Bitva na Bílé hoře, která se odehrála 8. listopadu 1620, bývá vnímána jako boj Čechů s Němci a tragický počátek národní poroby. Ve škole nás pak poučili, že tento neuralgický bod našich dějin byl překonán až koncem 18. století, kdy byl obnoven český jazyk, proběhlo národní obrození a to vše vyvrcholilo v roce 1918 dosažením národní nezávislosti.

Francouzský historik Olivier Chaline, jehož knihu „Bílá hora“ vydalo letos nakladatelství Karolinum nám ukazuje trochu jiný pohled na celou událost i na její následky. Zprvu se zabýval studiem otázky, co při bitvě na Bílé hoře dělal španělský bosý karmelitán Dominik od Ježíše a Marie, když bitvy nebývají záležitostí řeholníků. Jakmile Chalin zjistil, jako roli sehrál, začal se více zajímat o celou bitvu. Pátral, zda šlo o skutečnou bitvu, nebo pouhou srážku, která do dějin vstoupila jen díky svým následkům. Bitva počínající třicetileté války netrvala ani dvě hodiny, ale následky byly nedozírné.

Díky Chalinovi se z dějiny vynoří zvláštní postava bosého karmelitána Dominika, který si vnutí vstup mezi důstojníky katolických vojsk, aby díky jemu převládlo rozhodnutí svést bitvu. Proč se v české válce muselo čekat dva a půl roku, než se odehrála opravdová bitva? Na ploše několika set stran rozehrává dějepisec fascinující podrobné vyprávění o počátku třicetileté války, o stavu a důvodech aktérů všech stran, aby ukázal, že naše školou vypěstované povědomí o této bitvě patrně pravdě neodpovídá.

Krátký boj byl podle Chalina skutečnou bitvou, ne útěkem. Za dvě hodiny přinesla 2 000 mrtvých. Císařovo vítězství bylo tak velké, že se dá stěží srovnat s jiným úspěšnými bitvami. Zimní král utíká, ne proto, aby jej nezajali vítězové, ale aby unikl vlastním žoldákům, kterým dlužil peníze. Bitva ovšem nebyla bitvou národů, jak se mnohdy tvrdí, vojáci na obou stranách byli složeni kosmopolitně. Katastrofou pro protestanty nebyla ani tak bělohorská porážka, jako spíš pražské povstání 1618 a následná volba falckého kurfiřta českým králem. Ten se dal v katedrále korunovat utrakvistickým kněžstvem a vyvolal obavy, že Čechy změní v kalvínskou zemi ikonoklasmem v katedrále. Obrazoborectví v roce 1619 vyvolalo nenávist katolíků, ale i nedůvěru luteránů a zneklidnění u utrakvistů.

Předchozí odstavec je jen malou ukázkou,jak autor knihy postupuje jako vnější pozorovatel, nezatížený národními mýty. Rozhodně stojí za to věnovat se celému textu skutečně proslulého historika, který své badatelské úsilí věnuje naší zemi. Běžně se totiž k výkladu Bílé hory přistupuje z hlediska politického či vojenského. Chalin však přináší ještě další možnou rovinu – náboženskou. Nesmíme zapomínat, že v té době to byla rovina daleko důležitější, než si dnes býváme ochotni připustit.