Při vzpomínání na úmrtí Václava Havla před třemi lety se tu a tam objevila i vzpomínka na to, jak byl zvolen de facto komunistickým parlamentem na prezidenta republiky. Televize dodnes přináší záběr na jeho slavnostní slib, kdy – protože nebyla ještě změněna ústava – sliboval věrnost naší socialistické republice. Vůbec nepochybuji o tom, že si jako správný dramatik vychutnal i tyto trochu absurdní okamžiky.
Ten, kdo zná spisy slavného religionisty Mircea Eliade si jistě vzpomene na jeho úvahu o posvátném a profánním. Ale i každý z nás má ve svém nitru vědomí o tom, že jsou určité věci vydělené z běžného světa a jsou jaksi i lidově řečeno „posvátné“. Prostě nepatří k všednímu provozu, přesahují člověka. Posvátné jako by bylo zároveň nedotknutelné. Bývaly časy, kdy i zloděj se zarazil před prostorem chrámu a nekradl v něm. Eliade je přesvědčen, že s průmyslovou revolucí přichází určitá „desakralizace“, čili zeslabení vědomí posvátnosti. Přestává být posvátné nejen místo bohoslužeb, ale i život sám.