Jako každoročně se lidé dobré vůle setkávají na svátek svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě. Nejedná se jen o prázdné gesto či prázdninovou zálibu. Velehrad nám připomíná hluboké kořeny naší státnosti, vzdělanosti a tradice.



Každoročně se setkáváme, abychom pátého července o svátku sv. Cyrila a Metoděje, který je také státním svátkem, si připomněli jedinečné a opravdu velké dílo soluňských bratří. Vloni jsme zde, v rámci 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, uvítali záhřebského arcibiskupa, kardinála Josipa Bozaniće z Chorvatska, jako papežského legáta. Což znamená, že zde svou přítomností zastupoval nově zvoleného papeže Františka. Tento jubilejní rok spojil ke vzájemné spolupráci a oslavě všechny významné a důležité složky našeho náboženského, kulturního, vědeckého a politického života. Musíme být opravdu vděčni, že loňské oslavy přivedly ke spolupráci jednotlivé křesťanské církve i s návštěvou ekumenického patriarchy Bartoloměje, tak i další osobnosti napříč kulturním, vědeckým a politickým světem, abychom nejenom reflektovali historii, ale hlouběji si uvědomili jak význam, tak i možnost inspirace vyrůstající z tohoto odkazu.

Jubilejní rok 2013 poukázal také i na předcyrilometodějskou tradici křesťanství, o které vypovídá mikulčický chrám, dílo západní franské architektury, kde lze předpokládat, že zde bylo sídlo pasovského arcikněze po křtu moravských vladyků už v roce 831. Podobně jako byzantský charakter chrámu v Sadech u Uherského Hradiště naznačuje přítomnost cyrilometodějské misie. Bezesporu, že nebyla vyřešena otázka hrobu sv. Metoděje, ale potvrdila se životnost díla našich věrozvěstů, svatých apoštolů Slovanů.
Skutečnost, že po roce 1989 se náš stát znovu přihlásil k tomuto dílu, z kterého vyrostla jak duchovní, tak kulturní tradice, ale i státní idea, která díky křtu knížete Bořivoje a sv. Ludmily se objevuje v požadavcích na královskou korunu od raného středověku až k Přemyslu Otakaru II., kdy žádá olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, budovatel Kroměříže, vyšehradský probošt, kancléř Českého království pro českého panovníka císařskou korunu s odvoláním na význam a důležitost státnosti Velké Moravy, tato idea přechodu velkomoravské státnosti do Prahy se váže k legendárnímu Palladiu země české.

Uvěznění staroboleslavského Palladia za mřížemi Státní bezpečnosti v roce 1950, kdy tento reliéf byl zbaven všech ozdob i korun, nás (v biskupské konferenci) přivedlo k myšlence zhotovení replik svatováclavských korunek pro Palladium, které letos při únorové návštěvě Věčného města zvané Ad limina, požehnal papež František. Tento krok také potvrzuje vizi autorů dostavby katedrály sv. Víta, kdy nám v hlavním chrámovém oknu Nejsvětější Trojice představují Pannu Marii se Svatováclavskou korunou na hlavě. Tímto způsobem chtěl vyjádřit Max Švabinský v roce 1945 návrat svobody a suverenity po nacistické okupaci, nyní je výrazem trvalé suverenity po éře komunistické totality.

Dědictví víry není historicky chráněná památka, ale víra, jako živý dar živého Boha, je stálou formou života, který roste, naplňuje se a opírá se o nové impulzy, nové poznatky a nové reflexe. Víra, jako Boží dar, není sklerotický, či zkostnatělý postoj, který bychom mohli nazvat náboženským, nebo politickým přesvědčením. Víra, jak nám ukazuje Písmo, velký dar sv. Cyrila a Metoděje slovanstvu ve srozumitelném jazyce, požaduje poznání a také i svobodný souhlas. Takto o víře hovoří ve své dějinné encyklice svatý papež Jan Pavel II., který převedl církev z dvacátého do jednadvacátého století, který ale také navštívil Velehrad v euforii prvního roku znovunabyté svobody. Fides et Ratio, tedy víra a rozum se navzájem potřebují a jsou také motory růstu životního rozvoje člověka, jako osoby, z které vyrůstá osobnost, jako i celé společnosti.

Tato víra je ono světlo, které nám dává nový pohled na svět, jeho souvislosti a nedovoluje nám rezignovat, propadat pesimismu, ale v každé situaci mít naději.
Zamýšlíme-li se v duchu historické vzpomínky na misii sv. Cyrila a Metoděje, pak nevyjdeme z úžasu, jak krátký okamžik na orloji dějin se stal rozhodující pro další staletí, tedy i pro nás. Ptám se, zda člověk bez víry, kdyby byl svědkem této misie v devátém století, by nepovažoval celé úsilí této misie za nezdařené fiasko a nasazení svatých bratří věrozvěstů za hloupost a zmaření jejich celoživotní kariéry v Byzanci. Cyrilometodějská misie patří k paradoxům Božího vstupu do dějin. K paradoxu jediného a prvního apoštola, Božího vyslance, Ježíše Krista, jehož dílo v očích současníků muselo se přece jevit podobným nezdařilým hazardem, jak je tomu i v případě cyrilometodějské misie.

Mohli bychom však pokračovat, zda nebylo snílkovstvím dílo sv. Václava, či sv. Ludmily. Zda neskončilo v troskách veledílo Otce vlasti Karla IV. Mohli bychom se ale také ptát, zda výsledek Velké války či první světové války 1914 - 1918, na jejíž padlé vzpomínáme v tomto roce stého výročí jejího začátku a uvědomujeme si ony statisíce mrtvých na frontách této války, ale také vzpomínáme zmrzačených a trpících rodin i na oběti španělské chřipky, která následovala a kosila jak raněné, tak podvýživou oslabené civilní obyvatelstvo v poválečném roce.

Jestliže si uvědomíme, že velehradská tradice slovanského křesťanství vedla k založení prvních legií již v roce 1914 v Rusku, respektive na Ukrajině v Kyjevě pod svatováclavskou korunou, - byl to také jeden z nedomyšlených projektů? A stejně tak, když si uvědomíme dobu nacistické okupace i komunistické diktatury? A stále, nejenom před první světovou válkou, ale i v době okupace a po celá nejen padesátá léta perzekuce duchovních osob a všech českých statečných synů a dcer našeho národa: ať to byli skauti, Orlové, Sokolové, vojáci, tisíce rolníků zbavených střechy nad hlavou, vězněných, či vyháněných,- nebyl to také postoj snílkovství a nerozumnost?
Stále mi znějí slova velehradské písně „Velehrad náš ten rozkvétá, vždy znova, žádná moc nám ho již nerozboří, pokud náš národ v hloubi srdce chová důvěru k Matce, která divy tvoří... Víře vždy věrní budou Moravané, dědictví otců, zachovej, nám Pane.“

Drazí Moravané zde, i s námi spojení televizními či rozhlasovými vlnami, ta slova nejsou jen o vás, o obyvatelích Moravy, ale i o oné Velké Moravě, která spojuje celou naši zem cyrilometodějskou a svatováclavskou tradicí.

Kázání na Velehradě 5. července 2014
Dominik kardinál Duka