Rozkaz zněl jasně. Natřít kardinála na hnědo
Chtěl bych na stránkách svého blogu vyjádřit kratičkou poznámku, snad povzdech, nejenom nad přístupem některých redakčních kolegů serveru Aktuálně.cz, ale obecně i nad stavem české novinařiny vůbec. K této úvaze mě vede současná zkušenost s magazínem Respekt a jakéhosi – z mého pohledu bych řekl – podivného způsobu vedení rozhovorů.
Za ta léta, co jsem biskupem, jsem rozdal desítky a možná i stovky rozhovorů všem médiím, která mě o to požádala, a nebyla objektivní překážka, proč jejich žádosti nevyhovět. Dříve než jsem se stal biskupem, jsem také absolvoval nespočet výslechů ze strany represivních složek státu. Rozumím tomu, že nás, co si dobu před padesáti lety pamatujeme, už není tolik a že je nás ještě méně těch, kteří ji na vlastní kůži zažili z té nejzvrácenější stránky – policejní výslechy, kriminály, ostrakizace a ústrky. Velmi dobře tedy vím, jaký je rozdíl mezi rozhovorem, vedeným formou dialogu se vzájemnou snahou o hledání společného východiska a mezi výslechem, sice také vedený formou rozhovoru, ale s účelem druhého nachytat, ublížit mu a v důsledku získat materiál, který by škodil.
Při seminářích tomismu a aristotelismu jsme se zabývali i uměním dialogu. Tedy porozumět, o čem mluvčí hovoří a také, že se nepřeme ad hominem, ale ad rem. Nechci, abych vypadal kňouravě, ale zvláště poslední léta mám pocit soustavného úpadku této dovednosti u našich novinářů. I když jsem arcibiskupem, politikem či jinou veřejně činnou osobou, skutečně si nemusím nechat líbit vyložené urážky mého přesvědčení, jeho zesměšňování a posouvání do rovin, kam nenáleží. Respekt k názorovému oponentovi je totiž jeden z předpokladů smysluplného dialogu.
Hře většiny našich žurnalistů na objektivitu příliš nevěřím. Dobrý novinář musí být názorově ukotven, jinak by byl jen hlásnou troubou svého majitele. Zároveň ale není možné nevidět, že každé velké vydavatelství má svého vlastníka, který má určitou představu, o čem by se mělo referovat. Když čtu Katolický týdeník, tak ho čtu s vědomím, že se jedná o list českých a moravských biskupů. Podobně jsem si vědom, čí noviny či magazín čtu, když si koupím Mladou Frontu, Haló noviny či Respekt. Není ale dobře pro naši společnost, pokud se setkáváme s přístupem médií, že ten kdo není s námi, se musí umenšit, anebo nejlépe zničit. Tato praxe ideologického aktivismu v novinařině se nakonec vymstí všem.
Vybavuje se mi v této souvislosti příměr jednoho přítele z disentu, který říkal, že není problém odstranit Stalina. Problém je, že tu zbydou malí stalinečci, kteří nám přesto budou chtít diktovat svou ideologii. Jiná věc pak je, jakým způsobem debatujeme. Mnohdy mám při čtení reakcí na mé texty pocit, že náleží úplně k jinému textu, nebo že se pisatel čtením mého textu ani příliš nezatěžoval. U sociálních sítí mě tato skutečnost nepřekvapí, jako média přece jenom stojí na okamžitém přenosu emoce. Zaráží mě to však u lidí, kteří by z principu své profese měli umět udržet nadhled. Ano, demokratická média mají být kritická. Ale také spravedlivá.
Když se vrátím k úvodní poznámce, rozumím tomu, že tiskovinu je potřeba v dnešní době prodat a příchuť kontroverze, zakázaného ovoce a zdání punku tomu napomáhá. Nerozumím však, čemu napomáhá útočný styl vedení rozhovoru, komu tím redaktor poslouží? Já si za svými odpověďmi pro časopis Respekt stojím a nevidím na nich nic zvláštního – k většině témat jsem se obdobně vyjádřil při spoustě jiných příležitostí. Nerozumím však tomu, proč redaktor musel své otázky při konečné redakci výsledného textu naformulovat tak, aby to v čtenáři vyvolalo pocit, že jsme se na konci rozhovoru div že nepoprali. Pokud jsem chtěl zmíněný rozhovor zadržet, pak jenom z toho důvodu, aby bylo ustoupeno od konfrontačního stylu, podporujícího myšlenkové stereotypy o církvi. Pak bych s publikací rozhovoru neměl žádný problém.
Položme si potom otázku – kdo tu tedy rozděluje společnost?
