Před několika týdny jsme se setkali v Týnském chrámu, který se nazývá druhým pražským kostelem. To nám připomíná skutečnost téměř 150-ti let, kdy tam sídlila utrakvistická konzistoř pod obojí. Horní konzistoř, zvaná pod jednou, byla při katedrále sv. Víta, neboť jak píše Dr. Z.V.David z Wilsonova ústavu ve Washingtonu ve své studii, církev zůstává jedna. Dobu oněch 6 století od tragické události, kterou bylo upálení Mistra Jana Husa, můžeme charakterizovat jako dobu, která rozdělovala a kladla otázky.

Jméno Jan patří mezi nejčastější mužská jména v našem národě, myslím, že stojí za to, abychom si připomněli výraznější osobnosti našich dějin, které byly nositeli tohoto biblického jména. S dvojicí Janů se setkáváme již v Novém zákoně, Jan Křtitel, Jan Evangelista. Různost povah, ale společný zápal o pravdu a touhu po poznání Ježíše Krista. Chápeme-li Mistra Jana v kontextu českého pokusu o reformu církve, pak nutně musíme začít první dvojicí:

Jan Nepomucký, Jan z Jenštejna.
Jan Hus, Jan Žižka.
Jan Ámos Komenský, Jan Sarkander.
Jan Masaryk, Jan Zahradníček.
Jan Palach, Jan Patočka.

Zcela jistě je tento uvedený výčet nejen náhodný, možná že namítnete i trochu umělý. Zrodil se však v mé mysli v okamžiku, kdy jsem se snažil pochopit dvě ikony, které nás až do současnosti oslovují. Husovské jubileum ukazuje, že jméno Jan Hus má svoji výpovědní hodnotu, vždyť vstupovalo tolikrát do interpretace našich dějin a víme, jakou roli sehrálo jméno Jan Palach za téměř půl století. Můžeme je nazvat dvěma ikonami, které byly součástí úsilí o reformy, v jejíž význam hluboce věřili a pojí je tragický osud vyplývající z věrnosti těmto pokusům o reformu. Můžeme říci, že jistým způsobem neměli možnost couvnout zpět. Zamýšlíme-li se nad spoluúčastí Mistra Jana Husa na reformním úsilí, víme, že toto hnutí začíná ještě před skonem otce vlasti Karla IV. Je to velká konfrontace s morovou ránou, skutečností trojpapežství, ale také i s trojicí mužů zápasící o korunu, kteří byli syny otce vlasti. Nelze nepřehlédnout tehdejší úsilí o právní reformu, rovněž tak úsilí o obnovení hluboké zbožnosti (devotio moderna), které má základ v poznání Krista a jeho následování. Proto přichází český překlad Bible (leskovecko-drážďanský), Pasionál abatyše Kunhuty, životopis Krista a jeho svatých, Šestery knihy Tomáše Štítného ze Štítného, objevuje se obnova eucharistické zbožnosti prosazovaná dominikánem mistrem Jindřichem z Bitterfeld. Ten usiluje o každodenní svaté přijímání nejenom pro dospělé, ale i pro děti a především pro manžele. Je tu kritika zlořádů současné společnosti - jak církve, tak státu. V této situaci, která se jeví bezvýchodnou, kterou doprovází morová rána, rodí se touha po druhém slavném příchodu Krista. Je to zápas mezi Kristem a antikristem. Jan Milíč z Kroměříže dokonce označí Karla IV. za antikrista.

To je doba Mistra Jana Husa, který však patří k druhé generaci, které nestačí jen výzva, ale chtějí jednat. Následují postoj sv. Augustina tím známým „přinuť“. Má-li přijít Boží království, pak jeho příchodu brání ti, kteří nežijí podle Božího zákona.A je potřeba je přinutit a potrestat. Autority světské i duchovní, které nežijí ve shodě s Božím zákonem, nemají legitimitu a jejich úkony jsou neplatné (biskupové, kněží, knížata, králové). Poznámka císaře Zikmunda, kterou věrně reprodukuje i současný film o Janu Husovi Jiřího Svobody a Evy Kantůrkové, prezentuje vystoupení Zikmundovo se slovy: „Mistře Jene, kdo z nás je bez hříchu.“ Zde je třeba hledat kruciální problém. Spor Mistra Jana vrcholí na kostnickém sněmu.

Je nutné si uvědomit, že kostnický sněm nebyl shromážděním hrstky zhýralých kardinálů a prelátů, ale že do 2. vatikánského koncilu představoval největší církevní shromáždění. Účastnilo se ho více jak 200 právoplatných delegátů, kardinálů a biskupů, cca 2000 osob, 800 opatů a ve druhé polovině v čele s císařem Zikmundem oprávnění delegáti byzantského císaře Manuela II., králové, suverénní knížata, zástupci kapitul, univerzit a svobodných měst. Nelze oddiskutovat, že jak císař Zikmund, tak vedení koncilu se snažilo Mistra Jana zachránit. Můžeme konstatovat, že opuštěn svým protektorem Václavem IV. a při vědomí skutečností již vypuknuvších nepokojů od roku 1412, viděl určitou bezvýchodnost své situace. Filmová zmínka o zpovědi před jeho smrtí není fikcí, ale je doložena historickými materiály a nachází se již v monografii J. Sedláka o Mistru Janu Husovi z doby před 100 lety.

Po 5. červenci 1415 noří se naše země do temnoty 20-ti leté občanské války, kde spolu s emigrací a epidemiemi hladomoru, vzájemným vyvražďováním dojde k více než 30-ti % demografickému poklesu. Zda tušil Mistr Jan, že nedostatek kritiky neschopného Václava IV. a zlovůle jeho milců a radikálních fanatiků může se podílet na nejtemnějším období našich dějin, nevíme. Víme však jedno, že Mistr Jan Hus byl člověk své doby, neuvažoval v paradigmatech 19. či 20. století. Slova tolerance, osobní svoboda, pluralita a demokracie nepatřila do jeho slovníku. Pravda, kterou právem podle Písma ztotožňoval s Kristem, však nedovoluje vlastnění pravdy, tedy já mám pravdu, ale pravda má mě.

Dovolím si vyslovit něco méně obvyklého: kdyby byl Mistr Jan v Týnském chámu dnes, necítil by se identickým členem současné Římskokatolické církve po 2. vatikánském koncilu, ani členem Československé církve husitské, ani církve Starokatolické, Českobratrské církve, Bratrské církve a dalších společenství.

To není důvod k rozdělení, to není důvod, abychom nepokračovali na našem společném ekumenickém společenství, které je faktem současnosti a míří do budoucnosti. Je ovocem, které po šesti stoletích zápasu o interpretaci dějin vyrůstá také ze zkušenosti totalitních diktatur, jako byl nacismus a komunismus, kdy jsme se vzájemně poznali a vytvořili bratrské vztahy. Je nesmírně důležité, že v okamžiku našeho vykročení na cestu svobody zazněla slova uznání a odpuštění, které přinesl při své první návštěvě slovanský papež Jan Pavel II. a zazněla v sídle českých králů na Pražském hradě ve Španělském sále a znova byla zopakována v Olomouci na letišti 2. leteckého pluku Dr. Edvarda Beneše v Neředíně, jako i slova předsedy ERC, synodního seniora Českobratrské církve evangelické, bratra Pavla Smetany, krátce po té na Velehradské pouti v roce 1995.

Přeji nám všem občanům naší země, abychom přijali toto poselství, které hovoří o tom, že my křesťané jsme si vědomi toho, že jsme bratry a sestrami v Kristu, ale také syny a dcerami českého národa a úsilí o opravdovost a život ve společenství svobody a tolerance je i naším úkolem a budoucností.


Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.