Nadcházející volební kampaň v naší zemi, respektive už sama skutečnost voleb je tématem, kterým se církev musela a musí zabývat. Je to tím, že značná část věřících hledá nějakou radu, stojí o kriteria, podle nichž by se měla při volbách rozhodovat. Víme však také na druhé straně díky zkušenosti února 1948, že to nejsou jen politické strany, ale v podstatě mocenské struktury, které se do tohoto boje zapojují, často i „contra legem“, tedy protizákonně, aby obhájily své postavení a výhody.

Druhý vatikánský koncil se zabýval i touto otázkou, kterou diskutovali hlavní tvůrci konstituce Radost a naděje (Gaudium et spes). Výsledkem této diskuse byla jasná distance církve od vytváření klerikálních vlád, či klerikalismu. Byl to nový postoj církve, který bral ohled na změněné společenské podmínky. Do té doby měl tento jev – tedy klerikalizace – své kořeny v rozpadu Západořímské říše. Tehdy se klerici, jako nejvzdělanější lidé, schopní se orientovat v nových civilizačních podmínkách a změnách podíleli na vytváření struktur nových kulturních, sociálních a administrativních institucí. Až teprve další vývoj, kdy se na Západě objevily univerzity, umožnil a otevřel cestu neklerikům, tedy „laikům“ k plnému vzdělání. Začal proces deklerikalizace státu, často velmi náročný, dlouhý a velmi bojovný. To samo by vydalo na velké pojednání.

Během další historie se např. v 19. století už objevují až laicistické státy, vyjma císařské a královské monarchie. Ale i v těchto laických státech v různých službách, jako ve školství, zdravotnictví či sociální oblasti působily řeholní sestry, lidově nazývané „jeptišky“. Tato skutečnost se konec konců odrazila ještě i v dobách tzv. reálného socialismu, kdy se ve zdravotnictví či sociálních službách neoslovovali lidé „soudružko ošetřovatelko“,ale prostě jen „sestřičko, sestři“. V úřední terminologii až do nedávné doby byli tito středoškolsky vzdělaní ošetřovatelé zdravotními sestrami, ačkoli se tu a tam jednalo i o muže.

Předcházející exkurz má pomoci i pochopení, proč pokoncilní kodex kanonického práva, tedy zákoník církve, zakazuje duchovním osobám usilovat o politické funkce na všech úrovních (Kánon 285 CIC). Předpokládá pro kleriky i zákaz aktivní účasti v předvolebních bojích a šarvátkách. To ovšem neznamená, že by věřící křesťané, laici, neměli vstupovat do těchto kampaní, pokud budou respektovat svobodu rozhodování každého jednotlivce i rodinných příslušníků.

Chci zde uvést výňatek z jednoho z posledních veřejných vystoupení kardinála Františka Tomáška, které bylo přečteno 28.10. 1990. Zda a jak se od té doby situace změnila, nechám na úvaze čtenáře. Můj předchůdce na arcibiskupském stolci, kardinál Tomášek, píše:

„Chci se na vás obrátit znovu a naléhavě, protože mám velkou starost o náš společný stát. Vidím dvě nebezpečí:
Prvním je individuální sobectví, vyvolané dlouhou situací útlaku a nedostatku. Mnozí obracejí všechnu energii k vlastnímu prospěchu, ale ke službě ve správě věří veřejných je málo ochoty. Je to krátkozraké, vždyť stát, to jsme my všichni. Prosím vás, neutíkejte od zodpovědnosti.
Druhé nebezpečí je národní sobectví. Jak jednotlivci, tak i národní společenství mají svá práva a mohou se o ně hlásit. Ale právo přestává být právem, když ukracuje právo druhých. Kulturní a mravní výše národa se prokáže tím, jak ctí práva slabšího. Ducha rozdělení a nedůvěry, který je neblahým dědictvím minulosti, nahraďme duchem otevřenosti a porozumění.
Prosím vás, drazí spoluobčané, přemozte v sobě energicky city sobectví pravou láskou. Sobectví zabíjí, láska dává život a štěstí. To známe z evangelia i z životní praxe.“

Současné dramatické vyostření politického zápasu, který je chápán spíše jako boj o moc a ne jako účast na službě společnému dobru všech občanů bez rozdílu, vede církev ve většině evropských zemí ke zdrženlivosti v oblasti politiky. Vyzývá své věřící i lidi dobré vůle, kteří věří v sílu modlitby, aby se zaměřili k žádoucímu výsledku, kterému by společné dobro ve svobodě, pravdě a opravdové lásce k druhému člověku zvítězilo ve volebním zápase a aby ti, kdo se rozhodnou kandidovat s poctivým úmyslem, mohli být zvoleni. Takový je i postoj plenárního zasedání České biskupské konference na letošním cyrilometodějském Velehradu. Tam jsme si znovu mohli plněji uvědomit základy naší státnosti a duchovní orientace.

