Už patnáct let několikrát ročně dostávám požadavky na rozhovor od různých brazilských rádií, časopisů nebo novin o tom, co se děje v České republice. Musel jsem např. vysvětlovat okolnosti stavby proticikánské zdi v Ústí nad Labem, nebo pouliční nepokoje antiglobalistů během konference MMF, výroky Václava Havla a v poslední době často Václava Klause, byť se jednalo třeba o jeho slabost na pera.
Napsáno pro Deník Referendum
Před pár dny mi jeden Čech, který se usadil v Brazílii a naučil se portugalsky napsal, že poté, co po několik let sledoval mou kritiku české společnosti, byl velmi překvapen, když zaslechl na jednom z brazilských rádií rozhovor se mnou a přečetl několik mých článků v portugalštině, že zatímco v češtině označuji Čechy za rasisty a kritizuji „nacistický” systém speciálních škol pro Romy, v portugalštině se snažím Brazilcům spíše vysvětlit, že žít s Cigány je občas velice složité...
Abych pravdu řekl, nikdy jsem si to neuvědomil. Je však pravda, že každá návštěva, kterou z různých míst mám, ode mě slyší, že Česká republika je zemí zaslíbenou, a to především pro určitý typ lidí, jako já. Cizincům chci zdůraznit, čím jsou Češi specifičtí, v pozitivním slova smyslu, zatímco Čechy bodám do bolavých míst jejich smýšlení.
Brazilcům ukazuji, jak Češi, na rozdíl od nás, jsou pragmatici a např. nenechali se napálit „sci-fi” románem napsaným před dvěma tisíci lety a modifikovaným skupinou Italů... Pro mě, jakožto komentátora a antropologa je důležité vzkázat našim, aby si vzali český agnosticismus za vzor, který podle mě má spoustu vedlejších, leč pozitivních efektů, ke kterým se pro Brazilce často vyjadřuji, jak je zde nahota demystifikována a nehříšná; nebo o diagonální rozdíl ve vnímání hodnoty krásy mezi zmíněnými dvěma kulturami; i že mezi Čechy nehraje ani zdaleka původ (krev) takovou roli, jako v Brazílii atd.
Jsem komentátor, nikoli reportér, a proto se tak trochu snažím poeticky vyjadřovat k tomu, co by se v Brazílii, podle českého vzoru, dalo ještě vylepšit. To onoho zmíněného českého posluchače v Brazílii ale překvapilo, neboť si myslel, že mám Čechy za líné xenofoby a alibisty. Tam místo toho propaguji Čechy za "osvícený" národ, že si za největšího Čecha málem vybrali Járu Cimrmana. Často poukazuji na to, jak je osvobozující žít někde, kde v mezilidských vztazích, ve srovnání s námi, ano, chybí trocha empatie, ale jsou upřímnější a plnohodnotnější.
Pro mě osobně je to zajímavý fenomén, jak vždy, když cestuji do zahraničí, si prvních pár dní všímám toho, co bych si trochu přál, aby to bylo i v České republice a v duchu láteřím proč to tu není, ale po třetím dnu už mi ti tzv. obyčejní a „normální” lidé začínají chybět a jsem ochotný se spousty těch západních „výhod" vzdát a vrátit se zpět domů.
Doma pro mě už dávno není Brazílie, kde nežiji od své puberty, ani USA, odkud jsem s potěšením utekl hned, jak jsem dokončil univerzitu sem, kde žiji prakticky celý svůj dospělý život. Ale je jasné, že každý člověk doma nadává na to, co mu vadí. Dokonce mi i pár let trvalo, než jsem začal vůbec akceptovat veškerou kritiku samotných Čechů na to, co se tu dělo v mém novém domově.
