přednáška J.Em. Dominika kardinála Duky OP na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani 16.9.2023

Celé 20. století můžeme nazvat stoletím Církve, a to ve smyslu doktrinálním, kdy otázka církve vlivem modernistické diskuze se stala tématem jak významných teologických prací, tak církevních dokumentů, především papežských encyklik, kde encyklika Pia XII. Mystici Corporis patří ke třem encyklikám, z kterých vyrostla základní materie pro Druhý vatikánský koncil (další jsou Mediator De a Humani generis).

Druhý vatikánský koncil, jako první konstituci, schválil liturgickou konstituci a mohlo by se zdát, že stojí jakoby v opozici především vůči pastorální konstituci o církvi Gaudium et spes. Lze však říci, že díky liturgickému hnutí a velkým liturgickým studiím byla tato látka nejvíce připravena k projednání. Přesto se domnívám, že tato konstituce je i konstitucí ekleziologickou. Církevní obec slavící liturgii je epifanií Církve, úzce souvisí s chrámovou architekturou, která symbolizuje v panoramatu obce či měst spolu s věžemi nejenom liturgickou přítomnost církve, ale její úlohu mediátora, tedy prostředníka mezi Bohem a člověkem a navzájem. Kostelní věže mohou být chápány jako zpřítomnění menhirů, které označovaly chrámový okrsek kultovního shromáždění. Kostelní zvony nebyly chápány pouze jako horizontální sociální síť, kterou se vydávaly varovné signály – oheň, válka, voda – ale také svolávaly společenství, mají úlohu svolavatele (koheleta), komunity (káhal). Umisťování křížů na věžích a nad portály se vrací k symbolice mediátora, vertikální břevno je doplněno horizontálou kříže, který se stal logem křesťanství a i bez korpusu připomíná nejenom úlohu Krista prostředníka, ale vyjadřuje také jeho tajemství Božské a lidské přirozenosti.

Z řečeného vyplývá nejenom základní funkce církve (liturgie, bohoslužba), ovšem také substancialita identity církve. Tím je řečeno, že nelze zpochybňovat roli církve, která je rolí jediného kněze Nového zákona Ježíše Krista. Tak můžeme fakticky pozorovat a formulovat příčinu krize současné církve, kde se ztrácí víra v Ježíše Krista, jak ji hlásala Církev od počátku, především hlasatel evangelia, Ježíše Krista par excellence, sv. Pavel, apoštol národů.

Oddělování hlásání Evangelia od slavení liturgie, což se děje a stává se i sloganem, není cestou nové evangelizace, či preevangelizace, ale znamená potlačení substanciální struktury církve. Má slova nejsou zaměřena proti exhortaci Evangelii nuntiandi Pavla VI. ani proti nové evangelizaci Jana Pavla II.

Církev od počátku, tak jako synagoga si byla vědoma nutnosti výuky, katecheze, která není možná bez školy, bez vědeckých pracovišť. A tak těžko si představíme plnohodnotnou funkční obec bez kostela a školy.

Víme, že jsme nevyčerpali téma identity církve, proto je zapotřebí přibrat dogmatickou konstituci o Církvi Lumen gentium. Uvědomili jsme si skutečnost církve vyjádřenou epifanií církve formou liturgie. Zmíněná konstituce vyjadřuje tajemství církve termínem „světlo národů“. Světlo je doprovodným fenoménem manifestujícím přítomnost Boha. Náboženský slovník metaforicky přirovnává Boží skutečnost a její působení k slunečnímu světlu a jeho dopadu na existenci života, jako i jediného způsobu orientace. Není to pouze výpověď biblické kosmogonie, ale celé prostředí, které nazýváme kolébkou kultury a civilizace, si přivlastnilo tuto metaforu.

