Běžme do lesa, můžeme jít do pražských nějakých příměstských lesů, a podejme si tam ruce a řekněme: Ne, jedině ve společné úctě, ale také v zájmu o druhého můžeme hledět do budoucna.

17. listopad 1989 oslavil své 33. narozeniny. Tedy můžeme říci, že dovršil Kristových let. Protestující skupiny, především ty, které se dovolávají návratu starých dobrých věčných časů, kteří opírají svoji důvěru, tak jak jsme to dělali pomalu dvě staletí, o “Veliké dubisko”, jak napsal básník Kollár. Tyto jejich výzvy ve mně vyvolaly určitou vizi Krista na kříži, když volá: Dokonáno jest!

Ano, mnozí se domnívají, že určitá éra skončila a můžeme se vracet do dob, kdy diktát, nesvoboda a stálá cenzura byly jedinečnou zárukou spokojeného života a také šíření jediné pravdy o jejíž pravdivosti rozhodovaly ústřední výbory jediné politické strany celosvětově řízené internacionálou a později samotnými diktátory Sovětského svazu.

Ne, neměl jsem dobrý pocit, ale přesto když jsem se zadíval na Národní třídu plně osvícenou ne elektrickými lampami, ale těmi drobnými světélky a kdy tyto světélka malých svíček přinášely a kladly v doprovodu svých rodičů, prarodičů malé děti, nová generace a budoucnost, opravdu se mi ulevilo. Rovněž tak při večerním koncertě v sále sálů, ve Dvořákově síni, v Rudolfinu.

Proč se však vracím k této události, když jsem se k ní tolikrát během těch 33 Kristových let vyjadřoval. Zvedl jsem se odpoledne, protože mé dopravní prostředky, tzn. má kolena, neslouží natolik, abych běhal po rozsáhlém katastru Prahy, a snažil jsem se, díky televiznímu vysílání naší ČT, být přítomen. Byla zde celá řada dokumentů, které obohatily, poučily, ale přesto jsem měl jakýsi trochu nedobrý pocit.

Byli jsme na Národní třídě, nebyl jsem student, ale sledovali jsme a pokřikovali jsme na zuřivé komando z oken u chrámu sv. Voršily. Do dnes si kladu otázku: Kdo dal pokyny, aby v předvečer, mnohem dříve, než přišel průvod z Albertova na Národní třídu, který se pokoušel dostat na Václavské náměstí, aby prošla tímto prostorem dvojice mužů středního věku, obraceli popelnice vzhůru nohama, vysypávali odpadky a pokřikovali na tehdejší dobu protistátní hesla znějící mi dodnes v uších: “Do koše Jakeše”, “Pryč s vládou!” apod. A pak přišly jiné dvě dvojice, téměř šly ve sledu za sebou, a zamykali jednotlivé dveře, což jsme zjistili, že i dveře domu do Voršilské ulice máme zamknuty. Kladu si někdy otázku: Jak velký počet lidí tvrdí, že se mohli utéct dovnitř domů na dvorky apod.? Zcela jistě, že nemám právo zpochybňovat tuto výpověď, ale chtěl bych říci, že ve svém zorném úhlu Národní třídy jsem tohoto svědkem nebyl. A proto jsme otevřeli, byli jsme tam my, představení řádů na tajném jednání, dveře kostela sv. Voršily, do kterých toto bicí komando nevstoupilo. Zcela jistě, že byli přítomni členové Státní bezpečnosti, ale nebránili nám v poskytování té základní první pomoci, ani nebránili, jak někteří byli odváženi sanitkou.