Citově bych Prahu přirovnal ke své matce a Českou republiku ke své babičce. Babička je trochu konzervativnější, zatimco maminka je hezká a všichni po ní touží, i když je složitá a neakceptuje každého. Tím pádem, stejně jako všichni, můžu sepsat i seznam věcí, které mne na mamince a babičce vadí, ale i tak stejně k nim strašně rádi jezdíme a prostě je milujeme i s jejich chybami.
Ani se mi do toho nechtělo jít. Jako novinář a kulturní antropolog si musím udržovat jistý odstup. Nikdy jsem nebyl v žádném duhovém pochodu. Už jen představa velkého davu lidí mě děsí. Ale díky panu Hájkovi jsem v poslední minutě cítil jakousi občanskou povinnost jít dát najevo, že česká veřejnost je tolerantní a má úplně jiné starosti než to, aby řešila, kdo se do koho zamiluje.
Napsáno pro Deník Referendum
To, co mi vadilo nejvíc nebyl přímo ten konkrétní Hájkův názor, ale to, že říkal to, co si myslí, ale tak, aby to nebylo napadnutelné, přestože to každý pochopí. Jednoduše řečeno - slovíčkaření.
Když jsem dorazil na náměstí Republiky, uviděl jsem, čeho jsem se trochu bál... Nevelké množství lidí a stahující se mračna s občasným deštěm, která by mohla další návštěvníky odradit. Ale už po několika chvilkách přihlížení jsem se uklidnil, protože jedinou "hrozbou" byla partička křesťanů s ruským přízvukem hlásající, že mezi homosexuály není opravdová láska a že se člověk homosexuálem nenarodí, ale stává se jím.
S neúprosně se blížící 13. hodinou, tedy startem celého průvodu se "republika" zaplňovala nově příchozími stále rychleji. Nechyběli ani politikové nebo herci a zpěváci, kteří podporu vyjádřili už před zahájením celého festivalu. Několik minut po třinácté hodině, jako kdyby se otevřela přehrada a do ulice Na příkopech se vlila duhová řeka gayů, lesbiček, transsexuálů, travestitů, ale i heterosexuálů ať již LGBT komunitu jen tolerujících či podporujících nebo i těch z řad rodiny (např. s transparentem s nápisem "Můj syn není žádný deviant!") a přátel.
Nezapojil jsem se do žádné ze zúčastněných skupin, ale jako pozorovatel jsem celý průvod prošel několikrát od začátku na konec a zase zpět. Sledoval jsem nejenom účastníky proudu, ale i tváře veřejnosti přihlížející celé té oslavě.
Nejvíc jsem se avšak bavil, když jsem se na dvacet minut zastavil u Jungmannova náměstí. Postával jsem mezi těžkooděnci a napočítal jsem celých 26 příznivců DSSS včetně jejich vůdce, Tomáše Vandase. Hned z kraje mě zaskočilo několik věcí, zaprvé, jak Tomáš Vandas je, jak jinak to říct, než "malej prcek", dokonce menší než já sám a takových lidí moc neznám... Sám vím, jak my, malí muži s napoleonským komplexem, můžeme být jedovatí a nebezpeční. :-)
Bylo zvláštní pozorovat pobavení v jeho očích a občasný úsměv na jeho rtech. Připomínal mi takového českého Mussolliniho. Druhá věc, která mě trochu zarazila, byla, že z těch 26 příznivců DSSS bylo asi jen takových 6 dospělých. Zbytek připomínal spíš partu vyholených chlapců teprve netrpělivě očekávajících občanský průkaz. Dva z těch dospělých na druhou stranu jevili příznaky pokročilé cirhózy jater, další dva připomínali účastníky punkového koncertu z osmdesátých let, kterým po několikadenním alkoholovém maratonu zůstala v hlavě jen 4 slova: "prasata, hnus, buzeranti" a ještě jedno, kterému ani nebylo rozumět. Mimo jiné i proto, že jich jednoduše nebylo slyšet pod slovním protiútokem "Je nás více! Je nás více!" valícího se z průvodu.
