Oči tygra
Na letošním filmovém festivalu Jeden svět se představí 104 dokumentárních filmů. Mám rád dokumenty všeho druhu a měl jsem tu čest shlédnout několik vybraných, které budou v tomto 13. ročníku k dispozici pro veřejnost. Projekce budou probíhat v několika městech a témata jsou různá, kvalita snímků také. Mě osobně upoutal snímek s názvem Oči tygra, který je v sekci pro školy a studenty.
Stanislav Tišer je ústřední postavou tohoto filmu a pro ty, kteří nevědí o koho se jedná mám krátké doplnění jejich vzdělání:
„Stanislav Tišer závodně boxoval 25 let. Československo reprezentoval 22 krát. Za tu dobu získal 8 titulů mistra Československé republiky. V roce 2000 mu olympijský výbor udělil prestižní cenu Fair play za celoživotní přínos sportu. No a je to Rom, ale to píšu jen tak mimochodem.“
Velice sugestivně působí ošuntělá tělocvična, kde z ušmudlaného stropu visí několik boxerských pytlů. Většina stěn v místnosti postrádá omítku a estetiku kompenzuje plakát Muhameda Ali a pár fotek zápasů, kde poznávám pana mistra Osičku. Evokuje to ve mně nějaký harlemský boxerský svatostánek plný Afroameričanů potících se pod údery soupeřů v ringu, tak jak to znám z hollywoodský akčních snímků. Romská omladina se převléká do cvičebních úborů a okamžitě reaguje na trenéra Tišera a jeho pokyny. Posléze v šatně mladíci kvitují, že box trénují nejspíš proto, aby se na ulicích Žižkova ubránili napadení, ale že trenér ten sport vníma poněkud jinak a usiluje o to, aby boxeři přijali jeho filozofii . Je úsměvné, jak to ti kluci mají v hlavě stejně srovnané, jako jejich trenér zamlada. Jenže on časem přišel tomuto sportu na chuť a začal to provozovat na velice vysoké úrovni a box tím pádem pochopil v širším kontextu. To samé třeba čeká na ty kluky. Těžko posuzovat. Teď je důležité, že mají tento sport jako aktivní využití volného času. Sám trenér Stanislav Tišer hovoří o tom, že impuls pro otevření tělocvičny a založení sportovního klubu byl jeho osobní a velice smutný pohled na žižkovskou mládež flákající se bezcílně po okolí. Vídal je po parcích, jak experimentují s alkoholem a dalšími drogami a nemají žádnou perspektivu do budoucna. Rozhodl se jim nějakou drobnou alternativu předložit a tím pádem dát těm dětem nějaký cíl a to se počítá. Tišerovi se daří, vštěpovat jim zásadní sportovní pravidla „fair play“, umění přijmout i porážku a spoustu dalších důležitých způsobů chování. Křehké dětské duše zoceluje a dává jim jistý pocit sebevědomí a umění disciplíny.
Dokument velice přesně zachycuje atmosféru a myšlenkové rozpoložení všech aktérů. Je velice prospěšné takovéto dokumenty točit a posléze je promítat právě studentům a žákům
Stanislav Tišer je ústřední postavou tohoto filmu a pro ty, kteří nevědí o koho se jedná mám krátké doplnění jejich vzdělání:
„Stanislav Tišer závodně boxoval 25 let. Československo reprezentoval 22 krát. Za tu dobu získal 8 titulů mistra Československé republiky. V roce 2000 mu olympijský výbor udělil prestižní cenu Fair play za celoživotní přínos sportu. No a je to Rom, ale to píšu jen tak mimochodem.“
Velice sugestivně působí ošuntělá tělocvična, kde z ušmudlaného stropu visí několik boxerských pytlů. Většina stěn v místnosti postrádá omítku a estetiku kompenzuje plakát Muhameda Ali a pár fotek zápasů, kde poznávám pana mistra Osičku. Evokuje to ve mně nějaký harlemský boxerský svatostánek plný Afroameričanů potících se pod údery soupeřů v ringu, tak jak to znám z hollywoodský akčních snímků. Romská omladina se převléká do cvičebních úborů a okamžitě reaguje na trenéra Tišera a jeho pokyny. Posléze v šatně mladíci kvitují, že box trénují nejspíš proto, aby se na ulicích Žižkova ubránili napadení, ale že trenér ten sport vníma poněkud jinak a usiluje o to, aby boxeři přijali jeho filozofii . Je úsměvné, jak to ti kluci mají v hlavě stejně srovnané, jako jejich trenér zamlada. Jenže on časem přišel tomuto sportu na chuť a začal to provozovat na velice vysoké úrovni a box tím pádem pochopil v širším kontextu. To samé třeba čeká na ty kluky. Těžko posuzovat. Teď je důležité, že mají tento sport jako aktivní využití volného času. Sám trenér Stanislav Tišer hovoří o tom, že impuls pro otevření tělocvičny a založení sportovního klubu byl jeho osobní a velice smutný pohled na žižkovskou mládež flákající se bezcílně po okolí. Vídal je po parcích, jak experimentují s alkoholem a dalšími drogami a nemají žádnou perspektivu do budoucna. Rozhodl se jim nějakou drobnou alternativu předložit a tím pádem dát těm dětem nějaký cíl a to se počítá. Tišerovi se daří, vštěpovat jim zásadní sportovní pravidla „fair play“, umění přijmout i porážku a spoustu dalších důležitých způsobů chování. Křehké dětské duše zoceluje a dává jim jistý pocit sebevědomí a umění disciplíny.
Dokument velice přesně zachycuje atmosféru a myšlenkové rozpoložení všech aktérů. Je velice prospěšné takovéto dokumenty točit a posléze je promítat právě studentům a žákům