Funkce tiskového mluvčího velké organizace je práce velmi náročná a při výkonu takovéto práce obstojí jen velmi bystří a inteligentní lidé. Bylo pro mně proto velkým zděšením, když jsem si přečetl text tiskového mluvčího tak vážené organizace, jakou je Česká televize. Nechci hodnotit odborné kvality tohoto člověka. Ve vojenských zpravodajských službách si nějaké dovednosti po boku Miroslava Krejčíka určitě osvojil. Pravděpodobně jeho demagogické schopnosti oslnily generálního ředitele Janečka natolik, že si jej vybral jako tiskového mluvčího. Přesto bych si dovolil panu Štichovi doporučit, aby se vrátil do první třídy a naučil se tam pořádně číst.

Pan mluvčí Šticha ve zmíněném textu pod nějž se podepsal jako tiskový mluvčí České televize a beru proto tak jeho vyjádření jako oficiální stanovisko České televize, reagoval na text zveřejněny na mém blogu pod názvem „Mýty o koncesionářských poplatcích “. Bohužel však Šticha z nějakého důvodu buď článek nepřečetl celý anebo prostě a jednoduše číst neumí. Jinak si neumím vysvětlit, proč ve svém textu vyjadřuje k mýtům o koncesionářských poplatcích, ale vlastně mýty zcela opomíjí a za mýty označuje to co jsem uvedl jako důvody, které nás vedly k předložení zákona. No možná je toho na pana Štichu moc a jen to celé chudák popletl. Snad jen není takto popletená celá Česká televize a pan Šticha je jen takovou černou ovcí. Kdyby tomu bylo jinak, tak nechci domýšlet dopady, jaké by to mělo například na kvalitu zpravodajství. To bychom se z obrazovky asi dovídali naprosté dezinformace.

15.06.2009: Mýty o koncesionářských poplatcích

Přesto mi nedá zareagovat na skutečnosti, které uvedl pan mluvčí, Šticha. Sice se to netýká oněch mýtů k nimž se pan mluvčí nedokázal propracovat, ale důvodů, které mně a senátora Richarda Svobodu vedly k předložení návrhu zákona na zrušení rozhlasových a televizních poplatků.

1. Systém koncesionářských poplatků je přežitý, zastaralý a odpovídající době svého vzniku, tedy první polovině dvacátého století - Rozhlasové a televizní poplatky mají svůj prapůvod v koncesionářském poplatku, který byl do českého prostředí zaveden v roce 1923 zákonem o telegrafech. Tehdy si stát osvojoval veškerou moc nad oblastí telegrafního vysílání a to nejen nad samotným aktivním vysíláním, ale také nad pouhým příjmem telegrafního signálu. Občané si tak mohli požádat o koncesi – zvláštní ústupek, přiznání práva, na jehož základě mohli používat rozhlasový přijímač. S nástupem televizního vysílání byl v padesátých letech dvacátého století zaveden také poplatek televizní. Zpočátku však stále platila podmínka, která vyžadovala k přijímání jak rozhlasového tak i televizního vysílání zvláštního úředního povolení. S postupným rozšiřování povědomí o právu na informace byla v roce 1964 novým telekomunikačním zákonem odstraněna povinnost získat povolení k užívání rozhlasových a televizních přijímačů. I nadále zůstala zachována povinnost platit rozhlasové a televizní poplatky, avšak nyní již bez onoho konkrétního protiplnění ze strany státu.

V době konvergence telekomunikačních služeb a digitálního televizního vysílání a rozvoje televizního trhu se dostáváme do takových absurdních situací, kdy se musí platit poplatky za počítač, který je schopen přijímat obsah televizního či rozhlasového vysílání či mobilní telefon vybavený rádiem a to i přes to, že občan tato zařízení ke sledování televize či poslechu rozhlasu nepoužívá a má je za úplně jiným účelem.

Vzkaz pro pana Štichu: Máte pravdu, zákon s termínem koncesionářský poplatek nepracuje, přesto si jej dovolím i dále používat jako běžně používanou mediální zkratku.

2. Systém výběru poplatků je velmi neefektivní - Správa poplatků je velmi drahá a neefektivní. Ne snad proto, že by výběr poplatků prováděla Česká televize a Český rozhlas špatně, ale proto, že inkaso probíhá v relativně nízkých částkách, navíc je prováděno každým z těchto médií samostatně. Dle odhadů činí náklady na správu poplatků cca 430 mil. Kč z inkasovaných 7,8 mld. Kč, což činí cca 5%. Výběr poplatků je srovnatelný s výběrem daní. V případě daňové správy se však náklady na správu daní pohybují v ČR okolo 1,5%.

3. Zrušením poplatků a financováním veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu se ušetří za inkaso poplatků přes 300 mil. Kč za rok – ušetřených více než 300 miliard Kč získaných zrušením nákladného systému inkasa na kterém dnes převážně vydělává Česká pošta a úzká skupinka advokátních kanceláří zabývajících se vymáháním nezaplacených poplatků a přirážek k poplatkům by zůstalo veřejnoprávním médií na jejich vlastní tvorbu.

