V souvislosti s událostmi v Paříži, kde muslimští teroristé vyvraždili řadu nevinných lidí i redakci satirického časopisu, si mnozí lidé kladou otázku, jestli právě toto není důkazem onoho „střetu civilizací“ Samuela Huntingtona. Rád bych tedy čtenářům předložil k jejich vlastní úvaze o tomto tématu několik svých postřehů a připomínek.

Mám za to, že si především musíme uvědomit, že zatímco francouzská oblast hovoří o civilizaci a jako její podmnožinu klade kulturu, německy hovořící oblast Evropy pracuje s pojmy kultura a civilizace jakožto spolu souvisejícími. Už v této dikci může docházet k určitému nedorozumění. Například v našem kulturním okruhu je zřejmé, že slovo civis, tj. občan, souvisí s civilizací, která konec konců odůvodňuje občanskou společnost i pluralitu.

Civilizace a kultura

Pro nás slovo kultura má těsnou souvztažnost s kultem. Vždyť latinské sloveso collo, collere, znamená obdělávat. Zemědělská kultura v oblasti tzv. Úrodného půlměsíce, který tvoří Mezopotámie a Egypt, kolébky lidské civilizace, má ve své křižovatce zemi, která je zdrojem biblického dění – Kanaán, (Izrael, Palestina). To, co nazýváme kulturou, souvisí úzce s kultem koncentrovaným u chrámu – od Sumeru přes Asýrii, Babylónskou říši, Persii, až po Egypt. Tato kultura není myslitelná bez stability a vytvoření státu jako takového. Zemědělské kultury pak od pradávných dob vládly ve světě až do 19. století. Chybou moderní doby pak bylo vytěsnění náboženství jako pramene a formotvorného prvku kultury a civilizace v tom smyslu, jak to chápal náš kulturní okruh. Pokus vidět náboženství jako fenomén, který fakticky není historicky zařazen, opomíjí stav, kdy kultura kočovníka v sobě nesla osobní vazbu: Bůh (numen personale) a člověk. Toto pojetí se stávalo často protestem proti lokálnímu božství (numen locale), a to jak proti zemědělské kultuře, tak proti zemědělskému kultu, tj. proti lokálním svatyním. Fenomén usedlého života pak formoval jak židovství, tak křesťanství, i antiku. Po rozpadu západořímské říše převládly nové prvky přistěhovalého obyvatelstva Evropy a výrazněji se uplatnila přítomnost osobního božství. V té době se rodí pomalu i náboženství islámu, náboženství nomádů, kteří podobně jako Hunové, Tataři a Maďaři vstupují do dějin. Historikové dokáží podat svědectví, jak se u těchto skupin vše podařilo. Jedinečný je určitě vznik maďarského státu se svatým Štěpánem a svatým Vojtěchem.

Nechci mluvit o přímém střetu civilizací, jak o něm píše ve svých studiích dějin Alfréd Toynbee či jeho žák Christian Dawson. Zmínění historici činí pokus postavit jednotlivá náboženství do kulturních cyklů, naproti tomu v marxistickém pojetí je snaha srovnat náboženství do jedné linie – vsjo rovno. Zjednodušeně se setkáváme v dějinách s osobním pojetím Boha, nebo neosobního božství či principu, kdy v určitých kulturách je bůh symbolickou bytostí, kterou člověk neovládá – spíše ona ovládá bezmocného člověka, který přijímá svůj osud. V antickém světě Řeků a okolních národů lidem i božstvům vládne Moirá – tj. osud.

V okamžiku usídlení izraelských kočovníků proměňuje se vnímání osobního Boha –(Jahve, to je Ten, který je) v místního Boha, který sídlí v Jeruzalémském chrámu. Přestože je tu zákaz zobrazování Boha, nebrání to Bibli, aby používala příměrů, v nichž jsou Bohu připisovány lidské vlastnosti. Vzniká tak pojetí osobního Boha, který je přítelem, který člověku přináší svobodu. Je to krásně vidět na předání desek Desatera, kdy má člověk na vybranou – buď se k němu svobodně přihlásí a volí život, nebo je odmítne a vydává se cestou nevedoucí k životu. Tento biblický myšlenkový svět se plně projeví u Ježíše Krista. V něm se Bůh stává jedním z nás. Novozákonní pojetí pak otevírá perspektivu trojjediného Boha, potlačuje jeho „autochtonnost“ a staví tak před nás Boha, který v listu Židům figuruje jako „filantropos“, tedy Bůh milující člověka.

