V poslední době se na svých cestách do regionů setkávám s otázkou, nakolik je oprávněna obava z vývoje demokracie nejenom v našich zemích, ale v Evropské unii a světě celkově. Takovou otázku si logicky pod vlivem mediálních výstupů musí klást každý, komu není lhostejný osud jeho rodiny a společnosti, ve které žije.

V prvé řadě tu vidím jakési institucionální selhávání médií: velká část médií otevřeně dává najevo nejenom své sympatie k jedné či oné straně, ale zároveň nabízí dané straně své služby ke zneužití pro politický zápas, namísto aby řešení zůstalo na demokratickém státě a jeho demokratických nástrojích, tedy Ústavě, zákonech, institucích parlamentní demokracie, mnohdy pak i s přihlédnutí k určitým tradicím a zvyklostem.

Mé životní zkušenosti jsou takové, že svoboda může být velmi často manipulována, v důsledku se pak proměňuje v nátlak a následný lynč. Proto považuji za morálně nepřípustné nástroje, kdy se stále více prosazuje provokace a následná skandalizace politiků, jak jsme tomu byli nedávno svědky v Rakousku. Nejde jen o selhání politika, ale i autorů celého „podvrhu“, protože tohle není (a nemůže být) způsob, jakým se v demokratickém státě provádějí demokratické změny.

V demokratickém prostředí jsou legitimní jak obavy, tak i projevy nesouhlasu. Važme si svobodného tisku, který přes výše zmíněnou kritiku stále může být svobodný, stejně jako můžeme své zneklidnění projevit na demonstraci bez obav z následných postihů. Příliš exponované mediální štvanice však nevyvolávají jenom obavy na jedné straně; obdobně na druhé straně vytvářejí i určité solidární preference, které pak vůči zamýšlenému výsledku působí nejenom kontraproduktivně, ale v důsledku navíc pouze prohlubují příkopy ve společnosti. Nezapomeňme, že veřejné projevy nesouhlasu jsou vládní moci varováním, nikoliv nástrojem, který by měl měnit politické uspořádání či zvrátit výsledek voleb. K tomu účelu slouží výhradně demokratické volby.

Rozumím také školákům, že stávkují za klima, je přirozené, že mladí lidé chtějí měnit svět kolem sebe s vírou k lepšímu. Mám k tomu jen jednu poznámku v souvislosti s tím, jak jsme demonstrovali my proti komunistickému režimu při onom listopadovém týdnu: chodili jsme stávkovat po pracovní době, generální stávka proběhla až jako vyvrcholení předchozích aktivit. Nemohu se v tomto kontextu zbavit pocitu, jak se pravidelná páteční absence projeví na jejich studijní morálce, smyslu k řádu a povinnosti vůči autoritě. Myslím, že je na učitelích a ředitelích škol, aby snahy svých žáků usměrňovali takovým způsobem, aby byla jejich aktivita jim samotným skutečně prospěšná.

Přes všechny moderní postupy ve výuce, vzdělávací plány a následné tituly si říkám, nakolik mladou generaci připravujeme k minulým bojům a nakolik k bitvám budoucím. Například, podle průzkumu španělské agentury by čtvrtina lidí nebyla proti, kdyby místo politiků rozhodovala umělá inteligence. Pokládám si tedy otázku, zda přiměřené a kompetentní vzdělání seznamuje naše školáky s důsledky nadvlády umělé inteligence, zda si dovedou představit, kam by technicistně důsledný způsob řízení společnosti vedl. Dozvědí se, o čem se v jádru vedly velké středověké a novověké disputace, kolik intelektuálního úsilí nás přivedlo k „našemu evropskému“ humanismu, k definici osoby a člověka ve své podstatě, jeho svébytnosti, k pojmu univerzální svobody, odpovědnosti a schopnosti vnímat rovnocenný vztah JÁ – TY? Vím, někomu mohou mé úvahy připomínat kverulování muže na odchodu, jehož svět pomalu končí. Mé varování před dokonalým systémem, který se stane vládcem a autokratem je ale varováním před tyranem, který by v zájmu „vyššího dobra“ nakonec usiloval o celkové odstranění našeho světa tak, jak ho známe dnes a paralel máme (i v nedávné) historii nespočet. Že se nejedná o plané varování, mi dokládají i první neblahé zkušenosti, které s umělou inteligencí ve společnosti učinily velké technologické firmy, téma reflektuje i pop kultura (např. film Matrix, Avatar, nebo kniha Mechanický pomeranč) – přesto se však znovu ptám, rozumějí mladí lidé pozadí těchto příběhů, co je vlastně ve hře?

Chápu jisté rozladění z politiky, správy věcí veřejných, a že se na pozadí celkové nespokojenosti může zrodit idea přenechat řízení společnosti strojům. Sám mám v této zemi posledních třicet let zkušenost s nestabilitou našich vlád. V důsledku pak vidíme naše zaostávání za okolím. Vidíme to v oblasti výstavby infrastruktury, nedořešených pokusů v oblasti samosprávy, nedotažené síti kulturních institucí a další občanské vybavenosti, neschopnosti se v životní úrovni dotáhnout na naše západní sousedy. Scéna politických stran, kde se objevují stále nová a nečitelná hnutí a strany tu způsobila, že téměř polovina obyvatel rezignovala na svoji spoluodpovědnost za uspořádání společnosti. Svou absencí pak v důsledku dávají příležitost, aby vynikla nejrůznější podivná uskupení. Výsledkem je rozladěný občan, který vnímá už jenom paralýzu moci výkonné.

Abych uvedl příklad z praxe: církve konkrétně se daleko více než otázka ztráty části peněz z náhrad za ukradený majetek dotýká soustavný nekoncepční postup na ministerstvu kultury, zaviněný především soustavnou fluktuací ministrů kultury. Ministři a další výkonní pracovníci přicházejí z nejrůznějších oborů a než se stihnou seznámit se svou agendou, zase odcházejí a přicházejí noví, kteří o potřebné agendě opět nevědí nic. Často pak v momentech, kdy se připravují důležitá rozhodnutí. V důsledku tak ohrožují přípravu celospolečenských akcí, jako je v našem případě příprava výročí bitvy na Bílé hoře, nebo umučení sv. Ludmily. Kladu si tedy otázku, proč poté, co byl na základě auditu některých kulturních institucí vysloven verdikt k odchodu některých kulturních činovníků, vzápětí následuje i výměna současného ministra na ministerském postu? Nejsem ten, který může tyto věci posuzovat, ale vyvolává to ve mně určité obavy, zda se spíše nejedná o vyhovění určité skupině lidí, která by si představovala ministerstvo kultury jako jakýsi Kulturträger Amt. Jsou to mé obavy nikoliv jako arcibiskupa, či předsedy ČBK, ale jako občana této země.

Přesto si ale nemyslím, že bychom měli na základě našeho rozčarování z politického vývoje či ubírání se společnosti rezignovat na naši demokracii, na důvěru v demokratické instituce a hledání společenského konsenzu vůbec. Taková společnost – řízená tyranem, byť s vírou v nejvyšší dobro – by se nakonec stala společností nelidskou. Mějme na mysli, že demokracie patří mezi největší projevy naší civilizace, buďme si vědomi její křehkosti a neměňme ji za laciná pozlátka slibu „lepších zítřků“.