Další věc, která mě velmi mile překvapila, byla bezpečnost. Nejen to, že byla naprosto bezvadná a podchycená, velmi dobře zorganizovaná. Ale nikdo se nemusel dívat na znechucené obličeje policistů - protože žádné nebyly. Nedočkali jsme se nenávistných pohledů, naopak, spíš jsem měl pocit, že i sami pomáhající a chránící si celou akci užívali. I za to jsme všichni vděčný.
Veškerou tu eufórii, která mezi účastníky průvodu panovala, umocňoval nafialovělý opar obklopující úplněk. Celý den a celý průvod měl prostě náboj. Nebyl jen úžasný, byl magický. Zdánlivě nepříjemný déšť vykouzlil nad Prahou duhu, která je symbolem míru, tolerance a homosexuálního hnutí. Jak řekl člen skupiny Medvědů Martin Ocelák (chlupatí chlapi s vousama, kteří jsou důkazem, že z daleka ne všichni gayové jsou jen rozevlátí chlapci v růžovém, jak si většina lidí mylně představuje): "Copak by Bůh, kdyby nesouhlasil s tím, za co gayové bojují, dopustil, aby se v jeden den objevilo tolik náznaků podpory? Co je proti tomu pár desítek odpůrců vykládající si boží slovo po svém. Vždyť sami tvrdí: Bůh miluje všechny stejně! Mějte nás rádi i vy - nehřešte nenávistí." Jako ateísta, jsem na to nereagoval...
Celý festival proběhl bezvadně, bez incidentů. Eufórie, entuziasmus a skvělá nálada po Praze kondenzovala ve spoustu dílčích oslav a bujarého veselí. Nikde jsem si nevšiml obscénního chování, sexuálního obtěžování, ani veřejných orgií, před kterými nás zakonzervovaní, tedy pardon, konzervativní osobnosti varovaly.
Díky primátorovi Praha ukázala, že se světovými metropolemi dokáže držet krok. Vždyť Praha byla tolerantní už od středověku, tak nevím na jaké tradice se tedy pan Klaus, Hájek a Bátora odvolávají... Češi už od Velké Moravy katolicismu vzdorovali. Jsou většinou pragmatici, neuznávající dogmata, přesto dokáží milovat a nepotřebují, aby je k tomu někdo vedl.
Na Střeleckém ostrově musím říct, že vše probíhalo fantasticky. Jedinou výtku bych, stejně jako spousta lidí, měl ke stánkům s pivem a klobásami. Malo stánků = dlouhé fronty. Proto celá akce obohatila nejen účastníky o spoustu zážitků, ale i vietnamské obchodníky v okolí Střeleckého ostrova, kterým jistojistě stouply tržby. To byla ale jen drobná vada nijak nesnižující velmi kvalitě odvedenou práci organizátorů.
Duhová řeka se nakonec vliva na Střelecký ostrov, kde vařila díky dvěma hudebním stageím. Taneční i populární hudba bavili účastníky všech věkových kategorií. Rozevlátí chlapci, fotbalistky, kožeňáci, slečny á la Justin Bieber, skupina "medvědů"... prostě všichni si vychutnávali každý moment.
Prague Pride 2011 byl po všech stránkách obohacující.
Hříchy a nelegální aktivity praktikované bulvárním plátkem Ruperta Murdocha nemohou být zcela srovnávány s českou mediální scénou, nicméně, i zde se dají pozorovat jisté praktiky na hraně zákona.
Češi mívali i svého „mini“ Ruperta Murdocha - Vladimíra Železného. Ředitel TV Nova trávil léta nejen skrze svou týdenní show „Volejte řediteli“ ve snaze ovlivňovat potencionální pravicové voliče a shazujíce místní „monarchy“ (Václava Havla a jeho manželku-herečku a jejich „intelektuální“ spřízněnce).