Víme, že tomuto velkému a důležitému protestnímu pochodu za který vděčíme tehdejší generaci studentů, předcházely ale také již celou řadu let určité kroky, které vyjadřovaly jasný nesouhlas a protest s diktaturou a tyranií. Nebudu se vracet do 50. let, ale chci se vrátit do 70. a 80. let, kde se vytvářely určité skupiny, z kterých se rodily tyto iniciativy. A je zapotřebí připomenout období velkých peticí, první byla protipotratová, druhá žádala návštěvu papeže a třetí byla petice 31. bodů Augustina Navrátila, kterou podepsalo více jak půl milionu lidí. Vzpomeňme událost, která tomu předcházela: Velehradskou pouť roku 1985, na kterou se pak odvolává kardinál Tomášek právě v týdnu listopadovém, kdy 21. listopadu se na všech protestních shromážděních čte dopis kardinála Tomáška, který adresuje, cituji: “Drazí spoluobčané, obracím se na vás, několik hodin po návratu z Říma, kde jsem se zúčastnil kanonizace naší Anežky Přemyslovny. Ona královská dcera sice odešla do ústraní kláštera z lásky k Bohu a k bližnímu, ale nepřestávala být se svým lidem v jeho slávě i ponížení. Ani mně nemůže být cizí osud mého národa a všech obyvatel našeho státu. Nesmím mlčet ve chvílí, kdy jste se sjednotili v mohutném protestu proti bezpráví páchanému na nás po čtyři desetiletí.” Uvědomme si, že zde opakuje slova kardinála Berana, zde jasně zaznívají také i jeho slova z protestních dopisů, které adresoval v lednu 1989 premiérovi Adamcovi.

Já jsem tato slova neslyšel již pak na Národní třídě, ale na plzeňském Mírovém náměstí. A protože i tam byly tisíce lidí, program moderoval zpěvák Pavel Bobek, a když se četla tato slova, tak si vzpomínám, jak dva škodováčtí učni říkají – dovolte mi tu doslovnou citaci - “Vole, i kardinál nám napsal dopis!” Tak nějak když ta slova vyslovuji dnes, tak si říkám, vidíte chlapci, kdo stál za vámi v pracovní prošívané bundě škodováckého dělníka. A vždycky se budu k vám hrdě hlásit, protože když jsme vyrazili v pátek 24. listopadu ke generální stávce, pak mohu říci, že jsem byl hrdý, že mohu jít tou cestou, kterou v roce 1953 škodováci odpověděli komunistickému režimu: “Lžete, dost!”. Byla to slavná stávka, kterou jsme se všichni, kdo jsme nějakou dobu žili v Plzni opravdu - mohu to říci slovem, které nemám rád - pyšnili! Skutečně, bylo to víc pýchy než hrdosti, když jsme tuto stávku v listopadu 1989 znovu připomínali.

Je zapotřebí si uvědomit, že 25. listopadu v sobotu kardinál Tomášek znovu ukazuje národu postavu svaté Anežky v duchu onoho lidového přísloví: “Bude-li sv. Anežka svatořečena, vrátí se dobré, svobodné, klidné časy do naší země. Na této bohoslužbě v katedrále a na přilehlých prostorách bylo víc jak 15 tisíc lidí. A tam znovu zazněla slova kardinála Tomáška: “Katolická církev je na straně národa!”. A zcela jistě, že jsme sledovali Letenskou pláň. Víte, říkám, asi tam jsme upadli řekl bych do toho nešvaru “komunistických” porad a schůzí, protože tuto sobotu odpoledne jsme se sešli v bytě politického vězně, právníka, dr. Plocka, abychom připravili plán k jednání. :-)

Měli jsme po celou dobu kontakty s Chartou 77 a s dalšími iniciativami, které usilovaly v této zemi o svobodu, protože jsme si byli vědomi, že náboženská svoboda nikdy nebude existovat, nebude-li svoboda politická, ekonomická a občanská. Myslím, že to jsou věci, na které nemůžeme zapomenout ani dnes.

Podíl všech církevních iniciativ, které směřovaly k odstranění diktatury od r. 1948 vlastně vyvrcholily v modlitbě, kterou pronesl na Letenské pláni můj spolubratr, biskup Václav Malý, který také intervenoval za mě jako mluvčí nespravedlivě stíhaných VONSu, v době, kdy jsem byl v borské věznici. Myslím, že toto jsou skutečnosti, které nebyly dostatečně zhodnoceny. Nepřipomenul jsem tyto, abych ohříval nějakou svou polívčičku, ale proto, že musím mluvit jménem těch, kteří pro svobodu a pro návrat svobody udělali mnohonásobně víc než moje maličkost. Nepřivlastňuji si tyto skutečnosti. Ale chtěl bych říci, že také je je třeba vážit a uvědomit si tyto souvislosti.

