pojišťovna. Mimochodem české zdravotnictví má mezi izraelskými lékaři velmi dobrý zvuk. Mezi izraelskými občany má velmi dobrý zvuk i Česká republika, což mě potěšilo ještě mnohem více. Navíc každou minutu na ulici uvidíte Škodovku.
Ač mají systém zdravotnictví hodně odlišný, tak na ministerstvu s ním nejsou úplně spokojeni a přál bych vám slyšet co na jeho adresu říkal jeden z profesorů nemocnice. Tak ostoru kritiku jsem u nás snad z obdobných úst nikdy neslyšel. Možná by Julínek místo pláží Bali, kde se povaloval v „přestrojení“ za senátora a zapřel, že je ministrem vlády, měl jezdit studovat zdravotní systémy nám kulturně příbuzných zemí. Třeba by ho „komsomolský“ zápal pro zdravotnickou revoluci poněkud opustil.
Nyní jsem tam byl pracovně, ale zvažuji, že když bych byl rodinou donucen jet k „moři“, pak jsem téměř neviděl lepší destinaci. Čisťounké písečné pláže, průzračné moře, téměř „německý“ standard pobřežních restaurací, přitom 4 hodiny přímého letu z Prahy.
Ulice Tel Avivu jsou přitom i v noci bezpečnější než centrum Prahy. Koho nebaví pláž lepší než brazilská Copa Cabana, tak může vyrazit do „super“ zajímavého Jeruzaléma, nebo k antickým památkám, nebo za přírodními zvláštnostmi a zajímavostmi, kterých je bezpočet. Vše v okruhu několika desítek kilometrů od Tel Avivu.
Po skončení našich jednání jsem se večer či v noci procházel všemi částmi starého Jeruzaléma a nasával naprosto neopakovatelnou atmosféru prolínání kultur a náboženství. Vlastní jednání na tamním ministerstvu zdravotnictví, v parlamentu, ale třeba i v největší nemocnici byla pro nás v mnohém velmi poučná. Podle vysokého úředníka izraelského ministerstva je největším probléme jejich zdravotnictví příliš vysoká spoluúčast pacientů a příliš tržních principů v něm obsažených. Přitom mají zdravotní pojišťovny stále problémy s dluhem, taktéž nemocnice.
Zajímavé je, že až v roce 1995 zavedl Izrael povinné zdravotní pojištění pro všechny lidi. Má čtyři veřejné pojišťovny, které platí takzvaný „základní koš“ zdravotnických služeb. Ten vychází ze stavu roku 1995 a je upravován ministerstvem ve spolupráci s pojišťovnami. Dále existuje doplňkový koš, který si pojišťovny stanoví samy a v něm si konkurují – lidé si tyto služby platí zvlášť a navíc ještě existuje i další soukromé připojištění. Organizačně to vypadá téměř bezchybně, ale lékaři v nemocnici nám sdělili, že to až tak nefunguje. Například součástí nadstandardu je možnost si sám zvolit třeba lékaře, který vás bude operovat. Je však příliš vysoký počet lidí co si platí nadstandard a samozřejmě kapacita „nejžádanějších“ lékařů je omezena.
Soukromá připojišťovna navíc „svobodný výběr lékaře“ umožňuje realizovat jen v soukromých nemocnicích, kde často nepůsobí ty nejznámější kapacity. Lidé si platí něco, co vlastně ani nezrealizují. Vydělává jen soukromá pojišťovna. Mimochodem české zdravotnictví má mezi izraelskými lékaři velmi dobrý zvuk. Mezi izraelskými občany má velmi dobrý zvuk i Česká republika, což mě potěšilo ještě mnohem více. Navíc každou minutu na ulici uvidíte Škodovku.
Ač mají systém zdravotnictví hodně odlišný, tak na ministerstvu s ním nejsou úplně spokojeni a přál bych vám slyšet co na jeho adresu říkal jeden z profesorů nemocnice. Tak ostoru kritiku jsem u nás snad z obdobných úst nikdy neslyšel. Možná by Julínek místo pláží Bali, kde se povaloval v „přestrojení“ za senátora a zapřel, že je ministrem vlády, měl jezdit studovat zdravotní systémy nám kulturně příbuzných zemí. Třeba by ho „komsomolský“ zápal pro zdravotnickou revoluci poněkud opustil.