Mnohokrát jsem byl svědkem jeho zákulisního tahání za nitky. Vše začalo, když mi volal nervózní novinář z bulvárního deníku Super Petra Hájka, že byl pověřen, aby na mě našel nějakou špínu ke zveřejnění v tomto dnes již zaniklém médiu.
Ten reportér mě znal osobně, proto se rozhodl mě varovat. Rozesmálo mě to. Sám jsem mu nadiktoval, co o mně napsat, aby mě vyobrazili nebezpečného, ale zároveň se svatozáří, oznamujíce čtenářům, že jsem byl drogově závislý kriminálník, který měl tu drzost a kritizoval „ředitele“ v článku s názvem „Volejte spasiteli“, uveřejněném několik týdnů před touto událostí v Lidových novinách. Pamatuji si rovněž, jak jsem si v Karlíně dával sushi a zavolal mi „Vovka“ žádající informace proti Stanislavu Grossovy nebo jindy, když si objednával nějaký pozitivní článek o Klausovi, který měl být uveřejněný hned na druhé stránce.
Kuriozitou také byla známá fotografie Petry Buzkové v Chorvatsku nahoře bez. Přišla jedny noviny pouze na 40000 Kč. Ještě zajímavější bylo, že fotograf si řekl jen o 10000 Kč a žurnalista, který na sebe vzal riziko a dělal spojku se šéfredaktorem dostal těch zbylých 30000 Kč.
Ale ještě dokonce horší praktiky, než Železného, jsem pozoroval u magazínu Spy. Byl jsem opravdu překvapen, když jsem viděl, jak šéf tohoto plátku vytvořil časopis zaplněný téměř jen čistou fikcí. Místo spolehnutí se na šikovné reportéry, kteří jsou schopní vypátrat opravdové neřesti celebrit, zaměřil se jeho tým hlavně na vymýšlení skandálních příběhů a jedovatých poznámek. Čistá zábava, jako kniha vtipů s jediným cílem, a to rozesmát lidi. Stejně jako americké bulvární týdeníky National Enquirer a Globe, které tisknou příběhy a o nadpozemských bytostech a jiných, evidentně nereálných příbězích. Navíc je tam jistá souvislost se čtenářem, který ví, že Ufoni nejsou skuteční.
Nejneetičtější praktiky devadesátých let ve světě českých lifestylových magazínů byly špatné překlady článků z ciziny, za které nebylo ani zaplaceno. To už ale vymizelo s nástupem nové generace kreativnějších myslí.
Co je ale skutečně nebezpečným aspektem, který je v zákulisních jednáních celkem běžný, je spřažení se s nějakými velkými hráči z politiky a jejich závislost na úniku informací z policie nebo politických rivalů.
Shrnu-li to, během mého čtrnáctiletého sledování takových dohod a informací z první ruky od lidí z vrcholového managementu českých tištětných médií o tom, jak získali jedny z největších afér a kauz v posledním desetiletí, jsem nikdy neslyšel o reportérovi, který by se sám dovtípil nějaké informace, jež by se dostala na titulní stranu. Vždy to bylo od osoby napojené na politického oponenta „oběti“ nebo z policejních zdrojů. Dvakrát se mi stalo, že od důležitých činitelů na vysoké funkci přišla nabídka, abych vypustil jisté informace. Ovšem ne zadarmo.
Stejným způsobem jsem se dostal k materiálům o Chemapolu, Krejčířovi, gayích v politice a mezi vrcholovými manažery, o Kühnlovi a jeho bytě, Ivanu Pilipovi a jeho údajnou dohodu na fotovaltickjé elektrárny na Ostravsku... Poslíček tvrdící, že byl poslán jedním starostou se mi pokusil předat 15000 Kč, abych v Metru zveřejnil jeho fotografii s batoletem v náruči během jakéhosi festivalu. Taky jsem byl zván, abych si přijel zahrát golf na Madeiru (asi si mysleli, že každý manažer hraje golf), když jsem zveřejnil nějaký kompromitující článek o Václavu Fischerovi. Marketingový ředitel UPC mi posílal dary, zval na drahé obědy v naději, že nedopustím otištění kritiky na jeho kabelovou televizi a internet.