Nelze hovořit o identitě církve, pokud odložíme dogmatickou konstituci o církvi, která se opírá o zdroj, kterým je konstituce o Božím zjevení. Vytrhnout naše úsilí z biblického poselství Starého a Nového zákona a popřít tradici, která je jeho interpretací, ocitneme se v diskurzu o církvi na úrovni sociologicko-historické teorie. Víme, že nelze hovořit o člověku pouze na základě vnějších znaků, které nám zprostředkuje zrak či naše smysly a vnější projevy lidského nitra. Současná antropologie nemůže nepřihlížet k anatomii, biologii a ostatním exaktním vědám, musí brát v úvahu buněčnou, molekulární, atomární i subatomární stavbu člověka. Analogickou úlohu při našem uvažování o církvi hrají jak Boží slovo obsažené v písmu, tak i tradice, která nám v kontextu času pomáhá porozumět Božímu sdělení a vydává svědectví o Božím působení. Obecný pokles zájmu o biblická studia, která nutně potřebují pomocné studium pomocných oborů (historie, religionistika, archeologie, antropologie atd.) zužují náš obzor a často nás přivádějí k zploštělému chápání Církve, tedy i její identity.

Vyjděme z pojmů, které v metafoře či alegorii nám chtějí poodhalit tajemství identity Církve. Dotýkáme se entity, která v sobě nese tajemství identity zakladatele Církve Ježíše Krista. Jeho Božství postuluje teologický rozměr, jeho lidství antropologický i sociologický rozměr. Zde je důvod řady specializovaných oborů, které se dotýkají ekleziologie, což ale může svádět k fragmentarizaci a někdy i k falešnému obrazu církve, která ztratí identitu a stane se pouze objektem politicko-sociologického chápání. Pak už je jen krůček k vytváření ideologie či ideologií.

Pro konstituci Lumen gentium je výchozím termínem Boží lid. To je také důvod, proč nehovoříme o Církvi pouze jako o poznatku, ale věříme v Církev. Kořenem výpovědi je lid patřící Bohu. Abychom pochopili slovo lid, musíme upřesnit a umět rozlišovat mezi pojmy démos a ochlos, populus a plebs, (do polštiny si tyto pojmy musíte převést, protože nejsem schopen rozlišit jemné nuance, které jsou zakořeněny z historického důvodu v těchto pojmech). Hebrejský výraz je ojedinělý „´am“ a je vždy spojován s Božím vlastnictvím na základě vyvolení. Požehnání Abrahámovi nemluví však v singuláru, ale ukazuje společenství plurálu, jenž je výchozím bodem světové Církve, která je anticipována v jedinečnosti Izraele a jeho poslání. Mohli bychom říci, v rovině hlásání je Izrael preevangelizací, po které následuje evangelizace národů.

Hovoříme-li o církvi jako o Božím lidu, nehovoříme o pouhé sociologické entitě, víme, že Mojžíš na poušti tento Boží lid organizuje, formuje, ten dostává jak kultickou formu, tak organizační (ustanovení starších…). Stále se ukazuje dualita a kompatibilita těchto složek. Podobně jako řecký Démos či římský Populus není masou, ale strukturou, kde vedle solidarity přistupuje k ní subsidiarita. V jazyce církve je to jednota Božího lidu, který je tvořen lidmi, člověkem, tj. mužem a ženou. Na tomto základě se vytváří i dualita nejenom biologických, ale i antropologických a v případě Církve i sakrálních rolí (zde vidím i teologický požadavek kněžství spojené s mužskou rolí, s rolí jediného kněze Nového zákona Ježíše Krista, „In persona Christi“).

A tak jednota v Božím lidu je také rovností v bytí a důstojnosti člověka se zachováním potřebné kompatibility, z které vyrůstá jak šíře v bohatství, ale také i obdiv a touha po jednotě v lásce, čímž se naplňuje plnost lidství jako Božího obrazu. Proto s pojmem Boží lid není možné manipulovat pouze na rovině, již zmíněné, sociologicko-antropologického obrazu Církve.