Vzkaz pro pana Štichu: při vaší logice, že při placení ČT z daní by odvod na poplatníka byl na místo dnešních 135 Kč celých 350 Kč mě na jednu stranu rozesmál a na druhou stranu mě vyděsilo, jakou drzost mají představitelé veřejnoprávních médií. Jak jinak než drzostí si vysvětlit skutečnost, když touto formou vznášíte požadavek, aby rozpočet ČT narostl z dnešních cca 6,5 mld. Kč (je to včetně podnikatelských aktivit ČT) na Vámi požadovaných více než 15 mld. Kč (to je částka která odpovídá Vámi uvedeným 350 Kč za měsíc a to dokonce bez započtení dnes osvobozených občanů a dále bez podnikatelských aktivit ČT).

15.06.2009: Mýty o koncesionářských poplatcích
08.05.2009: Senát podpořil návrh na zrušení koncesionářských poplatků
31.03.2009: Televizní poplatky a nečekaná diskuze
27.03.2009: Proč chci zrušit koncesionářské poplatky
21.11.2007: Chci státní televizi a rozhlas

4. Poplatky mají povahu jakéhosi „výpalného“, které jsou občané povinni platit veřejnoprávním médiím za to, že se mohou dívat na televizi - představte si, že si půjdete koupit do obchodu například jízdní kolo. A prodavač Vám řekne, že chcete-li si vzít kolo, které se Vám líbí a které jste si vybrali, musíte si nejdříve koupit ještě jedno kolo tzv. „veřejné služby“. Obdobné by to bylo v obchodě s pečivem. Abyste si vzali svůj kmínový chleba, musíte si k tomu ještě koupit jeden chleba například pšeničný, protože ten je chlebem poskytujícím veřejnou službu. Přijde Vám to jako v Kocourkově? Já se Vám nedivím, přesto se téměř nikdo nepodivuje nad tím, že když se chce dívat na komerční televizní kanál, tak si musí obligatorně zaplatit kanál veřejné služby.

Vzkaz pro pana Štichu: občané musí platit za to, že mají televizi viz definice poplatníka v zákoně o rozhlasových a televizních poplatcích. Občan nemusí platit za televizi jen v tom případě když je ze zákona osvobozen, případně se jde dívat na televizi k sousedovi či do restaurace či prodejny televizorů.

5. Systém poplatků je nespravedlivý, kdy je musí platit všichni bez ohledu na to, zda přijímají signál veřejnoprávních médií – Dle zprávy Asociace televizních organizací mohlo v roce 2008 přijímat signál ČT1 99,6%, ČT2 98,0 %, ČT24 58,4% a ČT4 55,9% domácností. Přitom televizní poplatek musí platit všichni majitelé televizní přijímače i ti co nemají signál ČT.

6. Systému rozhlasových a televizních poplatků je asociální, kdy poplatek ve stejné výši musí platit jak mnohočlenné domácnosti tak domácnosti jednočlenné, čímž jsou postiženi nejvíce starobní důchodci - Dnes platí rozhlasové a televizní poplatky ve výši 2160 Kč za rok většina domácností. V České republice je až 30% domácností jednočlenných, ve většině případů se jedná o seniory a sociálně slabé. Přitom řada z nich žije sice nad 2,15násobkem životního minima, který představuje hranici pro osvobození od poplatků, ale koncesionářské poplatky pro ně přesto představují velkou finanční zátěž. Zátěž, kterou rozhlasové a televizní poplatky pro občany představují, tak není rozložená spravedlivě podle sledovanosti či poslechovosti veřejnoprávních médií, ale podle toho, zda v domácnosti je či není televizní či rozhlasový přijímač.

7. Poplatky neplní roli vyplývající z definice poplatků, tedy, že za selektivně vybranou veřejnou službu občan zaplatí poplatek a dostane určité protiplnění. Za rozhlasové a televizní poplatky občan nic nedostává, poplatky tak mají povahu dalšího daňového zatížení - Princip poplatků je postaven na tom, že jsou vybírány selektivně za ty veřejné služby, které nejsou poskytovány plošně, ale jsou tak říkajíc na vyžádání a rozhodne-li se občan konkrétní veřejnou službu čerpat, je nucen za to zaplatit poplatek, zatímco daně jsou vybírány plošně na ty veřejné služby, které jsou poskytovány všem dle potřeby (armáda, policie, školství), občan nedostává za placení daní konkrétní veřejné plnění v podobě nějakého povolení či potvrzení jako je tomu u poplatků. Koncesionářské poplatky (pro pana Štichu rozhlasové a televizní poplatky) se sice nazývají poplatkem, ale svou povahou odpovídají dani, je proto na místě uvažovat o jejich zrušení a začlenění do daňového systému.

Na závěr si dovolím ještě jeden vzkaz panu Štichovi. Podporovatelů zrušení rozhlasových a televizních poplatků na kopoplatkum.cz není 50 tisíc, ale „jen“ 40 tisíc . Dle mého je podpora od 40 tisíc občanů velmi vysoké číslo a velmi si této podpory vážím. Určitě bych si nedovoloval toto číslo shazovat tím, že jde o jen o necelé půl procento populace jak to dělá pan Šticha. V jeho případě to však poukazuje na neuvěřitelnou aroganci a nabubřelost vůči lidem, kteří mu přispívají placením televizních poplatků na jeho výplatu. Jen pro informaci 40 tisíc poplatníků představuje téměř 65 mil. Kč odvedených ročně na televizních poplatcích.


Ladislav Šticha

tiskový mluvčí

Zdroj: ceskatelevize.cz