Katedrála a panorama Prahy

19. 11. 2021 | 14:09
Přečteno 971 krát
Při pohledu na ustálené panorama Prahy a hradby palácových staveb se zvedá silueta katedrály sv. Víta s výraznou vertikálou gotické věže, která přijala renesanční zakončení a můžeme říci, že po řadu století vytvářela spojnici mezi sídlem ústřední královské vlády a Vládcem Všehomíra v podobě sloupu či pomyslného žebříku, který zajišťoval spravedlnost a péči o dobro této země.

V devatenáctém století v rámci dostavby změní se silueta katedrály, která, jak podle původního projektu, tak ale i v konečném projektu Kamila Hilberta, zvedá jakoby tři prsty k přísaze. Můžeme toto trojvěží přirovnat k přísaze, k přísaze věrnosti, kterou se země zavazuje vůči Bohu Stvořiteli ale z opačné strany můžeme hovořit o přísaze Stvořitele k naší zemi. Číslo tři v hebrejské numerologii označuje Boha a v křesťanské tradici vyjadřuje Trojjediného Boha - Nejsvětější Trojici. Tak se při přísaze i při žehnání používají tři prsty. Tímto úvodem chci naznačit a částečně odpovědět na otázku, koho, nebo co katedrála symbolizuje a v zemi, kde hovoříme o vlasti, což je substantivum odvozené od slovesa vlastnit, můžeme hledat také odpověď na otázku, komu patří katedrála. Můžeme říci, že téměř celou polovinu dvacátého století byla to nesmírně živá diskuze. Únorovým pučem a znárodněním prostoru celého Pražského Hradu se otevřela vlastnická otázka, která ovšem neměla pouze právní důvod, ale především ideologický plán. Katedrála, z které byl vyhnán arcibiskup, kterému sloužila jako biskupský kostel a byla i jeho učitelskou katedrou, měla se v roce 1965 dle vývojového harmonogramu stát muzeem či muzeem ateismu. Do této katedrály po setkání prezidenta J. F. Kennedyho s Nikitou Chruščovem vstoupil biskup apoštolský administrátor František Tomášek a právoplatný arcibiskup Josef Beran nedobrovolně a natrvalo byl vyhnán nejenom z katedrály ale i ze své rodné země. Tedy můžeme konstatovat, že pokus o absolutní nihilaci zmíněné přísahy či smlouvy mezi nebem a zemí se nezdařil. Léta plynula a přišel listopad s týdnem sv. Anežky roku 1989, vše se obrátilo a prezident svobodného demokratického státu Václav Havel, kterým se stala opět Československá republika, vchází královským vchodem do naší katedrály, aby vyslechl modlitbu arcibiskupa metropolity kardinála Františka Tomáška, českého primase, a poděkoval Bohu Stvořiteli Dvořákovým „Te Deum“. Toto symbolické obnovení přísahy okamžitě ovšem nastoluje oprávněné požadavky po nastolení spravedlnosti i v rámci vlastnického práva a tak začal téměř dvacetiletý zápas o vlastnictví katedrály. A tak jsme skloňovali přivlastňovací zájmena - moje, tvoje, vaše, naše.