Ještě horší to bylo v případě Amway a AAA autobazaru. O Amwayi jsme publikovali článek od mladého muže, jež se cítil podveden touto společností, text plné odhalujíce fakta a názory na praktiky, které jsou veřejně známé, stačilo si je jen „vygooglit“. Ale jejich lidé narukovali se vší silou a generální ředitel si vynutil celostránkové odvolání. Raději jsem si dal den volna, v protestu. Též jsem napsal švédskému vedení, ale to mou stížnost ignorovalo. Druhá společnost, AAA Auto pro změnu přišlo s hrozbou, že u nás přestanou inzerovat a odvedou s sebou i další významné inzerenty. Proto jsem byl zděšený při pohledu, že Václav Havel dovolil takovéhle kontroverzní společnosti zaplňující internet svými nekalými praktikami, aby použila jeho tvář pro svou vlastní propagaci.
Též si vybavuji Brita zastupujícího BAE Systems nabídnuvšího 90000 Kč výměnou za pochvalný článek o jeho klientovi. Po mém odmítnutí zašel za majitelem vydavatelství, který si mě, k mému překvapení, zavolal na kobereček a řekl mi o tom, že se jej pokusili uplatit a dodal „teď si o těch bastardech napiš tolik špinavostí, kolik si jen budeš přát!“ Kupodivu jsem ale v tom období zahlédl i reportéra určitých novin, jak vchází společně s Britem z BAE do soukromého pokoje a brzy poté si koupil byt a dlouhou cestu do Asie.
Když přišel Patrik Kaizer a žádal o práci v magazínu, který jsem vytvořil a řídil, Mladá fronta Plus, bylo mi řečeno, že by mohl dotáhnout i bohatou síť informátorů od policie i to, kolik by to mohlo měsíčně stát (mezi 130 až 200 tisíci korunami). Je důležité pokračovat ve využívání úniků od lidí, kteří jsou napojeni na politiky a policii i za cenu placení informátorů. Přesto by ale bylo lepší mít více reportérů s dostatkem času a zdrojů na to, aby sami vyhledávali přešlapy a selhání veřejných orgánů a dalších mocných lidí, bez pomoci lidí se skrytými zájmy proti svým protivníkům.
Velmi nebezpečná bývají spolčení mezi některými politickými respondenty a jistými politiky. Jeden reportér z Mafry se běžně zdržoval v kanceláři Miroslava Kalouska na pár skleniček whisky a dalších ostřejších nápojů. V americké politice je celkem běžné, že určití žurnalisté udržují výsadní vztahy a komunikaci s vrcholnými politiky, což je klíčem k informacím, které by měly být odkryty až po mnoha letech, hlavně v biografiích, kdy už se ten který politik aktivně nezapojuje do politického dění. To se děje i při prezidentských kampaních, kdy významní novináři mají neomezený přístup ke kandidátům, ale nemohou publikovat, co spatřili, dokud neskončí volby.
Zatmění novinářské nezávislosti nastalo, když americký velvyslanec pozval vedoucí českých názorových rubrik na návštěvu, kde chtěl znát jejich postavení v otázce protiraketového štítu. Ti, kteří na pozvánku odpověděli, zničili jádro novinářské etiky a nezávislosti.
Rentgen toho, co se děje v „kuchyni“, jež vaří zprávy pro český lid, ještě nebyl zcela dokončen. Zatímco média jsou (měla by být) důležitým nástrojem pro zveřejňování přešlapů veřejně činných autorit, mlčí zároveň nad svými vlastními korupčními praktikami.
Ve svém včerejším článku Kikino, ehm, pane prezidente, děkujeme za reklamu jsem si neuvědomil, že tím, že jsem zařadil Petra Žantovského po bok Hájka a Jakla jako stylově diametrálně odlišné, než je pan "šampón" prezident, jsem ho zároveň (tady neprávem) přeřadil do skupiny hradních homofobů, což opravduumm, ale opravduumm není pravda.
