(republika či monarchie, demokracie či autokracie)

Současné vystavení korunovačních klenotů v mezidobí prezidentské volby mne přivedlo k zamyšlení, co přivádí velké množství lidí, starší i mladší generace rodičů či prarodičů s dětmi, aby stáli několik hodin frontu, podrobili se kontrolám, a pak upřeli zrak na korunovační klenoty. Dávám to i do souvislostí se sledovaností a účastí na pohřbu královny Alžběty II. Mnohé z vás asi napadne, že se jedná o nostalgii, staromilství či nehorázný konzervatismus. Pro znalce dějin pojmy monarchie, republika není otázka vývojové řady, ale proměna vládního systému. Tak jako v historii i dnes vedle sebe existují monarchie a republiky. Pokud byste se zeptali těch, kteří přicházejí, většina z nich nepřichází, aby byla odstraněna republika a nastolena monarchie, ale jsou přesvědčeni o významu kontinuity, tradice, která může být inspirací ne ve změně systému, ale v obnově a rozvíjení skutečných hodnot. Demokracie může být monarchií i v republice, autokracie, dokonce totalita, se skrývala za názvem sovětských republik. Setkání s korunovačními klenoty je skutečný dotyk dějin, a to dějin lidstva, národů, rodů a rodiny, je to dotyk, který zasahuje i srdce člověka, muže i ženy, starce i dítěte. Myšlenka této výstavy korunovačních klenotů právě v tomto mezidobí, mám-li být pravdivý, vyšla jako signál od prezidenta Miloše Zemana, a to, aby se zmírnilo napětí, ale také připomněla důležitost této volby. Byla přijata v celém grémiu.

Bezesporu korunovační klenoty jsou chápány jako výraz identity naší země, našeho národa, nikoliv v nacionalistickém smyslu. Svatováclavská koruna nás nutně přivádí k postavě sv. Václava, legendárního vládce, ale i modelu vlády, jako i vlastností toho, kdo stojí v čele jako reprezentant své země, svého národa. Kníže, král, císař, prezident. To jsou tituly těch, kteří stáli v čele našeho státu. Nebudu opakovat historii, chtěl bych též připomenout, že není možné zcela pominout historii těchto korunovačních klenotů, ale také nemít před očima smysl použití těchto předmětů. To je korunovace, její význam a její důsledky. Ideál vládce, resp. krále, se rodí po pádu západořímské říše a za jeho teoretiky můžeme považovat sv. Augustina, remešského biskupa Hinckmara, jako i sv. Metoděje. Bezesporu, že toto pojetí má oporu ve vzoru císaře Konstantina a na biblickém základě se dostaneme ke králi Davidovi. Většina z vás byla seznámena s korunovačními klenoty v televizních a rozhlasových programech, v řadě novinářských článků, a někteří jste určitě sáhli po řadě publikací, které se touto otázkou zabývají. Otec vlasti Karel IV. dovršuje svatováclavskou korunu oním křížkem, do kterého je umístěn trn z Kristovy trnové koruny. Tedy máme-li pochopit smysl těchto klenotů, především koruny, je zapotřebí vidět Krista na kříži, naslouchat otázce Piláta, ale také pohlédnout do apsid starokřesťanských bazilik s Kristem Pantokratorem. Ovšem ten nejdůležitější čin Ježíšův je rozevřená náruč, přibité ruce a nohy a probodený bok a trnová koruna na hlavě. Ale tato tragédie se promění ve slávu vzkříšení. Ten, který přijímá, Karel IV., a ukládá do svatováclavské koruny, dává vzhledem ke všem konotacím, které jsem zmínil, ten jasný rozměr vlády jako služby pro druhé, s druhými, ve službě Tomu, který je. Ježíš Kristus řekl: “Nepřišel jsem, aby se mi sloužilo, ale abych sloužil.“ Přichází jako ten, který uzavírá ve své oběti novou smlouvu. Nenazývá nás sluhy, otroky, ale přáteli. Zamysleme se tedy nad názvem článku a nad interpretací, kterou nám nabízejí korunovační klenoty. Není to hluboká obroda pojmu vlády, demokracie, solidarity v usilovném hledání skutečných hodnot, kdy služba člověku je službou Bohu a naopak?

