V Krakově koncem července skončily 35. dny setkání křesťanské mládeže z celého světa s papežem Františkem. Nedílnou součástí Světových dní mládeže v Polsku pak byl doprovodný program pro mládež, spojený s bohoslužbou v polském mariánském místě Čenstochová, krakovském královském hradě Wawelu, či návštěvou Osvětimi. Největší počet účastníků pocházel z Polska (téměř tři čtvrtě milionu), na druhém místě více pak 80 tis. Italů, 37 tis. Francouzů, 30 tis. Španělů, na 20 tis. mladých z USA, 15 tis. z Německa, 8 tis. z Ukrajiny. Vezmeme-li účast Střední Evropy, pak vedle 6 tis. našich účastníků se dnů mládeže účastnily 4 tis. ze Slovenska, 3800 z Maďarska a 3 tis. z Rakouska. Neměl jsem tedy pocit, že by Česká republika byla tou neateističtější zemí světa či Evropy, jak se o ní často neprávem hovoří – tím spíše, že české centrum po stránce duchovní i uměleckého provedení programu patřilo na setkání mezi ty nejlepší a bylo tak také nakonec vyhodnoceno.
Po několika teroristických útocích především ve Francii a Německu jsme zažili i útok na kněze, který sloužil mši svatou. Tato skutečnost jako by byla mementem všem, kdo se snažili předchozí dění bagatelizovat, přisuzovat jen duševně nemocným lidem či lidem frustrovaným. Pro nás, katolíky, má tato hrozná vražda ještě další rozměr, je totiž svatokrádeží. Neozývám se tedy proto, že bych podříznutí stařičkého kněze otce Jacquese Hamela považoval za větší hrůzu vzhledem k jeho kněžství, ale že jeho vraždou vrcholí série útoků, a mlčet či lhát si o skutečných příčinách tohoto stavu rovnalo by se už podílení se na sebevraždě této civilizace.