Mýty o koncesionářských poplatcích
V souvislosti s návrhem zákona na zrušení rozhlasových a televizních poplatků jsou mně a mému spolupředkladateli senátoru Richardu Svobodovi mnohdy podsouvány různé nepravdivé pohnutky, které nás měly vést k předložení onoho návrhu. Společně s těmito domnělými a nepravdivými pohnutkami také kolem návrhu zákona vznikají různé mýty vytvořené různými odpůrci zákona, kteří pravděpodobně předlohu zákona ani nečetli. Dovolím si proto zopakovat sedm hlavních důvodů které nás vedly ke zpracování paragrafovaného znění návrhu zákona:
1. Systém koncesionářských poplatků je přežitý, zastaralý a odpovídající době svého vzniku, tedy první polovině dvacátého století.
2. Systém výběru poplatků je velmi neefektivní.
3. Zrušením poplatků a financováním veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu se ušetří za inkaso poplatků přes 300 mil. Kč za rok.
4. Poplatky mají povahu jakéhosi „výpalného“, které jsou občané povinni platit veřejnoprávním médiím za to, že se mohou dívat na televizi.
5. Systému poplatků je nespravedlivý, kdy je musí platit všichni bez ohledu na to, zda přijímají signál veřejnoprávních médií.
6. Systému rozhlasových a televizních poplatků je asociální, kdy poplatek ve stejné výši musí platit jak mnohočlenné domácnosti tak domácnosti jednočlenné, čímž jsou postiženi nejvíce starobní důchodci.
7. Poplatky neplní roli vyplývající z definice poplatků, tedy, že za selektivně vybranou veřejnou službu občan zaplatí poplatek a dostane určité protiplnění. Za rozhlasové a televizní poplatky občan nic nedostává, poplatky tak mají povahu dalšího daňového zatížení.
Účelovým zpochybňováním zmíněných důvodů se kolem návrhu na zrušení koncesionářských poplatků vytvářejí různé mýty, které zcela neoprávněně staví návrh na zrušení koncesionářských poplatků do jiné roviny. Považuji proto za nutné se k nejčastěji objevovaným mýtům vyjádřit.
Mýtus první: financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu umožní politikům při každoročním schvalování státního rozpočtu „vydírat“ veřejnoprávní média – jelikož je financování veřejnoprávních médií navrženo jako pravidelná měsíční platba z výnosu DPH, tedy mandatorní výdaj vynakládaný na základě zvláštního zákona, nelze zákonem o státním rozpočtu měnit parametry mandatorních výdajů založené jinými zákony. Je to obdobné jako u jiných mandatorních výdajů na něž nemá vliv ani to zda státní rozpočet je nebo není schválený. Navíc je nutno podotknout, že zákon o státním rozpočtu schvaluje pouze Sněmovna, zatímco pro změnu jakéhokoliv jiného zákona je bezpodmínečně nutné získat i podporu Senátu. Tedy pro změnu výše částky určené veřejnoprávním médiím by bylo nutné získat stejnou politickou podporu jakou je dnes nutné získat pro změnu výše koncesionářských poplatků.
Mýtus druhý: politici chtějí návrhem získat větší vliv na veřejnoprávní média a ohrozit tak jejich nezávislost – cílem zákona je odstranění neefektivního systému výběru koncesionářských poplatků a nahrazení mandatorním odvodem části výnosů inkasa DPH na účet České televize a Českého rozhlasu. Nic víc, nic míň. Žádným způsobem stát neposílí vliv na veřejnoprávní média a jejich tvorbu. Jestliže dnes je zákonem pevně stanovena výše poplatků, tak do budoucna by byla stejným zákonem stanovena povinnost správce daně odvést na účet veřejnoprávních médií pevnou částku odpovídající 7,8 mld. Kč. Veřejnoprávní média by si pak navíc mohla ponechat prostředky, které dnes vynakládají na samotný výběr poplatků z něhož si dnes ukrajuje největší koláč státní moloch Česká pošta. Navrhuje se tedy změnit pouze finanční toky, vůbec se nezasahuje do předmětu činnosti či vnitřních procesů ve veřejnoprávních médiích. Ani jeden z autorů návrhu zákona nemá vůli překračovat navržený rámec návrhu zákona a nemíní přistoupit na jakékoliv snahy, kdy se někteří jedinci z levicového tábora pokoušejí v souvislosti se změnou financování rozdmýchávat diskuse o rolích veřejnoprávních médií ve 21. století a zpochybňují tak užitečnou roli, kterou v české společnosti hraje Česká televize a Český rozhlas.
