Letošní podzim je k milovníkům módy štědrý.

Zářijový fashion week už je sice minulostí, ale mám pro vás tipy, kam za módní inspirací i poučením ještě zajít. V kině si můžete připomenout genialitu jednoho z britských návrhářů, a pak se vydat do hlavního města na výstavu meziválečného stylu.

Alexander McQueen
I když dění v módě příliš nesledujete, toto jméno už jste pravděpodobně zaslechli. Enfant terrible britské módní scény, provokatér, génius, Yves Saint Laurent 21. století... Titulů si za svoji kariéru vydobyl mnoho a všechny veskrze oprávněně. Přesvědčit se o tom můžete v kinech v dokumentu nazvaném prostě a jednoduše "McQueen". Věřím, že i módnímu nezasvěcenci má dílo co nabídnout.


Výstavní modely, propracované módní přehlídky, nablýskaný svět fashion byznysu. Ano, to vše ve filmu nejdete. A také tvrdou dřinu, soukromé oběti, šokované, fascinované publikum. Dráha McQueena bývá nezřídka přirovnávána k pohádce. O tom, jak hoch z chudých poměrů k bohatství přišel. Na studium mu půjčila teta, látky na modely nakupoval ze sociální podpory... a přesto se vypracoval až na samotný vrchol.

Ale i pohádka může mít odvrácenou stranu mince: v jeho případě frustrace, vnitřní démony, později deprese a drogovou závislost. Temná stránka se drala na povrch právě v jeho tvorbě a stala se jedním ze způsobů tak potřebné katarze. Už názvy nejvýraznějších kolekcí mluví za své, zmiňme třeba: Jack Rozparovač pronásleduje své oběti (absolventská práce), Nihilismus, Andělé a démoni a tak dále. Jak už se v souvislosti s ním často vzpomíná, prohlásil: "Chci dělat rozruch a působit husí kůži. Chci infarkty, chci záchranky." Žádné klasické, uhlazené přehlídky.


Ani dokument není "klasicky" poskládaný z pouhých "mluvících hlav", které na kluka z východního Londýna vzpomínají, a záběrů z přehlídek. Režisérskému duu Ian Bonhôte a Peter Ettedgui při práci výrazně pomohlo, že existuje mnoho soukromých video záznamů McQueena. Včetně těch, kdy vzal kameru sám do rukou. Doma s nejbližší rodinou, na návštěvě u své podporovatelky Isabelly Blow, první dny v módním domě Givenchy v Paříži, kde se už v 27 letech stal hlavním návrhářem...

Před diváky díky tomu vyvstává postava vrcholně talentovaného návrháře tak, jak ho dosud neznali. K tomu připočtěte ještě povedené vizuální zpracování dokumentu, korespondující s jeho temně laděným vnitřním i vnějším světem, a dostanete výsledek, který sbírá pozitivní kritiku na zahraničních festivalech a vysloužil si i relativně vysoké fanouškovské hodnocení na filmově zaměřených serverech.


Hana Podolská
Ač je mezi mnohými Čechy kultura odívání odsunována na druhou, ne-li snad ještě vzdálenější kolej, vždy tomu tak nebývalo. V souvislosti s letošními oslavami sta let republiky připomeňme třeba právě období První republiky. Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM) v centru Prahy otevřelo nedávno výstavu věnovanou nejznámějšímu módnímu salonu v tehdejší meziválečné společnosti - salonu Johanny (později jen krátce Hany) Podolské.


"Vznik Československa v roce 1918 byl provázen mimořádným vzestupem české módní tvorby. Příčinou nebyl jen rozvíjející se společenský život, ale i snaha občanů svým kultivovaným vystupováním a elegantním vzhledem, daným především módním a kvalitním oděvem, demonstrovat kulturní vyspělost a evropskou úroveň obyvatel nového státu," píše se v úvodním slovu výstavy.

I přes dostupnost konfekce dávali zákazníci přednost zakázkovému šití na míru. Poctivá krejčovina se přetvořila v modelové domy, nejen v ten paní Podolské, známé jsou také salony Oldřicha Rosenbauma, Arnoštky Roubíčkové a dalších. Seznam jejich zákaznic se ale neomezoval jen na hvězdy filmového plátna, které si přišly nechat ušít večerní toaletu. Dveře si u nich podávala značná část obyvatel z nejrůznějších společenských oblastí, od učitelek, prodavaček a úřednic až po - v případě Hany Podolské - tehdejší první dámu Hanu Benešovou.

Úspěch přinesla Podolské její ctižádostivost a profesionalita. Vyučila se švadlenou a díky finanční podpoře manžela později dostala šanci splnit si sen v podobě vlastního salonu. Byznys jí šel víc než dobře, po několika změnách adres zakotvil na lukrativním Václavském náměstí. Zákaznice oceňovali precizní krejčovské zpracování, výběr látek i svěží, moderní a zároveň nadčasový střih. Mimochodem, mnoho z vystavovaných modelů v UPM by, dle názoru mnohých, s přehledem uspělo i při současných společenských akcích.



Však se také Podolská jezdila pravidelně inspirovat do styl udávající Paříže. Brala s sebou i své malířky, které přímo během přehlídek potajmu překreslovaly předváděné modely. Nešlo jí však o otrocké kopírování zahraničních oděvů. Linie světové módy uzpůsobovala domácímu vkusu a potřebám. Tak mohla svým zákaznicím splnit jejich požadavky a očekávání a zároveň následovat tep tehdejšího módního světa. Spíše než návrhářkou bychom o ní mohly mluvit jako o "tvůrkyni stylu". Obchodu prospívala i její společenská povaha a osobní kouzlo. A tak není divu, že věta "Šiju u Podolské" měla brzy ten nejlepší zvuk.

S nástupem komunismu byl však známý salon znárodněn a přejmenován na národní podnik Eva. Podolská v něj nadále zůstala zaměstnaná, ovšem na mnohem nižší pozici. O svět módy i dění ve "svém" podniku se ale nepřestala zajímat až do své smrti v roce 1972.

Výstava je skvělou příležitostí, jak se o této výrazné postavě zdejší módy, které se přezdívá "česká Coco Chanel", dozvědět více. Čas na to máte do 20. ledna.



Foto: McQueen Film, Twitter, UPM, Ela Bartošová