Jak asi většina lidí, kteří mne znají, ví, že patřím do Řádu dominikánů, kteří se oficiálně nazývají Řád bratří kazatelů. Povoláním dominikánů je tedy kázat Evangelium Ježíše Krista v kontextu církevní nauky na základě znalostí různých teologických oborů v reflexi současnosti, a to, jak říká svatý Pavel: „vhod i nevhod“. Ukazuje se, že moje kázání ve Staré Boleslavi jistým způsobem splnilo právě toto kritérium. Mnoha lidem přišlo vhod, řada kritiků, i z řad mých spolubratří, mi vzkázala, že kázání bylo nepovedené, že jsem postavou, které se nenaslouchá, či která svým staromilstvím a vlastenectvím beznadějně uvízla ve starých časech a dnes nemá co říci. Možné to všechno je. Jen mi pak při té bezvýznamnosti a okrajovosti nejde na rozum, proč je kvůli tak nepovedenému kázání tolik křiku?

Někteří lidé chtěli kázání vysvětlit, jiní byli znechuceni přímluvami, a aniž by je pořádně přečetli či prostudovali, vyložili si je po svém, jako výkvět nacionalismu a podobně. Rád tedy použiji citát z článku pana Pavla Mareše z pátečních Lidových novin, který rozebírá přímluvu znějící: „Na přímluvu sv. Vojtěcha prosíme za vyhnance a uprchlíky. Kéž s naší pomocí najdou odvahu vrátit se do zemí svých otců, stanou se novou nadějí pro své národy a obnoví svá města, kde budou žít v míru a pokoji.“ Pan Mareš dál píše:


„Všechno je složitější, než jak se jeví. Staroboleslavská slova lze vztáhnout na mladé Syřany, kteří odešli ze své vlasti. Chápeme a víme, že mnozí odešli ze strachu. Ze strachu z Islámského státu za humny. Ze strachu z rekrutování do syrské armády. Ze strachu, že další tlak, další násilí, další hrůzy skončí zkázou jejich i jejich rodin. Tak o tom s velkým respektem k jejich mnohdy bolestnému rozhodování mluví emeritní melchitský patriarcha Řehoř III. Laׅham, který naopak nikoho k odchodu ze země nevyzývá.

Syrská společnost byla do doby, než se v ní začala odehrávat nekoordinovaná „proxy válka“ světových mocností (přes řadu zdokumentovaných hrůz způsobených Asadovým režimem) společností pluralitní. Společností vzájemně se respektujících občanských komunit. Společností, kde stát ve svých základních parametrech fungoval. Sýrie po této válce je společností rozvrácenou, krvácející. Syřané čekají a toužebně vyhlížejí trvalý mír a obnovu. Pokud je aspoň trochu bezpečné se vrátit, pokud místní komunita, odd mladí, „vojnyschopní“ muži odešli, válečné běsnění přežila, je na místě se modlit za odvahu těch, kdo odešli, aby se vrátili. Modlit se za jejich odvahu neznamená je nutit. Znamená to doufat, že své nejlepší síly dají do služeb obnovy svého společenství. Znamená to, že ty nejlepší snad znovu přijme jejich rodná země, a ne země cizí, kde zakořenění a plná integrace je v tom nejlepším případě záležitostí pro více než jednu generaci.

Staroboleslavská přímluva si bere jako přímluvce Slavníkovce Vojtěcha. Muže, který dvakrát z velmi vážných důvodů opustil svou vlast. Muže, jemuž jeho druhý odchod ze země jeho otců zachránil život. Kronikář Kosmas o této události ze dne sv. Václava roku 995 píše: „Násilníci vtrhli do hradu Libice během mše, muže a ženy pobili a sťali čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem.“ Vojtěch byl muž, který se do vlasti už nevrátil. Smrt ovšem nenašel v poklidu římského Aventina mezi spolubratry benediktiny, nýbrž na misiích mezi pobaltskými Prusy. Z oběti nepohodlného a těžkého života může vzejít naděje pro rozvrácenou zemi. Není tohle poselství staroboleslavské „uprchlické“ přímluvy?“


Na pouti také byla skupinka několika radikálních křesťanských feministek, které jsou pro média takovou kuriozitou, že jim dávají velký prostor. Ale takový je mediální svět, to chápu. Co vůbec nechápu je jejich transparent „Nevěříme v národ“. My jako křesťané věříme v Boha. Nicméně jsme na straně národa. To je ostatně věta, kterou pronesl ve vypjaté situaci podzimu 1989 sám kardinál Tomášek. Rád bych tedy věděl, na jaké straně je ona skupinka. Možná se vrací časy proletářského internacionalismu, nechci jim nic podsouvat, avšak za sebe, jako věřícího katolíka, chci jasně říct, že slova národ, vlast jsou mi posvátná. Chápu je v původním významu celé naší historie od Římské republiky až dodnes a nikterak jim nepodkládám nacionalisticko-šovinistický význam, kterým byly znehodnoceny nacisty a komunisty, případně jejich pohrobky. Za náš národ, tvořený bezpochyby nejen Čechy, ale i Moravany, Slezany, Slováky, Romy, Zakarpatskými Ukrajinci a představiteli dalších menšin obyvatel této země, pokládali své životy, za svobodu našeho národa a naší vlasti! Připomeňme oběti heydrichiády, druhé světové války či padesátých let. Ty oběti pokládali za budoucnost, pro nás! Ptám se, jak se podíváme do očí hrdinům a vojákům našich tří odbojů. Jsem spolu s církví na straně tohoto národa a nestydím se za to.

P. S. Na závěr bych snad měl dodat, co jsou to „rozmary některých menšin“. V kázání jsem mluvil nejen o národu, ale také o rodině. Neodsuzuji – v duchu Evangelia – lidi, ale nesouhlasím s jejich názory a idejemi. Můžeme přijmout opravdu vážně některými navrhovanou definici rodiny jako společenství lidí za účelem vzájemné pomoci a uspokojování svých potřeb?!! Terminologie vokovické „Sorbony“ tu čouhá z každého slova. Nejde zde však o folklor a ideologické masopustní úterý, ale jde o budoucnost člověka a naší civilizace.


Odkaz na svatováclavské přímluvy a kázání: