Bídné postavení některých Romů je utrpením pro stát. Nízká životní úroveň, chudoba, život ve vyloučených lokalitách, choroby, kriminalita, drogy, beznaděj. Toto není otázka lidských práv, ale jedná se o sociální problematiku.

Pochopitelně, že obce a Ministerstva mají jednat v součinnosti s romskými elitami a zároveň každý zvlášť tak jak situace vyžaduje. Skloňovat ve všech pádech otázky lidských práv v souvislosti s námi Romy mne osobně velmi irituje. Jedinec se ptá proč to je takto prapodivně vnímáno a kdo to přiživuje. Jsou to ti sociálně zbídačení tam někde v gettu? O tom pochybuji. Jasně, že absolutní většina toho v čem se nacházejí ti nejzbídačenější z nás má svou příčinu v nás samotných. To my společensky lépe situovaní Romové neseme jistý díl spolu odpovědnosti za to v čem se naše komunita jako celek právě nachází.
Ze své pozice si mohu dovolit jedněmi pohrdat a druhým se potměšile usmívat. Nepotřebuji k životu, ani jedny ani druhé.

Ti jedni to jsou ti kteří živoří na společenském dně.

Ti druzí jsou samozvaní spasitelé národa, kteří jako jedinou příčinu současného stavu vidí pošlapání lidských práv a svobod národnostní menšiny.

Já a mě podobní, kteří jsme se prosadili a náležíme k tzv. střední vrstvě jsme měli dávno začít šířit osvětu v komunitě. Vštěpovat základy procesu vzájemné závislosti. Vzájemné je stěžejní, vzájemné mezi minoritou a majoritou. Vzájemné znamená brát i dávat. Vzájemné skloňovat ve všech pádech a nedopustit navození sebestředného kurzu, který tady vévodí. Oni totiž musejí být také rozvíjeny dovednosti kritického myšlení. Chybí tu smysl pro vlastí sebehodnocení a podpora úcty k druhým. Jedním dechem je nutné dodat, že je důležité předsudky chápat v širším kontextu a zamyslet se nad tím jak vznikají a z čeho pramení. Obnovit důvěru je velice složité. Nyní se musí romské elity začít distancovat od té lidsko právní roviny chápání a začít uvažovat více racionálně a smysluplně. Toto se lehko napíše, ale těžko prosadí. Romské elity totiž spokojeně žijí, platí nájem, chodí do práce jsou z obliga. Proč by se měli starat o druhé, či povznášet komunitu jako celek? To jim nikdo nemůže vnutit, ani jim jejich angažmá nařídit. Je to otázka morální povinnosti.
Netečnost a laxnost romských elit totiž nahrává romským aktivistům mdlého rozumu a východoslovenského přízvuku. Oblek s kravatou je jejich jedinou devizou, kterou disponují a navíc a to je nejsmutnější, jsou právě tito lidé považováni za romské elity a dle těchto jedinců je posuzován národ jako celek. Znám takových mnoho.
Kdybych byl jen trošičku naivní tak bych si myslel, že skutečná romská elita číhá někde za bukem a zjeví se znenadání jako ti bájní blaničtí rytíři a začnou upgradeovat lidsko právní vnímání romské problematiky na sofistikovanější a rozumnější level.
Skeptický náhled mě však neopouští a tak musím suše konstatovat, že jsem to Já a mě podobní, kdo neseme svůj díl odpovědnosti za to v jakém to marasmu se naše komunita dnes nachází. My máme know-how na úspěch a nepředáváme ho dál. My jsme se prosadili a o víc se nestaráme. To my jsme romské elity a stále si to nechceme připustit a uvědomit si svou důležitost pro celou komunitu. Tento status jsme dávno nabyli tím, že dovedeme koexistovat s majoritou na patřičné úrovni a vzájemné soužití je bezproblémové. Je to děsivé a úsměvné zároveň, jak málo toho stačí k tomu být tzv. romskou elitou.

Romskou elitu vnímám takto a je nepopiratelné, že ten hlavní hybný impuls musí vzejít zevnitř komunity a jen a právě od těchto středních vrstev společnosti.