Proč se vracím k této epizodě? Pro plnohodnotné pochopení symbolu panoramatu Prahy, tedy katedrály a Pražského Hradu je to nesmírně důležité období. V historii středověku kostel patřil kostelu, měl své nebeské ochránce, patrony, ale měl také i patrony z masa a kostí, kteří budovali, chránili a někdy i ničili a plenili, ale v očích lidu a svědomí nesli za toto panorama, tedy i za katedrálu, zodpovědnost a museli o ní pečovat. Symbol vlády v této zemi, resp. věčného vládce knížete sv. Václava vyjadřovala královská koruna spočívající na jeho lebce ve Svatováclavské kapli. Koruna byla zapůjčena ke slavnostní korunovaci a nastupující panovník odevzdával obnos, kterým udržoval katedrálu. Nebylo rozhodující kdo a kolika penězi přispěl na její výstavbu. Katedrála se stala obětištěm, tedy chrámovým prostorem, kde ony „sloupy věží“ jako symbol vzájemné přísahy umocňoval prosby věřících a sílu jejich modliteb. V katedrále také odpočívali a odpočívají světci, pozdější nebeští patroni, ale také panovníci počínaje knížaty, posléze králové i císařové. V katedrále se ujímal vlády panovník a podle korunovačního ritu byl přijat lidem této země, který byl reprezentován jednotlivými stavy. V katedrále se často i rokovalo při církevních synodách a mimořádných zemských sněmech. Pozvolný růst biskupského kostela z rotundy přes románskou baziliku k nedokončené gotické katedrále dokončil novodobý český stát Československá republika. Při svatováclavském miléniu 1929 se stala výmluvným monumentem naší historie. Přítomnost TGM na slavnostním otevření katedrály byla adopcí úlohy katedrály. O tom svědčí umělecká výzdoba, skutečnost mauzolea, mohli bychom říci „panteonu“, kde spolu odpočívají světci i panovníci, kteří ne vždy spolupracovali, ale někdy i zápasili. Prostor katedrály zažil dvakrát barbarskou devastaci těch, kteří se nechtěli smířit s kontinuitou duchovního života, kultury i politického vývoje. Historie ukázala, že diskontinuita vycházející především z fanatismu a slepého radikalismu zanechá pouze spoušť a neprojde-li vnitřní katarzí, nic nepřináší. Třetí devastace se nedotýkala materiálních a viditelných hodnot, ale zničila vnitřní svět ducha, život kultury a tolerance, proto mohla být doba čtyřicetileté diktatury do které musíme připočítat i diktát nacistické okupace, nazvána Biafrou ducha. To bylo důvodem k dvacetileté diskuzi, díky dialogu znepřátelených stran. Na jedné straně stál Zdeněk Mahler a na druhé kardinál Vlk. Poté si Mahler a Duka uvědomili, že ona přivlastňovací zájmena vyjadřují skutečný vztah. Katedrála je víc, než stavba, než kameny, katedrála je víc než jednostranné zdůraznění funkce katedrály, která je vrcholným duchovním statkem a který patří každému kdo v této zemi žil a žije. Usiloval o život a jeho hodnoty, které jsou součástí oné přísahy trojice věží svatovítské katedrály. Tak se zrodila smlouva o katedrále, která je společným duchovním a historickým dědictvím. Pečují o ní stát i církev, každý dle svého autentického zaměření. A tak vyhnaný pražský arcibiskup metropolita primas český kardinál Josef Beran navrátivší se v roce 2018 a jeho nástupci mají v katedrále zákonitý biskupský kostel s katedrou v duchu zmíněné přísahy, kterou zajišťuje smlouva z 10. května 2010.

Katedrála sv. Víta ideově stojí na půdorysu kříže. Tento kříž vytvářel hrobová místa našich světců, zemských patronů. V záhlaví katedrály se nachází hrob prvního zemského patrona sv. Víta, který otevřel cestu našemu státu do evropského společenství jako patron otonské dynastie. Jak se domnívá prof. Jiří Sláma zabránil Jindřichu Ptáčníkovi k drancování Pražského Hradu. Jestliže vstoupíme do areálu Pražského Hradu do jisté míry již sama pozdější výstavba jednotlivých budov nám zastíní pohled na katedrálu sv. Víta. Vstupujeme-li, jak je to dnes, přes čtvrté nádvoří, pak nás vítá první svatyně na Hradčanech, kterou je mariánský kostel, který vystavěl podle tradice po svém křtu, který přijali na Velehradě se sv. Ludmilou, sám kníže Bořivoj. Podle ideového plánu celkové výstavby, života a historie, je dobré vycházet i z určitých tradičních modelů, které nám pak pomáhají pochopit i dnešek. Druhým chrámem na Pražském Hradě je chrám, o jehož výstavbu se zasloužil druhý syn sv. Ludmily a otec sv. Václava Vratislav I. Tam také byla slavnostně přenesena po svém zavraždění kněžna sv. Ludmila. Popravdě lze říci, že svatovítská rotunda nebyla původním biskupským kostelem. Rád bych zde dal za pravdu panu doc. Vratislavu Vaníčkovi, že celková výchova sv. Václava napovídá, že on měl být pravděpodobně prvním pražským biskupem. Smrt strýce Spytihněva I. pak vynesla na knížecí trůn sv. Václava, který postupně převzal prvenství státního patrona. Jeho hrob se stává tím nejposvátnějším místem katedrály. Tento prostor nazýváme „sacrosanctum“ našeho národa. Jsme svědky toho, že toto místo prostupuje rotundu, románskou baziliku, ale i gotickou katedrálu.