Zrození islámu

V 7. století se zrodil islám. Podíváme-li se na jednotlivá monoteistická náboženství, je třeba si uvědomit jejich variabilitu i kontrastní rozdíly. Křesťanská radost božího dítěte se opírá o to, že Ježíš Kristus říká, že nepřišel proto, aby se mu sloužilo, ale aby on sloužil. Neformuje vojenské šiky povelem „kupředu“, ale on sám dává život za všechny ostatní. Universalismus křesťanství tedy nechce ovládnout jednotlivé kultury, ale vytváří kulturu otevřenou všemu, co slouží člověku právě proto, že Bůh je „filantropos“, miluje člověka. Ježíš Kristus pak hlásá zlaté pravidlo: „Takto vše, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim: hle, to je Zákon i Proroci.“ (Mt, 7, 12) a dodává, že cokoli jsme učinili jednomu z nejmenších (rozumějme nikoli vzrůstem, ale důležitostí), to jsme udělali pro Něj. I Starý zákon v knize Tobiáš předjímá Ježíšovo zlaté pravidlo vyjádřeno negativně: „co nechceš…“. Podobně toto pravidlo zná i antická etika v negativním vyjádření a je přijímáno jako přirozený zákon zavazující každého člověka.

Diskuze o islámu se vede již dlouho. Tak, jako křesťanství přijalo mnohé z antiky, obdobně v 9. a 10. století se nechává inspirovat islámem. Samotný Tomáš Akvinský ve své Summě cituje vedle Aristotela i arabské a židovské autority: Avicenu, Averroese, Majmonida. Filosofické poznání Boha je principem, který umožňuje dialog mezi křesťanstvím, židovstvím a islámem. S Židy se sice mohu modlit: „Otče náš“, ale v islámu je toto oslovení naprosto nemožné. Bůh je oslovován v modlitbě 99 zrnek růžence, to sté je tzv. „němé“. Pokud alespoň v tomto němém zrnku nezazní, že Bůh je filantropos, ten kdo miluje lidi, pak se v určité chvíli dialog zastaví a soužití bude nesnadné. Musíme si uvědomit, že ušlechtilé zásady koránu jsou určeny pouze pro věřící. (Zde chci udělat malou odbočku do vlastních řad: dělení na věřící a nevěřící odporuje Ježíšovu pohledu na člověka a společnost, jak je zřejmé i z předmluvy koncilového dokumentu Gaudium et spes).

Na tomto místě je třeba položit si otázku: jak měl vypadat vztah člověka a Boha v křesťanství, židovství a islámu? Jaký je vztah k božství v buddhismu, hinduismu a šintoismu? Vždyť přece nepoužíváme ani stejné termíny.

Terorismus nebo střet civilizací?

Pokud tedy správně chápu Ježíšovo pravidlo o vztahu k druhým bez ohledu na rasu, náboženství, pohlaví či politickou příslušnost, pak mne to zavazuje k tomu, abych s druhými jednal v duchu úcty a přátelství a není-li to možné, pak v duchu tolerance. V tomto duchu tolerance se ve 13. století tituloval španělský král Ferdinand III. jako král křesťanů, Židů i mohamedánů. Zde se jedná o historicky první použití pojmu tolerance. Je to století zrodu křesťanské, či západní civilizace. Civilizace katedrál a univerzit. Ať si každý sám odpoví, jak je těžké tyto zásady žít ve společnosti, řídit se jimi a to dokonce odpouštět a milovat nepřátele. Vždy jsme jen na cestě k ideálu.

Konečně se tedy dostávám v perspektivě výše uvedené úvahy k otázce, zda se v Paříži jednalo o čiročirý terorismus, nebo tu snad došlo k onomu střetu civilizací? Snad nikdo nebude po všech diskusích a obavách pochybovat o tom, že ke střetu určitě došlo. Kdo je tu však viníkem a kdo nevinnou obětí? Není tak snadné odpovědět. Všichni ve svých genech neseme historii svého národa, své kultury a civilizace. A tyto „geny“ nejsou identické. Dějiny nejsou žádné životopisy svatých, stejně jako Bible není jen příběhem o dobru, ale také i o selhání, zradě a hříchu.

