Dnešní doba se mi jeví jako neúprosně rychlá, zaměřená na okamžitý, skoro až instantní prožitek. Pro církev představuje současná doba velkou výzvu: naučit se hovořit jazykem současnosti. Když hovořím o jazyku současnosti, nemám na mysli pouhou literární práci na překladu Bible, abychom jejímu nelehkému jazyku snáze porozuměli. Daleko větší výzvu pro nás představuje přenesení obsahu biblických slov do dnešní doby, asi tak, jako kdysi dokázali alexandrijští vzdělanci propojit pro ně zastaralou kosmologii židovského Starého zákona s antickými poznatky o hmotě, tvaru a čtyřech ctnostech. Jenže jak začít, navíc z nesnadné pozice pražského arcibiskupa?

Jsem toho názoru, že bychom se jako církev měli naučit lépe a především srozumitelněji komunikovat s většinovým obyvatelstvem. Máme svá církevní média, dostáváme nemalý prostor ve veřejnoprávních médiích, stejně jako v těch komerčních, to ano. Jaksi mi ale přijde, že uzavírání se do světa vlastních médií a televizních bloků není ta správná cesta, kterou bychom se měli vydat. Máme tu přece miliardový kontinent sociálních sítí a internetu, a i tito lidé mají přece právo se dozvědět o Kristu.

Přistoupil jsem tedy k založení blogu, na kterém bych se chtěl s lidmi dobré vůle dělit o své myšlenky, nápady, vize a zážitky. Jsem přesvědčen, že člověk má využívat nabídku moderních médií ne proto, aby z něj byla „celebrita“, ale i proto, že by mělo existovat místo, kde jeho myšlenky a názory mohou zaznít aniž by byly opatřeny zavádějícím redakčním titulkem, či zkráceny tak, že je vynecháno to nejdůležitější, anebo třeba nakonec ani nepublikováno, protože zpráva či myšlenka není dostatečně „atraktivní“ či „nosná“.

Chci nabídnout texty nanejvýš subjektivní, v nichž se nebudu muset držet předepsaného rozsahu a nebudu muset přeopatrně formulovat a vážit každé slovo. Ano, bude tu riziko, že nikdy nemohu vysvléknout kůži arcibiskupa a kardinála katolické církve a hrát si na soukromníka. Přece však v blogu budu moci o něco svobodněji a méně diplomaticky říci, co mi leží na srdci.

Je to zvláštní pocit. Nic přece nebrání arcibiskupovi, aby se cestou do katedrály nepustil v zimě do koulování turistů na pražském nádvoří, ale všichni víme, že se to jaksi ani neočekává, ani nepatří. Nicméně psát blog je přece jen takové to nenápadné hození sněhové koule k překvapení kolemjdoucích, kteří si uvědomí, že i kardinál je jen člověk a že v něm dříme malý kluk.

Chtěl bych tedy všechny čtenáře poprosit, aby zásah brali ne jako klukovinu, ani jako pošetilé bláznovství, ale jako pokus o navázání kontaktu. Očekávám totiž, že i do mne se potom leckdo z vás, čtenářů, bude chtít trefit.

Dominik Duka