Na protilehlé straně nalézáme hrob sv. Zikmunda, krále a mučedníka, kterého do českého nebe umístil Otec vlasti Karel IV. Postupujme dále v koncepci kříže směrem k vrcholu, kde v současné době nalézáme sousoší sv. Vojtěcha od Karly Vobišové. Žákyně slavného francouzského sochaře Bourdella, jejíž návrh vybrala odborná komise na čele s Maxem Švabinským, J. V. Myslbekem a dalšími umělci devatenáctého a dvacátého století, kteří se podíleli na dostavbě a výzdobě katedrály. Sousoší je ze statických důvodů umístěno před gotický hrob sv. Vojtěcha. Sám tento hrob může být chápán i jako kulturní památka a místo bylo nově vyznačeno k svatovojtěšskému miléniu architektem panem Faltou. Zmíněný hrob pátého světce, zemského a národního patrona, sv. Jana Nepomuckého, je vychýlen z os kříže půdorysu katedrály. Můžeme ho chápat jako skloněnou hlavu ukřižovaného. Víme, že zmínění tři čeští světci, sv. Václav, sv. Vojtěch a sv. Jan Nepomucký jsou hrdiny životopisů (tzv. hagiografických legend), svou mučednickou smrtí a vydaností jsou srovnáváni s postoji Vykupitele a Spasitele Ježíše Krista.

Proč říkám životopisů? Je třeba si uvědomit, že v obou případech jak sv. Václav tak sv. Vojtěch jsou slavnostním přenesením z místa smrti, kterého se účastní i lid a duchovenstvo prohlášeni za světce jakoby plebiscitem. Procedurální kanonizace světců, které začínají jako prvním sv. Ondřejem, augšpurským biskupem, jsou pozdější a naši životopisci podobně jako v případě sv. Jana Nepomuckého nepsali tzv. legendu, ani jí nebylo třeba hledat, aby došlo k zmíněné kanonizaci světce. Přenesení se stává podnětem k liturgickému kultu a ten pak již sleduje druhý život světce. V případě všech zmíněných můžeme říci, že vykonali po své mučednické smrti pro dobro země a jejich obyvatel více než tomu bylo za jejich života. Rozhodujícím momentem pro kult těchto světců je paměť národa, lidská paměť a chcete-li „orální historie“. V případě raného středověku, devátého a desátého století v našem prostoru počet gramotného obyvatelstva možná nedosáhl více než pět procent.

Kdybychom se vrátili do současné doby, kdy velká část obyvatel naší republiky znásobila počty vysokoškoláků, středoškoláků. Gramotnost díky Marii Terezii a josefínským reformám vytvořila ze střední Evropy lidovou knihovnu ale také v symbióze školy a kostela konzervatoř Evropy. V okamžiku, když slyším od současných historiků, jak málo toho víme nejenom o světcích ale i o výrazných postavách raného středověku tak nesouhlasím. Jsem přesvědčen o velikosti osobností těchto světců a panovníků, protože se zapsali nesmazatelným a nezastupitelným způsobem do dějin této země a jejich druhý život není legendou, ale stává se realitou, inspirací a můžeme říci životní silou národa či církve. Základy gramotnosti spojujeme jak již bylo řečeno s postavou sv. Ludmily, tedy s manželkou knížete Bořivoje, s ženou, která se podílela na moci v tomto státě a je možné říci, že pravděpodobně podvakrát by mohla být nazvána regentkou knížectví. O to více je důležitější její škola na Budči. zcela jistě že dám zapravdu panu prof. Jiřímu Slámovi, že nelze hovořit o škole nejenom v moderním slova smyslu ale i v samotném středověku. Skutečnost, že o knížeti Václavovi hovoříme jako o muži gramotném, znalém jazyka českého a staroslověnského, ale rovněž i o způsobu výchovy, tedy duchovní formaci, kdy legendy nepopírají spoluúčast duchovních, je na místě přiznat tuto roli sv. Ludmile. Nedávné oslavy 1100. výročí jejího usmrcení spolu s obnovou staroboleslavského poutního místa, kde díky finanční pomoci Evropské unie a velké spolupráci státu, samosprávy a kulturní veřejnosti došlo k hluboké obnově (rekonstrukcí a restaurováním) těchto objektů.

