Ve Vatikánu jsem oslavil již podruhé i 17. listopad. Před lety jsem tohle výročí oslavoval se spolubratry biskupy Václavem Malým a Jiřím Paďourem v jedné restauraci. Zajímavé bylo, že číšník, který nám servíroval znal nejenom prezidenta Václava Havla, ale poznal i Václava Malého jako jednu z postav Sametové revoluce. Letošní oslavu jsem prožil se studenty velehradského a arcibiskupského gymnázia, se kterými jsme pozdravili papeže Františka na základě uvažovaného setkání mládeže v Praze. Měl jsem příležitost s papežem Františkem dvakrát hovořit - nejprve při generální audienci při představení naší delegace, druhý den jsem s papežem koncelebroval mši v kapli sv. Marty. Předal jsem osobní pozdrav z Prahy s fotoknihou z pohřbu kardinála Vlka, protože mi papež po jeho skonu zaslal soustrastný telegram a také španělský přepis knihy Tradice, která je výzvou spolu s texty ze semináře Vztahy a výzvy mezi Latinskou Amerikou a Evropou, který se konal před třemi lety v Praze (2014).



Při setkání jsem měl možnost Svatého Otce seznámit se současnou situací v naší zemi, ale i se situací života církve. Papež se velmi zajímal o náš vztah k životu církve v Polsku. Hovořili jsme spolu i o současné Evropě, tématech která hýbou veřejným diskurzem nejenom v náboženské a společenské rovině. Jako dominikán musím připustit, že mezi námi, dominikány a jezuity existuje v dobrém slova smyslu určitý antagonismus. Vyplývá to z dlouhé historie, kdy se přístup dominikánských a jezuitských teologů v některých otázkách často zásadně lišil. To ale samozřejmě není důvod k tomu, abychom se nedokázali respektovat a vážit si jeden druhého, byť by se naše stanoviska lišila. Naše debata s papežem Františkem mě inspirovala k určité úvaze nad dynamikou papežské instituce, které jsme byli svědky v minulých desetiletích.

Když se po více než sedmdesáti letech ohlédnu za papežstvím, jako papež mého dětství mi vyvstane Pius XII. Jeho zásluhy o naši zem a o naši politickou situaci vystoupily do popředí po únorovém puči 1948. Jeho heroldy se ve střední Evropě stali kardinálové primasové – Josef Mindszenti, Josef Beran, Alois Stepinac a Stefan Wyszinski. Určité apogeum úcty i slávy jsem zažil i vůči jeho nástupci, Janu XXIII. Jeho pohřeb i novou volbu papeže jsem tehdy prožíval už jako voják ČSL Armády v Trnavě v přenosech vídeňské televize, tehdy přístupné všem vojákům v sále zvaném světnice politického školení mužstva.

Papež Pavel VI. byl papežem politiky uvolňování détente, ale méně je známo, že tento papež pomáhal i československému odboji formou fondu na údržbu oltáře sv. Václava ve svatopetrské bazilice, kdy předsedou tohoto fondu byl žurnalista Carlo Weirich, který byl za záchranu občanů židovské národnosti v Čechách a Itálii nedávno oceněn. Od mládí byl přítelem P. Montiniho, budoucího papeže Pavla VI. Vztah papeže Pavla VI. ke kardinálu Beranovi tak nebyla náhoda, svých kontaktů z dob odboje oba (papež i Weirich) využili i v tzv. třetím odboji vůči komunistické moci k získávání informací o naší církvi.

Pro celou jednu generaci pak byl papežem polský Jan Pavel II. Odvážím se vyslovit určitou charakteristiku, která pochází z mé diskuze s některými římskými kardinály, stejně jako i s papežským teologem, P. Vojtěchem Giertychem. Polský papež byl do jisté míry uznáním ze strany nejenom katolické církve, ale i světové veřejnosti. Po pěti staletích italských papežů byla volba papeže jiné národnosti přijata s entusiasmem. Bylo to ale zároveň uznání utrpení, odvahy polského národa a jeho resistence v boji proti komunismu a nacismu a polský papež byl zároveň velkým darem pro všechny, kteří spojili svůj život se zápasem o svobodu a demokracii nejenom v náboženské rovině, ale i v ekonomické a politické. Současné útoky extrémní levice vůči tomuto papeži pak jeho význam jen podtrhávají.