Pojetí koruny a korunovace na západě je výrazně odlišné od významu pojetí koruny na křesťanském východě. Slova demokracie, odpovědnost, ale i svoboda či zápas o svobodu a suverenitu dostávají nový rozměr. Vzorem korunovace je korunovace francouzského krále Chlodvíka a jeho manželky Klotyldy. Samotná symbolika korunovace je úzce spojena se křtem a zde můžeme i vidět náznak plného chápání lidské důstojnosti a svobody: „Bůh stvořil člověka jako muže a ženu je stvořil.“ Západní koruna nám připomíná vavřín vítězů, resp. vavřínový věnec vítězů. Zde se vlastně naznačuje úloha, kterou má plnit král i prezident, a to je být vrchním velitelem v boji. Chceme-li pochopit pravomoce prezidenta, jako i krále, kde se o nich hovoří jako o vrchních velitelích armády, ale jako i povinností vést a být v čele. Jednou z prvních odpovědí, kterou bychom si měli klást při volbě prezidenta. Plným právem byl přidružen do Gočárovy vitríny i meč sv. Václava, o kterém nedávná metalurgická a odborná šetření dosvědčují, že čepel pochází z damascénské oceli 10. století, naproti tomu závěr je připisován Karlu IV. Žezlo, ale i plášť jenom dokreslují chápání královské moci a vedle meče jako symbol vlády a autority je královské žezlo. V remešské katedrále při korunovaci krále je použito také i křižmo, posvátný olej, kterým byli označování králové i proroci ve starém zákoně, ale jsou jím také označováni při křtu a biřmování adepti královské moci. Je chápáno jako mimořádný, nadpřirozený prostředek, kterým se zprostředkovává Boží pomoc, tedy milostivý dar, milost, jako záruka dobré a spravedlivé vlády. Vsazením koruny na hlavu začala skutečná vláda, kterou se zodpovídá panovník Bohu. Biskup, který korunuje, žádá o souhlas nejprve duchovní, pak šlechtu a na závěr se ptá i přítomného lidu, který stvrzuje tento obřad, což nás vlastně přivádí k volbě rodového klanu, který volil svého náčelníka. Zde vidím skutečný zárodek jak nepřímé i přímé volby hlavy státu. Takovýto význam koruny vede k tomu, že poslední král, bl. Karel I. se nedokáže zříct uherské koruny, kterou byl korunován, ale rezignuje na úřad krále a otevře tak legitimní vznik Československé republiky. Tento aspekt není zanedbatelný po celou historii naší republiky. Rozhodnutím Karla IV., potvrzené papežem Klementem VI. spočívá koruna na lebce sv. Václava, a tím se všechny dynastie, které panovaly v naší zemi, přihlašují k této svatováclavské dynastii. Koruna není majetkem krále, není ani majetkem církve, pouze katedrální kapitula má právo požadovat úhradu za vypůjčení koruny a peníze jsou určeny pro katedrálu. Tato symbolika jasně vyvrací absolutistické, autokratické či nedemokratické chápání vlády panovníka. Jablko může představovat strom poznání dobra a zla, strom života v ráji, kde se člověk rozhodl špatně. Současně ovšem nesmíme zapomínat, že otázka zeměkoule je mnohem starší než heliocentrický systém Galilea Galilei a učení o kulatosti Země. Tato otázka je mnohem starší a přivádí nás ke staroegyptské říši. Znalost této teorie potvrzuje i sv. Tomáš Akvinský. Proto chápání říšského jablka má oba tyto aspekty. Tyto dva artefakty, žezlo a jablko, nejsou původními, ale váží se k postavě císaře Ferdinanda I.

Korunovační klenoty byly uchovávány, především koruna, ve svatováclavské kapli. Pochopitelně, že v historických obdobách našly také útočiště i na Karlštejně. Jsme svědky, že současné umístění nás přivádí do 19 století, rovněž tak i tradice klíčů. Ta jasně ukazuje, kdo je vlastníkem ne koruny, ale na čem spočívá vláda v této zemi. Pro specifickou úctu a roli, kterou hrají korunovační klenoty je zapotřebí si uvědomit událost, kdy korunovační klenoty za pruské války, kde důsledkem bylo i bombardování katedrály sv. Víta a zničení varhan, byl také veliký zájem, aby se nedostaly do rukou pruského císaře a ve chvíli, kdy hrozilo nebezpečí, vojenský oddíl se rozpadl, jeho velitel odvezl posledním vlakem korunovační klenoty do Vídně, ovšem návrat se stal vrcholnou slavností, kdy vlak s korunovačními klenoty byl pozdravován po celé cestě věřícími občany, na zastávkách byly korunovační klenoty ukazovány, doprovázeny modlitbou jako drahocenný symbol existence českého království. Byl to kardinál Schwarzenberg, který vybudoval systém uložení korunovačních klenotů v komoře nad svatováclavskou kaplí. Nepřítomnost korunovačních klenotů v 17. a 18. století vlastně způsobila hluboký pád svatováclavské úcty, což také umocňovalo skutečnost neochoty císaře Josefa II. či samotného císaře Františka Josefa I. přijmout svatováclavskou korunu. To je také i jeden z důvodů hlubšího rozšiřování významu sv. Jana Nepomuckého.

Korunovační klenoty však zahájily po roce 1918 nový život historií republiky, která nedává možnost využití těchto předmětů při korunovaci panovníka, ale po dlouhých peripetiích spojených se vznikem ČSR stane se výstava těchto klenotů v katedrále v roce 1929. Je to okamžik, kdy mileniové oslavě sv. Václava po všech sporech (mariánský sloup, husovské oslavy) upozorňuje ministr zahraničí Dr. Edvard Beneš prezidenta Masaryka na skutečnost, že uzavřený modus vivendi (1928) garantuje hranice republiky na základě nového vytyčení hranic diecézí ČSR, což nebylo učiněno ani ve Versailles a dokonce odmítnuto v Locarnu. Tímto způsobem bylo dosaženo určitého gesta smíru mezi novým státním útvarem ČSR a Římskokatolickou církví jako plnoprávným a historickým subjektem nového státního útvaru. Vystavení korunovačních klenotů v roce 1955 po úmrtí J. V. Stalina je v nejisté době, jakou cestou půjde lidově demokratická ČSR a jaký osud postihne jejího hegemona KSČ v předvečer 20. sjezdu VKS(b) naznačuje význam korunovačních klenotů jako součást národní a státní identity.

Uplynulo 30 let od vzniku České republiky a vystavení těchto korunovačních klenotů, zájem veřejnosti, ale i zájem uchazečů o prezidentské křeslo a celé veřejnosti je jasným potvrzením o kontinuitě našeho státu, ale i politické a duchovní symbióze kooperačního modelu vztahu občanské společnosti a církve. (chápáno v širším kontextu) Odpovídá to i řešení statutu katedrály i péče o ní. Je to maják naděje v potemnělé a bouřlivé době, je to i výzva, které hodnoty je zapotřebí rozvíjet a hájit.