Bezesporu na prvním místě patří naše úcta těm, kdo hájili životy druhých. Týká se to onoho policisty, který sám byl vyznavačem islámu, ale i policistky zastřelené druhý den. Do toho střetu se namanuli i Židé nakupující v košer obchodě. Smím snad říci, že jejich povraždění v sobě neslo úmysl, a stávají se tak nevinnými oběťmi. Nikdo z nás nemůže říci, že karikaturisté z časopisu Charlie Hebdo jsou pouze jen oběti. Ano, jsou obětí nenávisti a nepřátelství. Ptejme se ale, proč k tomu útoku došlo. Odvážím se říci, že jsou obětí popření principu multikulturalismu. Tento princip je vědomě po desetiletí pošlapáván. V rámci „korektnosti multikulturalismu“ nesmí v řadě zemí státní a obecní úřady posílat vánoční přání, zakazuje se vánoční výzdoba, mají být odstraňovány kříže, protože prý uráží jinověrce a ateisty. Vina a zločiny atentátníků jsou zřejmé, ale dovolím si varovat před postupem úvah, že karikaturisté jsou pouze obětí arogantního a neuctivého postupu vůči kultuře, civilizaci a náboženství druhých. Vzpomeňme si, jak ohnivě odsuzujeme kroky sv. Bonifáce, který v 8. století na území Německa kácel posvátné háje. Ale co děláme my sami? To není záležitost jednoho časopisu, ale denní praxe multikulturního militantního ateismu, fundamentálního laicismu a i křesťanského fanatismu. Zdá se nám zbytečným, že by základ naší civilizace spočíval na úctě k přesvědčení druhých. Svoboda bez slušnosti, bez úcty k druhým a bez tolerance není svobodou. Mimořádným způsobem se vyjádřil i papež František, který se obrátil veřejně na svého poradce a řekl: „Pokud tady můj dobrý přítel Gasparri vyřkne nějakou nadávku na adresu mé matky, musí čekat, že mu dám pěstí. To je normální. Nelze si zahrávat s náboženstvím druhých. Svoboda slova má své hranice.“

Co tisíce obětí v Africe?

Nepodceňujme sílu slova, které může nejenom povzbudit, ale může doslova zašlapat i do země. Vzpomeňme na demagogy 20. století, pak se nelze divit i prazvláštnímu spojení svobody slova a genocidy. Holocaust či ukrajinský hladomor byly vyvolány pouze příkazem, tedy svobodným užíváním slova, které vyvolalo tyto hrůzy. Možná si položíme otázku: vždyť Starý zákon zná termín „svaté války“, či popisuje činy krále Davida. Náboženští fanatikové dokonce najdou spojení mezi místem v Písmu, kde se hovoří o tom, že Jidáš se oběsil a připojí k tomu jiný citát: „jdi a učiň podobně“. Argumentace představitele muslimů v naší zemi, kdy hovořil o cizoložné ženě a dovozoval z toho možnost ukamenování cizoložnice, je stejně absurdní. Pro křesťana je jasné, že náboženství se nezrodilo jako slepá tradice, ale tradice a víra jsou pro člověka výzvou k jeho rozumu. Bůh nemůže činit zlo, dělat věci špatné. Pokud se někdo dovolává Boha, že mu poradil, aby dělal věci hloupé, nerozumné a zločinné, jde o fanatika nebo šílence. Jedině cestou spojení víry a rozumu je možné pokračovat v přátelském mezináboženském dialogu v úctě a toleranci k druhému. Nerad bych zabíhal do otázek ekonomického a politického zneužití. Rád bych si položil otázku, zda tisíce obdobných obětí v Africe či v Asii si nezaslouží větší pozornost médií i politiků. Výzva politiků a žurnalistů k pokračování v tomto střetu civilizací je cestou do pekla. Avšak odpustit neznamená vzdát se spravedlnosti a nebránit se všemi dostupnými a účinnými zákonnými prostředky proti agresorovi.