Můžeme si uvědomit, že panorama Pražského Hradu s katedrálou a s těmi, kteří jakoby v mauzoleu či panteonu odpočívajícími v těchto prostorách, lze počítat i v současnosti. Naše cesta k obnovení samostatnosti a suverenity, k návratu demokracie, ale i politické a náboženské svobody souvisí s duchovními dějinami Pražského Hradu. V triforiu nalézáme postavy mužů, kteří se rozhodným způsobem podíleli na vzestupu našeho knížecího páru sv. Ludmily a knížete Bořivoje. Jsou to naši věrozvěsti sv. Cyril a Metoděj a víme, že právě křest tohoto páru pokládá základy naší státnosti. Tak se vytvářely státy po pádu Západořímské říše především za římskou hranicí. Skutečnost, že se jedná o křest manželského knížecího páru, či královského páru, nás přivádí k základům lidské komunity tj. rodina, rod, národ. Povšimněme si této skutečnosti u našich sousedů. Kníže Měško a Doubravka, nebo sv. Štěpán a sv. Gisela, sv. Vladimír a sv. Olga. Také i rituál korunovace vycházející z křtu a korunovace sv. Chlodvíka a jeho manželky, vykazuje úzký vztah mezi křtem a jeho obřady a královskou korunovací. V obou případech je především zapotřebí připomenout pomazání tzv. křižmem (směs oleje a balzámu), toto křižmo se používá při křtu, biřmování ale také při svěcení kněží, opatů a biskupů. Při korunovaci není korunován pouze král, ale je držena i koruna nad hlavou královny a pomazání křižmem neobdržuje pouze král ale i královna. A z tohoto důvodu můžeme také posoudit důležitost baziliky sv. Jiří, kde odpočívá matka a syn, tedy sv. Ludmila a kníže Vratislav I., stavebník největší románské svatyně té doby v Čechách. Zde u tohoto kostela vyrůstá společenství žen, které se promění v benediktýnský klášter na čele s abatyší a tato abatyše bude přítomna spolu s biskupem, později arcibiskupem, při korunovaci knížat a králů, aby křižmem označila na prsou novou důstojnost kněžny či královny.

Myslím, že právě role abatyší tohoto kláštera sv. Jiří, který vypěstoval a kultivoval kult sv. Ludmily je nezastupitelná. V čele tohoto kláštera stojí ct. Mlada, která pomáhá svému bratru Boleslavu II. při zakládání pražského biskupství a spolu s polskou kněžnou Doubravkou, její rodnou sestrou, prošly výchovou a vzděláním slavného kláštera v Reichenau či v Řezně. Přinášejí a otevírají vzdělání pro ženu v českém knížectví a abatyše jako byla Ludmila či Kunhuta nám napovídají, že tento klášter byl centrem nejvyšší vzdělanosti v naší zemi jak v oblasti výtvarné, písemné i hudební. Zmínky o bratřích ze Soluně Konstantinovi (Cyrilovi) a Metodějovi, kteří přinášejí slovanskou abecedu a také překlady biblických a bohoslužebných knih, jsou svědectvím o úloze křesťanství v nové, slovanské, části Evropy. Právě staroslověnský překlad spolu se staročeským překladem leskovecko-drážďanské Bible určený pro klášter dominikánek u sv. Anny, kde se dnes nalézá tzv. „Křižovatka“ (Václava Havla) vytváří most, kde český překlad je inspirací a vodítkem pro překlady Bible do všech slovanských jazyků od raného středověku až po devatenácté století, kdy byl realizován poslední slovanský překlad do ruštiny.

Tyto řádky ve stručném a náznakovém zpracování mohou inspirovat k chápání naší historie, náboženských, politických i kulturních trendů od devátého století až po současnost. Silueta Pražského Hradu s katedrálou či dómem sv. Víta není jen nostalgií či romantickým sněním, ale je i zavazující výzvou pro nás občany této země. Revitalizace kultu sv. Vojtěcha, sv. Václava i sv. Ludmily není pouhý rituál, ale hraje svou roli při tvorbě Visegrádu a Vize 97 a projevuje se také i ve vytváření duchovních, kulturních a politických kontaktů, které se opírají o minulost, neboť platí, že minulost se stává přítomností a přítomnost se stává budoucností.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy