Nemůžeme přijmout dikci, která by viděla v 17. listopadu 1989 a jeho dalším vývoji pouze určitý důsledek ekonomického rozvratu a politických tlaků. Považuji za spravedlivé připomenout rozhodující podíl, který věřící občané této země, nejenom katolíci, ale i ostatní křesťané vložili do dnů našeho nábožensko-politického osvobození.

V tomto roce 12. listopadu uplynulo 32 let od kanonizace svaté Anežky České. Myslím, že to byla a je událost, jejíž význam si musíme připomínat. Ale to nejenom její kanonizaci, prohlášení za svatou, ale také i všechny události, které se svatou Anežkou a s její kanonizací souvisí. Určitě stojí za to si připomenout velice důležitý vliv na ukončení diktatury komunismu za který vděčíme Ronaldu Reaganovi, Margaret Thatcherové i sv. Janu Pavlu II., aniž bychom zapomínali na mezinárodní souvislosti onoho velkého zápasu o náboženskou, politickou i ekonomickou svobodu. Chtěl bych si povšimnout těchto událostí z duchovní perspektivy, která nás spojuje s datem třináctého (13.5.1981 byl spáchán atentát na Jana Pavla II., kterému předcházel v dubnu atentát na R. Reagana), to je vždy 13. den měsíce, kdy si připomínáme tajemství Fatimského zjevení, které se dotýkalo a také velice výrazně dotklo situace Sovětského Ruska, sovětského komunismu a jeho světovládné role.

Myslím, že je zapotřebí si uvědomit, že to nebyl pouze jen 17. listopad 1989, že to nebyl ani 25. listopad 1989, ale že toto jsou význačné milníky, které mají svojí prehistorii. A tou byla také třeba i plzeňská stávka škodováků v roce 1953, kterou reagovali na opravdu prolhaný celý politický a ekonomický systém, který byl u nás únorovým pučem 1948 nastaven. Rovněž tak, když připomínáme třináctého, je třeba si uvědomit velkou modlitební akci vídeňského františkána českého původu P. Petra Pavlíčka, který zahájil své křížové modlitební tažení modlitby růžence, Fatimského růžence, za osvobození Rakouska od Sovětské nadvlády.

Musíme si také uvědomit jakou roli hrála církev Božího lidu v událostech roku 1956 v Maďarsku, či v polské Poznani. Zde jsou jména zmíněných arcibiskupů, na které se často odvoláváme: ať je to kardinál Mindszenty, kardinál Wyszyński, kardinál Beran, či arcibiskup Zagrebu, kardinál Stepinac. Můžeme říci, že každá z těchto postav sehrála svoji důležitou roli v zápase o náboženskou a politickou svobodu.

Připomeňme si rok 1968. V tomto roce vystoupí do popředí osud řeckokatolické církve, která na zásah kanadského uranového miliardáře pana Romana získává možnost obnovy a téhož roku obdržel A. Dubček petici s 500 tis. podpisy za svobodu církve u nás. Zcela jistě rok 1968 sehrál jistou roli a můžeme si také připomenout, že v této roli se již nachází jak Svatý stolec, a to postava papeže Pavla VI., ale musíme před ním zmínit i Jana XXIII., ale rovněž je třeba si uvědomit i úlohu apoštolského administrátora, pozdějšího kardinála Františka Tomáška. Především jsou to pak události, které souvisí s 21. srpnem 1968, ale také pak i s obětí Jana Palacha a dalších, kteří protestují proti nastoupivší normalizaci. Ta ovšem nemá jenom souvislosti s pražským jarem, ale byl to také veliký pokus Sovětského svazu a jeho armády přiblížit se na hranici dotyku západní Evropě, protože víme, že rok 1968 je rok zvýšených aktivit revolučních maoisticko-marxisticko-leninských organizací. Ať jsou to Rudé brigády v Itálii, či frakce Rudé armády Baader-Meinhofová v Německé spolkové republice, ale také i nepokoje ve Francii, především v Paříži v památném roce 1968.

Můžeme ale také postupovat a uvědomovat si, jak k 17. listopadu 1989 vede postupná cesta, která je dána aktivitami, které jsou vyvíjeny na straně církevního podzemí. Zde vystupují postavy především řeholního života, jako byl zesnulý P. Jan Baptista Bárta, františkán, dále můžeme připomenout Salesiánské chaloupky a tehdejšího salesiánského provinciála otce Míšu. Mohu také připomenout i našeho dominikánského právníka otce Víta Beneše (https://nekrolog.op.cz/klient/show?klientId=504) a mohli bychom takto vidět, že se tyto určité buňky setkávají v 70. letech, především po roce 1973, s apoštolským administrátorem Františkem Tomáškem, který na základě tohoto vnitřního života církve dosahuje jmenování jak kardinálem, tak i pražským arcibiskupem.