Papež František používá španělského výrazu El Pueblo s doplněním slovesa caminare, čímž zdůrazňuje nejenom anticipaci Církve vyvoleného lidu, který putuje nejenom pouští, ale putuje i dějinami. Velmi často doplňuje obraz Církve výrazem „polní nemocnice“ a tím se dostáváme nejenom k historii exodu, což nebylo pouhé putování, kráčení, ale bylo to i překonávání překážek, hlad žízeň, únava, ale i zápas, boj, obrana. Polní nemocnice se staví ve válce, nikoliv v míru. Domnívám se, že mohu říci, že v tomto výraze je i rehabilitován starý termín Ecclesia militans.

Je to pochod historií, Nero, Dioklecián, migrace Germánů, Slovanů a skončíme u první a druhé světové války, u revolucí a totalitarismů, diktatur, fašismu, nacismu, komunismu. Nelze tedy hovořit o církvi pouze v akademických a teologických parametrech, ale máme zde i odůvodnění a oprávněnost historického, sociologického, antropologického rozměru ekleziologie.

Výraz El Pueblo neznamená pouze lid, ale také i sídlo. V tomto sídle, kde žijí obyvatelé, v organizované obci, nalézáme kostel s věží (zvonicí), školu i dům kněze, ve kterém se obce shromažďuje nikoliv k liturgii, ale v otázkách života. El Pueblo je ovšem také i uzavřeno do zdí, do hradeb. Tak jako byla naše města od antiky až po 19. století obklopena.

Hovoříme-li o aggiornamentu, o Církvi otevřené pro všechny, namítnete mně, Církev je katolická, ekumenická, Kristus zakladatel Církve, umírá za všechny, a to ne za dokonalé, ale za hříšníky. Nemylme se, tyto termíny jsou pravdivé, jsou platné, ale mají své hranice.

Abych byl členem Božího lidu, vyvoleného lidu, musím být povolán a vyvolen samotným Bohem. Naše služba hlasatelů evangelia, kněží, biskupů, je prostředečná, ale kdo povolává je Bůh, je Ježíš Kristus, který povolává každého jednotlivě. Klade však podmínky a bez těchto podmínek nemám místo v Pueblu. To jsou ty hranice, to jsou ty hradby, které musíme bránit, a jsou nepřekročitelné!

Církev je katolická, je otevřená pro všechny národy, Církev je ekumenická, ale to neznamená, že se do ní vejdou všechny církve, všechna náboženství. Nelze vstoupit do Církve a nepřijmout Ježíše Krista, ale také i jeho slova, nepřijmout za své Ježíšovo zlaté pravidlo, Ježíšův zákon lásky, jediné přikázání, které však vyrůstá ze starozákonního „Šemá Izrael“, což je syntéza dekalogu, dvou desek, Bůh a člověk.

Vyčerpal jsem určený čas a snažil jsem se s vámi podělit o starosti a bolesti nejenom, jak o nich hovoří konstituce Gaudium et spes, ale jak v nás tyto starosti a bolesti hlodají a často i ledacos zatemňují. Starost o chudé je součást identity Církve. Hovoříme-li o funkcích Církve, pak je třeba zmínit trojici: liturgie, martyrie, diakonie. Toto pořadí je nutné zachovávat, přidat termín communio, společenství, není funkcí, ale podmínkou prostoru pro jejich naplňování. Nemusím snad zdůrazňovat, že z řečeného jasně vystupují na povrch.

Pád berlínské zdi a ztráta zájmu o podporu třetího světa ze strany Moskvy i Washingtonu, vyvolaly potřebu a nutnost, aby papež František, tedy i Církev pozvedla hlas na obranu. Na druhé straně však musíme vidět nová nebezpečí a nové ideologie, které usilují o totalitní hegemonii. Nezápasíme s militantním ateismem, ale s ideologií, která podvrací důstojnost a roli člověka, jeho identitu, znemožní poznání Boha či zdeformuje. Člověk je Božím obrazem, Boží podobou. Přestane-li člověk být „někým“, pak také i Bůh se promění v „něco“. Splní se slova žoldáka z dramatu J. P. Sartra „Dobrý Bůh a ďábel“. Z mršiny nemůžeš vytvořit představu Boha, ale jen představu modly. Proto tančíme okolo zlatého telete, zaprodáváme se a jsme prodáváni! – Maranatha!