Bavorský papež Benedikt - záměrně píši bavorský - byl největším teologem mezi papeži 20. století a byl rovněž i hlavním teologickým spolupracovníkem papeže Jana Pavla II. Pomohl udržet v návaznosti na II. vatikánský koncil určitý teologicko–církevně–politický směr. Jeho zvolení bylo do jisté míry uvnitř církve, ale i ve společnosti chápáno jako signál odpuštění a smíření ve smyslu uzavření minulosti nacistické diktatury, ale i bolestné šoa. Jeden moment je třeba zdůraznit: oba předchozí papežové byli velmi blízcí evropskému myšlení, proto nám dobře rozuměli. Vybavuji si například situaci, kdy jsem předával papeži Benediktovi akvarel s bitvou ze svídského lesa, a on se zeptal, zda Hradec Králové jsou ještě střední, či už východní Čechy.

Papež z Latinské Ameriky nebyl zas takovým překvapením – narozdíl od papeže z Tovaryšstva Ježíšova (tedy jezuity) a arcibiskupa z Buenos Aires. Velmi dobře si vzpomínám, že již při volbě papeže Benedikta XIV. byl dalším z velkých kandidátů salesián Maradiaga z Hondurasu. V případě posledního konkláve se pro změnu velmi spekulovalo o brazilském kardinálu ze Sao Paola Schererovi, jehož rodina mimochodem pochází ze severní Moravy. Volba papeže Františka a propojení Starého a Nového světa v jeho osobě se zakládá na racionální historické kontinuitě: papež František je potomkem italských přistěhovalců ve třetí generaci do nejevropštějšího jihoamerického města Buenos Aires. To je nuance, která nám udává spojnice mezi dvěma rozdílnými světy ale zároveň poukazuje na společensko–politický podtext.

Podobně jako byl polský papež Jan Pavel II. velkým darem pro komunismem zotročené národy střední a východní Evropy, je papež František velkým darem pro Latinskou Ameriku, kdy ji dostává na přední místa světového zájmu. Troufám si říci, že je nyní nejviditelnějším reprezentantem svého kontinentu, který zároveň dokáže současný svět i oslovit. Je to také velká šance pro katolickou církev: poměry katolíků se celosvětově od dob Pavla VI. obrátily – zatímco v Evropě se podíl katolického vyznání snížil na polovinu, v Latinské Americe vzrostl na dvojnásobek. Papež František ovšem není jen význačnou osobou důležitou pro Latinskou Ameriku, ale pro celou jižní polokouli, která se od doby pádu berlínské zdi utápí v bídě, protože zájem velmocí o ni dlouhodobě poklesl.

Zároveň si ale někteří mohou položit otázku, zda dokáže papež František skutečně porozumět Evropě, která na anticko–židovských základech vystavěla současnou euroatlantickou civilizaci, se vším co k ní náleží – tedy se zápasem o definici osoby, nedělitelnosti lidské svobody, demokracií – ale také vnímáním událostí, jako je rozpad jednoty západního křesťanství, první světová válka či nebezpečí totalitních ideologií?

Jsem přesvědčen, že ano a naše poslední diskuze mě v tomto názoru utvrdila. Naráží však na hranici, kterou mu svými titulky – či snad lépe řečeno provokativními reklamními slogany – rýsují média. Ke své škodě pak mnozí na titulku, zpravidla převzatého od zahraniční agentury a ještě více zkresleného překladem, zakládají své další spekulace a teorie. A dlužno dodat, že takovému postupu se nevyhýbají ani někteří teologové (ať už opravdoví, či amatérští) a další “odborníci” na církev. Nicméně se nejedná o nic jiného než úsměvné komentáře hraničící s demagogií a možná i manipulací.

Při výročí Římských dohod, které konstituovaly základy evropských společenství, se konala konference (Re)Thinking Europe. Papež při ní přednesl příspěvek, který dokládá hloubku zájmu a vhledu do problematiky ze strany papeže Františka. Dovolím si nabídnout několik citací, kterými mohu ilustrovat i směr naší debaty:

“Váš dialog probíhající v tyto dny umožnil dalekosáhlou reflexi o budoucnosti Evropy
z nejrůznějších úhlů pohledu, a to díky přítomnosti osob z církevní, politické
a akademické sféry i z občanské společnosti jako celku. Mladí lidé měli příležitost
představit svá očekávání i naděje a podělit se o ně se staršími, a ti na oplátku mohli
poskytnout své úvahy a zkušenosti.”


Moment, kdy se rodí se nová Evropa, Evropa mnichů a svatého Benedikta, papež konstatuje:


“Pro svatého Benedikta nejsou důležité úlohy, ale osoby, ne přídavná jména, ale jména podstatná. Právě to je jedna ze základních
hodnot, které přináší křesťanství: vědomí osoby stvořené k Božímu obrazu. “

“První a pravděpodobně nejdůležitější přínos, který mohou křesťané dnešní Evropě nabídnout, je připomínat jí, že není jen souhrnem čísel nebo institucí, ale že ji tvoří lidé.”