Mýtus třetí: změna financování bude znamenat, že ušetřená platba za koncesionářské poplatky se projeví ve zvýšení sazby DPH – návrh zákona v žádném případě nepočítá se zvyšováním sazby daní ani se snižováním příjmů jiných veřejnoprávních korporací jako jsou obce či kraje. Ač se to v době krize a rekordního deficitu státního rozpočtu nemusí zdát, tak výdaje státního rozpočtu na státní administrativu jsou stále naddimenzované. Například think-tank, eStat.cz v minulosti představil řadu opatření na reformu státní administrativy, jejichž realizací by stát získal potřebné volné prostředky na financování veřejnoprávních médií.
Mýtus čtvrtý: financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu je v rozporu s právem ES - protokol k Amsterodamské smlouvě nechává plně v kompetenci členských států jaký druh financování si zvolí pro financování veřejnoprávního vysílání. Ostatně řada členských států dnes financuje veřejnoprávní média ze státního rozpočtu. Touto cestou se vydaly země jako je Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko, Lucembursko či Vlámská část Belgie. V posledních letech se k těmto tradičním západoevropským zemím připojilo Maďarsko a naposledy i Polsko.
22.05.2009: V Polsku zrušili koncesionářské poplatky
Mýtus pátý: Kožušník použil zrušení koncesionářských a rozhlasových poplatků jen jako předvolební populistické heslo a po volbách od svého návrhu ustoupí – všechny (včetně GŘ Janečka) kdo tuto lež šíří musím zklamat. Právě nyní po volbách do Evropského parlamentu se již nemusím tolik věnovat předvolební kampani a mohu více energie vložit do boje proti rozhlasovým a televizním poplatkům. Návrh zákona je postupně projednáván v senátních výborech, chystáme se uspořádat odborný seminář na téma zrušení koncesionářských poplatků a také jsme pro velký ohlas na serveru kopoplatkum.cz spustili na tomtéž serveru petici na podporu zákona na zrušení rozhlasových a televizních poplatků. Mile rád všechny škarohlídy, kteří zpochybňují mou vůli bojovat proti koncesionářským poplatkům zklamu. A věřím, že do dvou let se dočkáme okamžiku, kdy rozhlasový a televizní poplatek bude něco s čím se budeme setkávat jen v učebnicích dějepisu.
08.05.2009: Senát podpořil návrh na zrušení koncesionářských poplatků
31.03.2009: Televizní poplatky a nečekaná diskuze
27.03.2009: Proč chci zrušit koncesionářské poplatky
21.11.2007: Chci státní televizi a rozhlas
1. Systém koncesionářských poplatků je přežitý, zastaralý a odpovídající době svého vzniku, tedy první polovině dvacátého století.
2. Systém výběru poplatků je velmi neefektivní.
3. Zrušením poplatků a financováním veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu se ušetří za inkaso poplatků přes 300 mil. Kč za rok.
4. Poplatky mají povahu jakéhosi „výpalného“, které jsou občané povinni platit veřejnoprávním médiím za to, že se mohou dívat na televizi.
5. Systému poplatků je nespravedlivý, kdy je musí platit všichni bez ohledu na to, zda přijímají signál veřejnoprávních médií.
6. Systému rozhlasových a televizních poplatků je asociální, kdy poplatek ve stejné výši musí platit jak mnohočlenné domácnosti tak domácnosti jednočlenné, čímž jsou postiženi nejvíce starobní důchodci.
7. Poplatky neplní roli vyplývající z definice poplatků, tedy, že za selektivně vybranou veřejnou službu občan zaplatí poplatek a dostane určité protiplnění. Za rozhlasové a televizní poplatky občan nic nedostává, poplatky tak mají povahu dalšího daňového zatížení.
Účelovým zpochybňováním zmíněných důvodů se kolem návrhu na zrušení koncesionářských poplatků vytvářejí různé mýty, které zcela neoprávněně staví návrh na zrušení koncesionářských poplatků do jiné roviny. Považuji proto za nutné se k nejčastěji objevovaným mýtům vyjádřit.
Mýtus první: financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu umožní politikům při každoročním schvalování státního rozpočtu „vydírat“ veřejnoprávní média – jelikož je financování veřejnoprávních médií navrženo jako pravidelná měsíční platba z výnosu DPH, tedy mandatorní výdaj vynakládaný na základě zvláštního zákona, nelze zákonem o státním rozpočtu měnit parametry mandatorních výdajů založené jinými zákony. Je to obdobné jako u jiných mandatorních výdajů na něž nemá vliv ani to zda státní rozpočet je nebo není schválený. Navíc je nutno podotknout, že zákon o státním rozpočtu schvaluje pouze Sněmovna, zatímco pro změnu jakéhokoliv jiného zákona je bezpodmínečně nutné získat i podporu Senátu. Tedy pro změnu výše částky určené veřejnoprávním médiím by bylo nutné získat stejnou politickou podporu jakou je dnes nutné získat pro změnu výše koncesionářských poplatků.
Mýtus druhý: politici chtějí návrhem získat větší vliv na veřejnoprávní média a ohrozit tak jejich nezávislost – cílem zákona je odstranění neefektivního systému výběru koncesionářských poplatků a nahrazení mandatorním odvodem části výnosů inkasa DPH na účet České televize a Českého rozhlasu. Nic víc, nic míň. Žádným způsobem stát neposílí vliv na veřejnoprávní média a jejich tvorbu. Jestliže dnes je zákonem pevně stanovena výše poplatků, tak do budoucna by byla stejným zákonem stanovena povinnost správce daně odvést na účet veřejnoprávních médií pevnou částku odpovídající 7,8 mld. Kč. Veřejnoprávní média by si pak navíc mohla ponechat prostředky, které dnes vynakládají na samotný výběr poplatků z něhož si dnes ukrajuje největší koláč státní moloch Česká pošta. Navrhuje se tedy změnit pouze finanční toky, vůbec se nezasahuje do předmětu činnosti či vnitřních procesů ve veřejnoprávních médiích. Ani jeden z autorů návrhu zákona nemá vůli překračovat navržený rámec návrhu zákona a nemíní přistoupit na jakékoliv snahy, kdy se někteří jedinci z levicového tábora pokoušejí v souvislosti se změnou financování rozdmýchávat diskuse o rolích veřejnoprávních médií ve 21. století a zpochybňují tak užitečnou roli, kterou v české společnosti hraje Česká televize a Český rozhlas.
Mýtus třetí: změna financování bude znamenat, že ušetřená platba za koncesionářské poplatky se projeví ve zvýšení sazby DPH – návrh zákona v žádném případě nepočítá se zvyšováním sazby daní ani se snižováním příjmů jiných veřejnoprávních korporací jako jsou obce či kraje. Ač se to v době krize a rekordního deficitu státního rozpočtu nemusí zdát, tak výdaje státního rozpočtu na státní administrativu jsou stále naddimenzované. Například think-tank, eStat.cz v minulosti představil řadu opatření na reformu státní administrativy, jejichž realizací by stát získal potřebné volné prostředky na financování veřejnoprávních médií.
Mýtus čtvrtý: financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu je v rozporu s právem ES - protokol k Amsterodamské smlouvě nechává plně v kompetenci členských států jaký druh financování si zvolí pro financování veřejnoprávního vysílání. Ostatně řada členských států dnes financuje veřejnoprávní média ze státního rozpočtu. Touto cestou se vydaly země jako je Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko, Lucembursko či Vlámská část Belgie. V posledních letech se k těmto tradičním západoevropským zemím připojilo Maďarsko a naposledy i Polsko.
22.05.2009: V Polsku zrušili koncesionářské poplatky
Mýtus pátý: Kožušník použil zrušení koncesionářských a rozhlasových poplatků jen jako předvolební populistické heslo a po volbách od svého návrhu ustoupí – všechny (včetně GŘ Janečka) kdo tuto lež šíří musím zklamat. Právě nyní po volbách do Evropského parlamentu se již nemusím tolik věnovat předvolební kampani a mohu více energie vložit do boje proti rozhlasovým a televizním poplatkům. Návrh zákona je postupně projednáván v senátních výborech, chystáme se uspořádat odborný seminář na téma zrušení koncesionářských poplatků a také jsme pro velký ohlas na serveru kopoplatkum.cz spustili na tomtéž serveru petici na podporu zákona na zrušení rozhlasových a televizních poplatků. Mile rád všechny škarohlídy, kteří zpochybňují mou vůli bojovat proti koncesionářským poplatkům zklamu. A věřím, že do dvou let se dočkáme okamžiku, kdy rozhlasový a televizní poplatek bude něco s čím se budeme setkávat jen v učebnicích dějepisu.
08.05.2009: Senát podpořil návrh na zrušení koncesionářských poplatků
31.03.2009: Televizní poplatky a nečekaná diskuze
27.03.2009: Proč chci zrušit koncesionářské poplatky
21.11.2007: Chci státní televizi a rozhlas