Při četbě volebních programů řady politických stran nacházíme velký výčet nabídek a příslibů, o nichž nemám důvod pochybovat. Přece však postrádám důraz na několik důležitých problémů: nejsem odborník a své otázky kladu jen jako kterýkoliv jiný občan této země, na jejímž rozvoji, zachování demokracie a svobody se chci vždy podílet.

1. Krize, která doléhá na naši globalizovanou společnost, je v našem prostoru především krizí rodiny. Nemyslím si, že hlavním a jediným bodem řešení jsou finance, ale spíše právní a morální ochrana a podpora rodiny jako základní buňky naší společnosti.Slovo „rodina“ je odvozeno od slovesa „rodit“, což předpokládá rodiče, tedy muže a ženu. Myslím, že tato skutečnost nemá být předmětem ideologického boje, ale že je srozumitelná každému.

2. V žádném z volebních programů jsem nenašel jasný návrh na řešení podstatného snížení státního dluhu v době ekonomické konjunktury. Ptám se jako každý občan, jak strany chtějí tento problém řešit.

3. Výše zadluženosti jednotlivých rodin vyžaduje určitou pomoc, protože dluhy destabilizují život rodiny. To pociťují především děti. Vím také, jak snadnou kořistí nabídek vyděračských půjček jsou matky- samoživitelky. Dovolím si tedy v této souvislosti otázku, zda etický kodex našich médií se nad tímto problémem zamýšlí.

4. Naše společnost se přes konjunkturální růst životní úrovně nezabývá příliš otázkou mezigeneračního napětí a zajištění starších generací v budoucnosti. Tato problematika je stále odkládána. Souvisí nejen s demografickou politikou a jejím řešením není promigrační ekonomická politika a získávání pracovních sil. Jak říkají sami Němci – pozvali jsme si pracovní sílu, ale přišli k nám lidé. Technokraté vidí řešení v robotizaci. Ale člověk není jen výrobní jednotka. Nedovedu si představit, jak by se v domovech seniorů a nemocnicích přistupovalo k lidem pomocí robotizace.

5. Ať již sám hovořím s různými lidmi, či sleduji média, stále více zaznamenávám že naši společnost provázejí úzkostné stavy a cítíme se ohroženi zvnějšku i zevnitř. Ale činíme skutečně něco pro naši bezpečnost? Pocity nás nezachrání. Hledáme různá spojenectví, ale chtěli bychom, aby naši obavu platili i lidskými životy ti druzí. Dvě světové války, dvě diktatury – hnědá a rudá – jsou dostatečným varováním. O této problematice jsem v programech politických stran, které jsem četl, nenašel ani zmínku. Tím samozřejmě netvrdím, že nejsou strany, které se nepokoušely tyto otázky řešit.

Myslím, že těchto několik bodů, které jsem zmínil, jen odůvodňuje naše rozhodné dovolávání se Boží pomoci v této situaci, kdy polovina populace rezignuje na spoluúčast při řízení věcí veřejných a druhá polovina se rozdělila do nesmiřitelných táborů. V nich se rozumné argumenty v diskusi nahrazují hrubostí, kaceřováním, nactiutrháním, vypouštěním lživých pomluv a různých fantastických konspiračních teorií.

Mám za to, že v 21. století v demokratické společnosti by i předvolební kampaň měla probíhat racionálně, občansky slušně a v duchu spolupráce, kdy chceme něco učinit pro společné dobro a pro budoucnost. I způsob vedení volební kampaně cosi vypovídá a vede občany k rozhodnutí se pro toho či onoho kandidáta. Dovolím si na závěr jednu poznámku: proměňme předvolební vřavu ve vzpouru slušných lidí. Bůh ať žehná této zemi.