V sobotu 10.6. se jako již po několikáté konalo v Litoměřicích setkání hasičských sborů z naší republiky. Hosté byli i z okolních zemí – ze Slovenska, z Německa, z Polska či Maďarska. Jistě že nejde jen o setkání, při kterém člověk může obdivovat hasičskou techniku od 19. století až po dnes. Samozřejmě, že nás překvapí preciznost a pečlivost, s jakou jsou technické poklady minulosti uchovávány. Však také budí oprávněnou pozornost nejen nejmenších návštěvníků.

Je docela možné, že širší veřejnosti uniklo, že dnešní hasiči převzali podstatnou část úkolů ženijního vojska, které pomáhalo vždy při různých katastrofách. Znamená to také, že by profesionální hasiči měli mít odpovídající technické vybavení. Je potěšitelné, že v posledních několika letech dochází k obnově tohoto technického parku a výstroje hasičských profesionálů, ale i hasičů dobrovolných. Tuto záchrannou armádu dnes u nás tvoří více než 350 000 mužů, žen i mládeže. Bez nadsázky lze říci, že právě v hasičských sborech je dnes největší uskupení dětí a mládeže o síle cca 80 000 jednotlivců – a to předčí dokonce i organizace skautské a další uskupení dětí a mládeže.

Při sobotním defilé na Mírovém náměstí v Litoměřicích jsme mohli vyslechnout nejen hasičskou modlitbu, ale i hasičské desatero. Záplava praporů často zobrazovala svatého Floriána, jejich patrona. Bylo možné i číst heslo: „Bohu ke cti a slávě, člověku ku pomoci“. Když jsem pak žehnal znamením kříže tuto zástavu, uvědomil jsem si, jak toto heslo vyjadřuje vertikálu i horizontálu naší víry. Zde se naplňuje Ježíšovo zlaté pravidlo s jeho zakotvením v Boží vertikále, zde se plně uskutečňuje Ježíšovo slovo: „Cokoli jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili.“

Chtěl bych tyto řádky adresovat jako dík členům hasičských sborů za způsob, jakým formují děti a mládež. Věnují svůj volný čas a pomáhají bez rozdílu, o koho se jedná, při požárech, autonehodách a dalších neštěstích. Když jsem se rozhlédl po tribuně, viděl jsem zajímavou skladbu přítomných – nejrůznější politické příslušnosti, či názorových proudů. Atmosféru setkání však vytvářeli ti, kteří nám svou přítomností a činností jasně říkají, že cesta z krize vede jedině směrem zájmu a pomoci druhému člověku.

To, co nás dělí a paralyzuje je neochota k přátelství, úctě a pomoci druhému. Ideologie, partikulární zájmy, hledání osobního profitu v okamžiku, kdy nasloucháte hasičskému desateru vás mohou usvědčit z mimoběžnosti našich politických, společenských a „kulturních“ zájmů. V téže chvíli probíhala i vzpomínková slavnost a tryzna za oběti lidické tragédie. Myslí, že budeme-li si pravdivě připomínat události minulosti, budeme lépe číst ve vlastním zpovědním zrcadle, ve svém svědomí a uvědomíme si, nakolik jsme se vzdálili opravdovým ideálům humanity a křesťanství. Ale statisíce těch, kteří dobrovolně pomáhají druhým, jsou naší nadějí.