“Společenství je nejlepší protilátka nejrůznějších forem individualismu typického pro naši dobu”

(...)

“Pojem svobody chápe špatně ten, kdo ho vykládá jako právo zůstat sám, osvobozený od všech pout. Výsledkem je to, že zde vyrůstá vykořeněná společnost, které chybí vědomí přináležitosti k vlastní minulosti.”

“Základním místem tohoto procesu objevování zůstává rodina jako prvořadé společenství. V n í se doceňuje rozmanitost, která je současně obsažena v jednotě. Rodina je harmonická jednota rozdílů mezi mužem a ženou.”

(...)

“Osoba a společenství tak tvoří základy Evropy, při jejímž budování jako křesťané chceme a můžeme být přínosem. Cihly této stavby tvoří dialog, integrace, solidarita, rozvoj a mír.”

“Jsme povoláni budovat Evropu, kde se můžeme setkávat a zapojovat na všech úrovních, podobně jako na starověké agoře, hlavním náměstí polis. Nebylo to jen tržiště, ale také zásadní místo politického života, kde vznikaly zákony směřující ke společnému dobru Chrám, který náměstí dominoval, pak lidem připomínal, že horizontální dimenze všedního života by nikdy neměla přehlížet transcendentno.”

(...)

“Základní odpovědností politiky je podporovat dialog v jakékoli podobě. Často však, žel, pozorujeme, že politika se místo toho stává bojištěm dvou názorově protichůdných sil. Hlas dialogu nahrazují křikem vznášená obvinění a požadavky.”

(..)

“Křesťané jsou povoláni, aby podporovali politický dialog (...) To ovšem vyžaduje patřičnou formaci, protože politika není „umění improvizace“, ale je to vznešený projev sebeobětování a osobního nasazení pro dobro společenství.”

(...)

“Představitelé jsou společně odpovědni za to, aby rozvíjeli Evropu jako integrační společenství zbavené jednoho základního nedorozumění: integrace totiž skutečně nevyžaduje zlehčování rozdílů. (...) Migranti zase nesmějí zanedbávat svou velice závažnou povinnost poznávat a respektovat kulturu a tradice národů, které je přijímají, a začleňovat se do nich.“

(...)

“Představitelé by neměli zapomínat, že je třeba mít otevřené srdce, ale také být schopni umožnit plnou integraci těch, kdo do jejich země vstupují, integraci na rovině společenské, ekonomické i politické.”

(...)

“Pokud Evropská unie tváří v tvář svým krizím nedokáže obnovit vědomí toho, že je jedním společenstvím, které své členy podporuje a pomáhá jim, pokud si neuvědomí, že není jen sdružením malých zájmových uskupení, pak promešká nejen jednu z největších výzev ve svých dějinách, ale také jednu z největších příležitostí pro svou budoucnost.”

Celý text papežovi promluvy stáhnete zde.


Tolik tedy k určitému nahlédnutí do myšlenkového světa papeže Františka, do jeho uvažování o Evropě a jejích problémech. Je zapotřebí si uvědomit, že papež František nemůže být chápán jako ten, který bude odmítán těmi, kteří si neuvědomí, že i Evropa je součástí celého světa. Rovněž tak je ale třeba si uvědomit, že není možné papežovy listy určené k řešení celosvětových problémů ztotožňovat s evropskými otázkami, které budou v každém kontinentu, ale i v různých jeho částech vyžadovat určitou aplikaci na místní poměry.

Doporučuji čtenářům tohoto textu zamyšlení nad výroky papeže Františka v celé jejich šíři. Vyhneme se tak opakování mediálních zkratek o “papeži heretikovi” či “pokrokovém papeži” atd. K tomu mi dovolte ještě jedno poslední zastavení, opřené o slova bývalého prefekta kongregace pro otázky víry. Není možné chápat každou větu papeže jako neomylné, zcela bezpodmínečně zavazující učení. To platí i o často diskutované exhortaci Amoris Laetitia. Papežská neomylnost je ve skutečnosti velmi omezená. Ve zmíněných příkladech papež své myšlenky nevyhlašuje z katedry jako neomylná dogmata (ostatně tak za celou dobu svého pontifikátu, stejně jako téměř všichni jeho předchůdci nikdy neučinil), ale spíše je nabízí k úvaze a vybízí k hledání společných řešení, která se mohou časem stát i součástí církevního učení.

Tep doby ale dnes jaksi nepřeje, abychom uvažovali rozumně a s rozvahou v delším časovém horizontu.

+Dominik kardinál Duka