Co mne vyprovokovalo k tomu, abych se dnes v pátek 18. listopadu vyjadřoval v tomto textu o těchto událostech. Víte, velice mne zasahuje jedna skutečnost. A to je pro nás, pro starší, pro rodiče těch, kteří jste byli na Národní třídě, kteří jste byli na náměstích našich měst a městeček Čech, Mory i Slovenska, vás se tedy také ptám: Co jsme udělali špatně, že po 33 letech jsou zde mladí lidé, kteří si neuvědomují souvislosti? Napadla mě jedna skutečnost, když hledím na arménský strom života, který si dávají na stůl o Vánocích. Tam u toho stromu poznání dobra a zla, podlehli. Samozřejmě, že to není historická událost, je to podobenství, symbol. Podlehl člověk – muž a žena – svodu: Budete jako Bohové! To znamená: nikdo a nic vás nebude omezovat, budete si dělat co chcete! To je tedy ona cochcárna, co nás asi takto přivedlo k ne dobrým závěrům. Ani Bůh není absolutně svobodný, protože nemůže být původcem zla a hlouposti. Tak si uvědomme, že svoboda je prostor, je to právo abych dělal to, co jsme povinni dělat jako člověk, jako muž a žena, svobodní, kteří ovšem jednají rozumně a jednají dobře.

Heslo “Pravda a láska zvítězí nad zlem a nenávistí!” myslím, že bylo, jak se lidově řekne prošustrováno. Chyběla tato zodpovědnost. Ptejme se všichni, co jsou ty špatné kroky, kdy jsme se skutečně chovali jako tam u toho stromu. Co dělají v onom podobenství a symbolickém vyprávění? Nikdo z nich se nechce přihlásit: já jsem jednal špatně! Ale svádí to na druhého. Proboha nechme toho svádění na druhé, nedělejme to, co jsme si říkali jako vtip, kdy vždycky jednotlivý generální tajemník, když končil, tak všechno svedl na předchůdce. Uvědomme si, že jestliže nebudeme s úctou a s přátelstvím společně v této situaci, která je situací válečnou. Ale to nejenom na frontách na Ukrajině, ale také v našich univerzitních posluchárnách, na ulicích, ve sdělovacích prostředcích, ano i v samotné kultuře, kde se domníváme, že už není žádná hranice slušnosti, že už není žádná hranice pravdivosti, že šokovat a získat co největší profit, jednat s ostrými lokty s druhými, to jsou všechno, mluvím také v metafoře, důvody, proč jsem já i vy museli slyšet slova, které každého člověka, který usiloval o svobodu, který miluje svobodu, který má rád druhého člověka, má rád svojí zem, musela bolet. Máváme prapory. Ano, myslím, že některé divadelní hry nám k tomu pomáhají, abychom vlajku, do které byly zabalovány v krvi oběti první, druhé světové války, oběti diktatur, i 21. srpna, anebo i oběti na Ukrajině, tupili. Ne, nikdo netupí svoji vlajku.

Měli bychom si toto uvědomit, že právě nedostatek skutečné úcty k druhému, je příčinou, proč těch 33 let mohlo se zdát pro mnohé citlivé, že už není naděje. Naopak. Tato situace je výzvou, ale je také i nadějí, protože co jsme měli na Národní třídě v ruce? Ani klacek, ani pušku, ani raketomet, ani bombardéry, či tanky. Všechna tato nebezpečí hrozila. Je zapotřebí si uvědomit, když chceme vědět – proč nejely tanky na Prahu? Proč milice nenapochodovala do Prahy? Proč 25. listopadu trysková letadla nedělala kvazinálet s forsáží na zaplněnou lidmi Letenskou pláň? Protože se našli i mezi lidmi druhého bloku, kteří sloužili komunistickému režimu, někteří z kariérních, někteří v tom byli vychováni, a řekli: Ne, to nebylo podpořeno slibem, který si dali v ženevském lese Ronald Reagan s Michailem Gorbačovem. Myslím, že toto potřebujeme, máme-li zodpovědnost za tuto zemi. Běžme do lesa, můžeme jít do pražských nějakých příměstských lesů, a podejme si tam ruce a řekněme: Ne, jedině ve společné úctě, ale také v zájmu o druhého můžeme hledět do budoucna i přes energetické a všechny ostatní problémy, které tíží každého z nás, můžeme obstát. Ale vykřikováním a ukazováním síly a sváděním stále chyb na druhé nedosáhneme ničeho.