Související dokumenty:
Celý rozhovor pro magazín Respekt
Co se do Respektu nevešlo. Vyjádření Arcibiskupství pražského k uveřejnění neautorizovaného rozhovoru
Jak dal Dominik Duka rozhovor Respektu (Konzervativní noviny)
Předchozí texty na téma církev a nacismus:
Piánská politika. Politika odvahy a možného
Quod licet Iovi, non licet bovi. Papež Pius XI. a jeho doba
Za ta léta, co jsem biskupem, jsem rozdal desítky a možná i stovky rozhovorů všem médiím, která mě o to požádala, a nebyla objektivní překážka, proč jejich žádosti nevyhovět. Dříve než jsem se stal biskupem, jsem také absolvoval nespočet výslechů ze strany represivních složek státu. Rozumím tomu, že nás, co si dobu před padesáti lety pamatujeme, už není tolik a že je nás ještě méně těch, kteří ji na vlastní kůži zažili z té nejzvrácenější stránky – policejní výslechy, kriminály, ostrakizace a ústrky. Velmi dobře tedy vím, jaký je rozdíl mezi rozhovorem, vedeným formou dialogu se vzájemnou snahou o hledání společného východiska a mezi výslechem, sice také vedený formou rozhovoru, ale s účelem druhého nachytat, ublížit mu a v důsledku získat materiál, který by škodil.
Při seminářích tomismu a aristotelismu jsme se zabývali i uměním dialogu. Tedy porozumět, o čem mluvčí hovoří a také, že se nepřeme ad hominem, ale ad rem. Nechci, abych vypadal kňouravě, ale zvláště poslední léta mám pocit soustavného úpadku této dovednosti u našich novinářů. I když jsem arcibiskupem, politikem či jinou veřejně činnou osobou, skutečně si nemusím nechat líbit vyložené urážky mého přesvědčení, jeho zesměšňování a posouvání do rovin, kam nenáleží. Respekt k názorovému oponentovi je totiž jeden z předpokladů smysluplného dialogu.
Hře většiny našich žurnalistů na objektivitu příliš nevěřím. Dobrý novinář musí být názorově ukotven, jinak by byl jen hlásnou troubou svého majitele. Zároveň ale není možné nevidět, že každé velké vydavatelství má svého vlastníka, který má určitou představu, o čem by se mělo referovat. Když čtu Katolický týdeník, tak ho čtu s vědomím, že se jedná o list českých a moravských biskupů. Podobně jsem si vědom, čí noviny či magazín čtu, když si koupím Mladou Frontu, Haló noviny či Respekt. Není ale dobře pro naši společnost, pokud se setkáváme s přístupem médií, že ten kdo není s námi, se musí umenšit, anebo nejlépe zničit. Tato praxe ideologického aktivismu v novinařině se nakonec vymstí všem.
Vybavuje se mi v této souvislosti příměr jednoho přítele z disentu, který říkal, že není problém odstranit Stalina. Problém je, že tu zbydou malí stalinečci, kteří nám přesto budou chtít diktovat svou ideologii. Jiná věc pak je, jakým způsobem debatujeme. Mnohdy mám při čtení reakcí na mé texty pocit, že náleží úplně k jinému textu, nebo že se pisatel čtením mého textu ani příliš nezatěžoval. U sociálních sítí mě tato skutečnost nepřekvapí, jako média přece jenom stojí na okamžitém přenosu emoce. Zaráží mě to však u lidí, kteří by z principu své profese měli umět udržet nadhled. Ano, demokratická média mají být kritická. Ale také spravedlivá.
Když se vrátím k úvodní poznámce, rozumím tomu, že tiskovinu je potřeba v dnešní době prodat a příchuť kontroverze, zakázaného ovoce a zdání punku tomu napomáhá. Nerozumím však, čemu napomáhá útočný styl vedení rozhovoru, komu tím redaktor poslouží? Já si za svými odpověďmi pro časopis Respekt stojím a nevidím na nich nic zvláštního – k většině témat jsem se obdobně vyjádřil při spoustě jiných příležitostí. Nerozumím však tomu, proč redaktor musel své otázky při konečné redakci výsledného textu naformulovat tak, aby to v čtenáři vyvolalo pocit, že jsme se na konci rozhovoru div že nepoprali. Pokud jsem chtěl zmíněný rozhovor zadržet, pak jenom z toho důvodu, aby bylo ustoupeno od konfrontačního stylu, podporujícího myšlenkové stereotypy o církvi. Pak bych s publikací rozhovoru neměl žádný problém.
Položme si potom otázku – kdo tu tedy rozděluje společnost?
Související dokumenty:
Celý rozhovor pro magazín Respekt
Co se do Respektu nevešlo. Vyjádření Arcibiskupství pražského k uveřejnění neautorizovaného rozhovoru
Jak dal Dominik Duka rozhovor Respektu (Konzervativní noviny)
Předchozí texty na téma církev a nacismus:
Piánská politika. Politika odvahy a možného
Quod licet Iovi, non licet bovi. Papež Pius XI. a jeho doba