Tím se dostáváme do období, které nás velice úzce sblíží s datem Gorbačovovy perestrojky. Můžeme říci, že už v této době po prvních peripetiích nejistoty církevní podzemí spolupracuje s Chartou 77. Jsou zde vytvořená grémia tzv. horní a dolní konzistoře, kde horní je tvořena z představitelů duchovenstva, které spolupracuje jako poradní sbor s kardinálem Tomáškem a na druhé straně je zde dolní konzistoř, v které vystupuje řada laiků, kde jedním z význačných představitelů je Václav Benda, dr. Václav Frei a jeho manželka a mohli bychom jmenovat další. Bezesporu víme, že velký koordinační tým, který pomáhal kardinálu Tomáškovi byl tvořen dvojicí dr. Josefa Zvěřiny a otcem Otou Mádrem. Myslím, že toto jsou skutečnosti, na které není možné zapomenout. Můžeme také říci, že jeden z dalších důležitých momentů, který vstoupil do historie je setkávání řady duchovních s představiteli Charty v rozmezích konce 70. a začátku 80. let ve věznicích nejenom na Borech, ale i v dalších nápravných zařízeních, jak se nazývaly v době socialismu.

To co je myslím další důležitý a rozhodující moment: vzniká iniciativa petic. Jsou to petice, které jednak požadují omezení potratového zákona a dalším krokem je petice, která má donutit tehdejší režim v ČSSR k pozvání papeže Jana Pavla II. Jsou to především tyto petice, které sehrály velice důležitou roli. Dalším momentem tohoto petičního hnutí je petice 31 bodů Augustina Navrátila, která představovala největší petiční aktivitu za celou dobu komunismu. dalším důležitým momentem je vyhlášení kněžské pouti kardinálem Tomáškem na Velehradě v památném roce 1985, což bylo výročí smrti sv. Metoděje. Patnáctset kněží z Čech, Moravy, Slezka a Slovenska se účastní této slavnosti a tito kněží pak přivedou na červencovou pouť více jak dvěstětisícové zástupy věřících. To se pak stane největší manifestací, která se konala proti komunistické diktatuře. Jsme tedy zcela jistě na začátku Gorbačovovy perestrojky, ale tyto iniciativy nevznikly jako signál perestrojky, ale jistým způsobem ji předcházejí. To je další důležitý krok na který bychom neměli zapomínat.

Pokračujeme-li, můžeme vidět, že dalším důležitým momentem je známý esej Václava Bendy, který vychází v samizdatu pod názvem: „Jak dál po Velehradě?“ Tento esej nalezl také svoji odezvu v londýnských Rozmluvách Alexandra Tomského. Můžeme říci, že se vytváří velký projev solidarity, který rozhodne jít krok za krokem v prosazování základních požadavků na náboženskou a politickou svobodu.

Další iniciativa, která vyroste je ve spojitosti s přípravou milénia mučednické smrti sv. Vojtěcha v roce 1987, kdy dochází k iniciativě Desetiletí duchovní obnovy národa. Jejími hlavními protagonisty, ideovými zajkladateli, jsou Prof. Petr Piťha, současný probošt kapituly Všech svatých, ale také abychom byli spravedliví připomeňme, že se této iniciativy chopily obě konzistoře a především známá dvojice poradců: dr. Zvěřina a dr. Oto Mádr. Svoji roli určitého propagátora v této době sehrál tajný kněz prof. Tomáš Halík a stal se do určité míry tváří a prezentátorem tohoto hnutí. To nalezlo oporu v oficiálních církevních kruzích a také si vydobilo již i určíté omezené státní povolení. To bylo dáno tlakem vatikánské diplomacie díky papeži Wojtylovi, kdy tato jednání požadují od československého vedení strany a státu určité ústupky. Připomeňme k tomu roli již zmíněných politiků a přidejme stanovisko Německé spolkové republiky a kancléře Helmuta Kohla. Nezapomeňme také na důležitou roli, kterou hrálo Velvyslanectví Rakouské republiky a to již od 60. let počínaje pozdějším prezidentem, tehdejším naším velvyslancem dr. Kirchslägerem, jeho charge d afer Willy Lorenzem a dostaneme se až k postavě pana velvyslance Karl Petrlika, který pak mohl sklízet ovoce. Podobnou důležitou roli hrálo Velvyslanectví U.S.A. Těmito skutečnostmi se stále přibližujeme k onomu magickému datu 17. listopadu 1989.

