V kontextu tragédie na Srí Lance jsem si všiml, že někteří světoví politici označili oběti na Srí Lance termínem „uctívači Velikonoc“ (Easter worshippers), snad analogicky ke snaze opsat termín Vánoce (Christmas) něčím jiným, tedy bezobsažným. Ano, Velikonoce jsou svátky, kterými začíná jaro, ale především jsou svátkem vysvobozením izraelského národa z egyptského otroctví (Pascha) a pro křesťany napříč kulturami jsou pak Velikonoce svátky Ježíšovy oběti, kterou podstupuje v duchu svých slov: “Největší lásku má ten, který dává život za své přátele“. Na Velikonoce oslavujeme jeho odvahu, lásku a vítězství života nad smrtí. Oslavujeme Krista, nikoliv Velikonoce. Bez jeho oběti by totiž Velikonoce byly jen prázdným obalem bez obsahu, který bychom mohli slavit podobně, jako jsme kdysi slavili První máj, či výročí Velké říjnové revoluce.

Pro vyznavače Ježíše Krista byly letošní Velikonoce skutečnými svátky solidarity s trpícími. V jejich souvislosti se mi předně vybavuje věta, kterou často opakuji: Velikonoce jsou zvláštní svátky: zrada, utrpení, odsouzení na smrt a nakonec vzkříšení. Slovy kardinála Pouparda, zkázou katedrály Notre-Dame se rozhořela lidská srdce a víra ukrytá v srdcích Francouzů se mohla projevit. Možná se tu symbolicky rozhořela i svíce za více než tři stovky zavražděných křesťanů (převážně katolíků) a více než celou tisícovku zraněných na Srí Lance.

Když se podíváme na statistická data Srí Lanky, vidíme že na tomto ostrově žijí budhisté malého vozu, hinduisté, vyznavači islámu a téměř 10% křesťanů, převážně katolíků. Sdělovací prostředky nám říkají, že tato společnost je již dlouhá léta v permanentním boji: na jedné straně je původní obyvatelstvo a na druhé straně ti, kteří přišli. Není to ale celá pravda: v napětí tu jsou vyznavači budhismu, islámu i hinduismu. Křesťané mi v této situaci přijdou jako jakýsi fackovací panák pro všechny ostatní, soudím tak tedy na základě toho, že ke mně nikdy nedolehla zpráva, že by tu křesťané či katolické milice napadali ostatní. A to si o křesťanech rozhodně nemyslím, že by byli holubičí povahy, hromadně nastoupeni na cestu svatosti. I křesťanství má své dějiny a své temné dějinné stránky, kdy se samo stalo pronásledovatelem. Takové křesťanství je však usvědčováno samotným Ježíšem Kristem, protože tu neplatí jeho zlatá zásada: „Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenších, nejposlednějších, mně jste učinili“. To se skutečně s útiskem, mučením a nenávistí neslučuje.

Současný svět mi v kontextu výše zmíněných událostí přijde, jako by se ocitl v podivném momentu: zdá se, že všechny ideje jsou mrtvé a zůstal nám jen tanec kolem zlatého telete. Politická rozhodnutí se zaměřují na ekonomické či finanční sliby, ale nikdo se nechce zabývat hodnotami, které udržují společnost pohromadě. Proto nás označí za „uctívače Velikonoc“ a přejí nám „šťastné svátky“ či „prázdniny“. Nikdo nevidí, že odznak s hořícím kostelem, křížem naruby a sloganem „Nic neuctívej“, prodávané jako anarchistická nálepka v sousedním Německu, se pak snadno může stát novým heslem těch, kteří nevidí v člověku nic jiného než protivníka, nepřítele, nebo nehodnou bytost, která by neměla být na tomto světě ergo by měla být zlikvidována. Zazněl také výrok, že jediný lidský život má vyšší cenu než celá katedrála v Notre-Dame. Ano, ten výrok je pravdivý, člověk je bytost nadaná rozumem, schopností lásky a zasluhuje si nejvyšší úctu a důstojnost. Zároveň se ale také zeptejme, co jsme udělali pro kteréhokoliv jednoho zavražděného na Srí Lance?

Rád bych současné společnosti položil otázku, jak s křesťany dál: V současnosti patří k nejpronásledovanější populaci dneška, ročně jich pro svou víru v podobě věznění, mučení a smrti padne zhruba 100-150 tisíc. Podle zprávy agentury Fides bylo vloni celosvětově zabito 40 pracovníků v pastoraci, což představuje dvojnásobný nárůst oproti roku 2017. Další výmluvná čísla jsme si připomenuli 24. dubna, na který připadá Den modlitby a postu za misionáře. Co je příčinou? Čím si toto „prioritní“ zacházení křesťané zasluhují? Ano, Kristus se staví na stranu obětí a říká: nastav i druhou tvář (Mt 5, 39–40). To však neznamená, že by legitimizoval chování těch, kteří utiskují, mučí či zabíjejí.

Není rozsévání nenávisti, závisti a pomluv tou jedinou velkou příčinou toho, co se v současném světě děje? Jaké je poslání těch, jejichž první starostí má být bezpečnost a šíření úcty a podpora lidské důstojnosti?

Dovolte mi tuto otázku položit každému z nás a hledat na ni nikoliv fráze, líbivá hesla, PR či jiné politické proklamace. Hledejme poctivou odpověď za kterou se můžeme postavit, nikoliv prázdná hesla, falešnou korektnost a nové termíny, které nic neřeknou.