Katedrála je pro mne od dětství symbolem duchovního a národního života a je pro mě něco jako sen. Když se v ní pohybuji, nikoliv jako majitel, ale jako obyvatel této země, tak si mohu položit otázku po smyslu života - jak svého osobního, tak i našeho národa.

Katedrála je společným dědictvím celého našeho duchovního, kulturního ale i politického života. Je prvním kulturním stánkem naší země. Rodilo se v ní dramatické a hudební umění, místo v ní mělo i výtvarné umění. V katedrále také probíhaly důležité státoprávní úkony, jako byly korunovace. Zároveň je také mauzoleem, kde odpočívají naši světci, mnohdy důležité osobnosti historie našeho státu, jakými byl sv. Vojtěch, nebo sv. Václav.

Monumentální budova Katedrály je také prvním oslovením příchozích do Prahy. Jsme jednou z mála zemí, která měla už od počátku jedno hlavní město s jedním hlavním kostelem. Ten se se už od dob položení základů knížetem sv. Václavem stává přirozeným středem města. Význam pražského kostela v čase roste: stává se katedrálou biskupskou a později i jedinou metropolitní katedrálou v Evropě. V době jejího vzniku ještě nebyla ani katedrála ve Wroclawi, ani ve Vídni, a ani v Olomouci. Katedrála tak byla skutečným duchovním a politickým centrem střední Evropy. Proto je v ní zastoupena nejenom česká, i ale francouzská, nebo německá národnost. Katedrála proto vypovídá o symbióze a přátelském obohacování života národů střední Evropy.





Katedrála se v průběhu staletí stala svědkem mnohých událostí, velké slávy, mnohých problémů a bolestí. Několikrát se stala téměř ruinou, ale vždy povstala jako fénix z popela. Při dostavbě se stává jakýmsi průsečíkem kulturních a politických osudů národa, takže může představovat i jakousi národní galerii. Obsahuje totiž díla našich největších umělců, ať už to byli malíři, sochaři a další umělecké řemesla. Proto si zaslouží patřičnou péči. Naše poslední kroky proto vedly k doplnění zvonů, novému osvětlení, doplnění svatovítského pokladu, ale také projekt nových varhan. Tato díla jsou financována převážně od sponzorů, takže nezatěžujeme ani náš, ani státní rozpočet.

V současnosti se už žádné spory o Katedrálu nevedou. Máme smlouvou s Hradem o společné správě. Nedávné mediální zápletky měly kořen spíše v nejasné interpretaci vztahu zákona 428/2012 o částečném napravení křivd a majetkovém vyrovnání k dohodě o společné správě Katedrály z roku 2010. Nyní je třeba vše meritorně znovu projednat v souvislosti vyplývajícími z ustanovení zákona. Církev má na Hradě své místo, jako je ostatně měla už od doby děkana katedrální kapituly Kosmy. Tato ojedinělá symbióza by měla být symbolem, že v této zemi bylo a je dobře vždycky, když všechny důležité instituce, které v zemi jsou, dokáží spolupracovat a vážit si jedna druhé. To platí i o lidech. Proto jsou v katedrále všichni vítáni.

Příslibem do budoucna mi je, jestliže slyším, jak občané v naší zemi říkají: „je to naše, je to moje katedrála; naše Praha, moje vlast“. V takovém případě nepotřebuji mít katedrálu zapsanou v katastru nemovitostí, ale v srdci a musím za ni cítit odpovědnost. Katedrála je všech a Pána Boha. Co by byla katedrála bez něj?





Chtěl bych všechny přátele pražského svatostánku pozvat na výstavu Katedrála a živá setkání, zahájené 6. prosince. Výstava sestává z fotografií nafocených v Katedrále v průběhu roku skupinou fotografů v rámci projektu Člověk a víra. Vedoucí skupiny pan Albrecht se v projektu snaží spojit nejrůznější pohledy: skupina fotografů je částečně věřící a částečně nevěřící, jsou mezi nimi muži a ženy. Snahou tvůrčího týmu je, aby jejich fotografie vyzařovaly lidský projev víry. Dokazují, že katedrála je naplňována věřícími lidmi a je reklamou na víru, kterou pomáhá naplňovat církev. Jejich.

Knížka z jejich fotografií, nazvaná Naše katedrála je momentálně v přípravě.