Připravovaná návštěva Michaila Sergejeviče Gorbačova nebyla návštěvou o které by nebyla církev informována. Do projednávacích grémií především horní konzistoře pronikla zvěst o úmyslu genarálního tajemníka Gorbačova navštívit kardinála Tomáška. Tato zvěst byla spojována s postavou pozdějšího premiéra pana dr. Čalfy. Proto byl také připraven text v ruštině a i když kardinál Tomášek rusky uměl vyžadovalo to, aby to byl text na jazykové úrovni diplomatického textu. K tomuto setkání nakonec nedošlo. Víme, že vlastně návštěva Gorbačova byla velikým zklamáním. Přesto ale toto zklamání přineslo určitou výměnu názorů, kterou zachycuje dr. Sirůček, mezi prezidentem Gustavem Husákem a Gorbačovem, kdy dr. Gustav Husák, tehdejší prezident, sděluje generálnímu tajemníkovi panu Gorbačovovi: „Soudruhu Michaile Sergejeviči, Chartu hlídáme, máme jí pod palcem. Ale nevíme si rady se stotisícovým zástupem svíčkových bab!“ Označovat věřící jako bigotní, jako bigotní staré ženy, báby, bylo určitou formou žargonu soudruhů. Není náhodné, že svíčková manifestace v r. 1988 v Bratislavě ve Svatém týdnu před Velikonoci, lépe řečeno v pátek před Květnou nedělí, vlastně byla nazvána tímto termínem: „Sviečková manifestácia“. Přiblížíme-li se dál, tak víme, že v tomto roce bylo také povoleno připomenout si Mezinárodní den lidských práv, který se v prosinci roku 1988 a který se odehrál jako veřejná demonstrace, které se zúčastnil pochopitelně Václav Havel a další řečníci. Mezi řečníky se také objevuje i člen VONSu, kněz Václav Malý.

Celý rok 1989 nám představuje veliký zápas. Jednak je to Palachův týden, celý týden demonstrací v tom období smrti Jana Palacha. Pak jsou to také dopisy, které adresuje kardinál Tomášek tehdejšímu premiérovi panu Adamcovi a zastává se těchto občanských projevů. Je zapotřebí si uvědomit, že v těchto okamžicích již vystupuje od velehradské pouti roku 1985 kardinál Tomášek jako určitý hlas nejenom věřících, ale i občanů nesouhlasících s diktaturou. Připomeňme si také televizní přenos v československé televizi, kterým bylo poprvé v historii právě svatořečení sv. Anežky. Nebyla jistě náhoda, že měl svojí reprízu právě v noci v pátek 17. listopadu 1989 po oné manifestaci.

Tato manifestace nebyla dílem ani Charty 77, ani žádných ostatních disidentských kruhů, ale získala si povolení tím, že jí svolal Socialistický svaz mládeže. Ovšem výsledek této manifestace byl opravdu trochu jiný, neboť průvod z Albertova se vydává dvěma směry. Jednak směrem na Václavské náměstí, tam neproniknul, a na druhé straně směrem po nábřeží Vltavy. A zde jsou dva body, které nám mohou vypovědět něco o společném zápasu našich občanů za svobodu ať už z pozice náboženské, politické, nebo kulturní. Je to Národní divadlo, scéna, kde se objeví postavy tehdejších herců, aby pozdravili tutu demonstraci. A v okamžiku, kdy je z příkazu pana Lorence zahájen útok na demonstranty, pak představitelé řeholí, kteří se shromáždili v kostele Sv. Voršily na Národní třídě, otevírají dveře kostela, který se vlastně stane místem azylu kam nepronikne Útvar mimořádného nasazení a ponechává tyto lidi v klidu. I když pak na ulici samé jsme svědky toho, jak jsou někteří odváženi záchrannými vozy sanity, anebo antony k zatčení. O této fázi listopadové demonstrace 17. listopadu 1989 mluvím jako očitý svědek.

Zde je zapotřebí si uvědomit, že jestliže v polovině následujícího týdne vystoupí na balkonu nakladatelství Melantrich představitelé Charty 77 v čele s Václavem Havlem a kněz Václav Malý předčítá dopis kardinála Tomáška (který se navrátil z Říma z kanonizace Anežky České), pak jasně vidíme, že nemůžeme přijmout dikci, která by viděla v 17. listopadu 1989 a jeho dalším vývoji pouze určitý důsledek ekonomického rozvratu a politických tlaků. Považuji za spravedlivé připomenout rozhodující podíl, který věřící občané této země, nejenom katolíci, ale i ostatní křesťané vložili do dnů našeho nábožensko-politického osvobození.

Vyvrcholením je pak 25. listopad 1989, sobota, kde v katedrále Sv. Víta zazní v závěrečné promluvě kardinála Tomáška ta památná věta: „Církev je na straně národa!“ A pak jsme svědky Letenské manifestace, kterou moderuje kněz Václav Malý, současný pomocný biskup pražský.

Proč jsem se odhodlal k napsaní tohoto blogu? Proto, aby byla připomenuta skutečnost a pravdivá realita. Bez toho není možné o těchto událostech hovořit, aniž bychom je zjednodušovali. Význam svatořečení sv. Anežky pro tyto události zhodnotil zesnulý prezident Václav Havel ve větách: „Anežko, děkujeme Ti, budeme Tě ještě potřebovat.“ A těmito slovy bych chtěl oslovit i současnou situaci a společnost, abychom si uvědomovali, že jestliže jsme si tehdá přísahali, že nejsme jako oni, nemůžeme tedy jednat takovými metodami, které podporují lživé dehonestace a dezinformace a které zapomínají na lidskou slušnost. Je zapotřebí se k těmto dnům a událostem vracet a vyvozovat z nich také důsledky, abychom skutečně byli nejenom čestnými a opravdovými občany této země, ale také opravdovými křesťany.