Slavnostní uložení ostatků patera Toufara v Čihošti, jeho návrat domů, do farnosti, v níž působil, je příležitostí k zamyšlení. Když byly za velmi zvláštních, netroufám si říci zázračných okolností nalezeny ve společném hrobě ďáblického hřbitova, vyvolalo to řadu diskusí. Mimořádným způsobem se dochoval nákres šachty, kde jeho ostatky měly ležet a nakonec byly nalezeny o něco dále a to přesně na svátek svaté Anežky České. Odpor k vyzvednutí ostatků dala najevo naše levice s pokryteckým poukazem na to, že neidentifikovatelné ostatky ostatních obětí budou mít narušen svůj klid. Za naprostou nehoráznost pak považuji výtky komunistických pohrobků, kteří kritizují církev, že chce blahořečit člověka, který přece nebyl žádným vůdcem opozice vůči tehdejšímu režimu. Nějak jim uniklo, že blahořečíme oběť komunistické zvůle, tehdejšího systému státní moci, která si dělala monopol i na myšlení a duše obyvatel.


Ano, pater Toufar neshromažďoval zásoby zbraní, neorganizoval hnutí odporu, nevydával samizdat, ani nebyl tak zvaným disidentem. Jeho „provinění“ bylo o mnoho horší: byl obyčejným prostým venkovským knězem, který měl rád své farníky, svou zemi a učil je, že se nemá krást, lhát a podvádět. A hlavně připomínal, že v našem životě je důležitý vztah k Bohu, který má být na prvním místě, zatímco kariéra, majetek a další věci, kterým věnujeme své úsilí, pomíjejí. To je totiž přesně to, čím byla církev komunistické moci nejvíc nebezpečná. Jestliže člověk věří v Boha a ne v ústřední výbor strany, pak je těžké s ním manipulovat. Jestliže věří, že peníze a moc nejsou tak důležité, jako Bůh a bližní, pak je těžké ho svést k nepravostem. Takový člověk neuvěří, že černé je bílé a bílé je černé, nebude udávat své rodinné příslušníky, ani se za devizový příslib a cestu do Bulharska nestane strážcem komunistických idejí.

Pater Toufar je právem nazýván mučedníkem. Položil svůj život za lásku k druhým, za lásku k Bohu. Těžko dnes říci, jestli se v Čihošti tehdy opravdu stal zázrak. Ale zkusme se podívat do Písma. Boží Syn se narodil do rodiny tesaře, do města, o kterém se už příslovečně a škodolibě říkalo, co asi tak dobrého z Nazareta může přijít. Bůh si nevybral pro svého Syna kolébku velekněze, hlavní město, ani bohaté rodiče. Je tedy dost dobře možné, že nás oslovil skrze vesničku, kde – jak se říká – lišky dávají dobrou noc, skrze kněze, který jen pokorně a prostě sloužil Bohu a lidem, neměl žádné vysoké církevní funkce a tituly.

Osud patera Toufara je stálou připomínkou a varováním před totalitními nároky jakéhokoliv režimu – ať to jsou ateistické myšlenky, nebo ať jsou lidé režimem kupováni pomocí velkých peněz. Mějme na paměti, že naše víra je nárokem lásky – lásky tak velké, že dokáže odpouštět i nepřátelům a položit život i za to, aby nalezli tu správnou životní orientaci. Určitě i dnes Bůh dělá zázraky, kterých si ani moc nevšímáme. Kolik lidí nachází cestu k němu právě díky svědectví mučedníků, díky lásce, která nezná hranic?


Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.