O Petru Žantovském jsem poprvé slyšel, když kritizoval můj článek o antiglobalizátorech. Protože mě "chytrá" kritika vždycky zajímá, tak od té doby má ve všech publikacích, které jsem vedl, vlastní sloupek. Žantovský se stejně jako já necítí ohrožen jinakosti. Důkazem toho je mimo jiné obsazení jeho vynikajícího a unikátního rádia Ethno, které boří české provinční rozhlasové vlny hudbou world music...
Nutno také dodat, že Žantovský, i když na začátku 90. let byl součástí poradců VK, už dávno s ním není v každodenní kontaktu a věnuje se vlastní projektu.
Měl bych také říct, že v korespondenci, kterou jsem našel od pana Stoniše, dnes mediální analytik Žantovský nefiguroval.
Vzhledem k tomu, že se k diskuzi ohledně tématu Prague Pride vyjádřil i druhý mušketýr Jakl, odborník přes média Petr Žantovský mi zaslal své oficiální stanovisko týkající se této kontroverze (a následuje videorozhovor, který Žantovský poskytl reportérovi Pavlovi Kollerovi o své zkušenosti s jinakosti).
Během posledních desetiletích se museli homosexuálové často schovávat ve svých klubech, aby našli sobě podobné jedince, pro které by mohli být atraktivní. To znamená, že se homosexuálové z menších měst a vesnic často stěhovali do Prahy, Brna, Ostravy, Plzně a dalších několika větších měst, která měla aspoň jeden menší bar, kde se scházeli ti odvážnější, kterým bylo jedno, zda je uvidí soused vstupující do podobného zařízení. Tato skutečnost dala vzniknout pocitu, že se všichni gayové vzájemně znají. Že je to menší komunita, než jakou ve skutečnosti je. Chtěl-li se gay v minulých dekádách seznámit s někým, kdo nenavštěvoval gay kluby a diskotéky, musel „lovit“ poblíž parků a veřejných záchodků nebo na veřejném plavání a sledovat, zda na něj někdo též nezírá hledaje totéž. A nebo si podat inzerát v jednom z tehdejších časopisů, jako bylo Amigo nebo Princ, které zaplňovaly zdánlivě omezený prostor.
Ale v současnosti má přes sto tisíc gayů napříč všemi věkovými kategoriemi své profily na sociálních sítích pro homosexuály, jako je iBoys.cz, facebookvice.cz, gayromeo.com, mygaydar, netboys a mnoho dalších. Svoboda se vynořila z internetu... Tím byla ovlivněna dokonce i samotná návštěvnost gay barů, která v posledních pěti letech strmě klesla. O víkendech, místo poskakování na párty, místo cestování přes celé město a řešení problémů s nočními spoji, místo pozorování tří set gayů na diskotéce a hledání toho vyhovujícího nebo vybírání ze třiceti chlapů v baru se raději setkávají online a vybírají si z tisíců podobně orientovaných jedinců.
Samozřejmě, též mohou být třeba z Mimoně a nebo Šumperku a flirtovat, konverzovat, a potom si domluvit schůzku s klukem třeba z Košic, když je oboustranný zájem. (Chudáci Slováci takhle mají aspoň nějaký prostor, aby se mohli svobodně vyjadřovat, když uvážíme tu obrovskou různou míru diskriminace mezi liberální Českou republikou a křesťanským/konzervativním Slovenskem.)
V podstatě jsou mladší Češi i Slováci díky českému kyberprostoru svobodnější, než předchozí generace. I když, zároveň znatelně vzrostlo riziko, že mimo tento kyberprostor mohou být zmláceni, dobíráni nebo dokonce vyobcováni ze své společenské skupiny. Nesčetněkrát jsem se náctiletých gayů ptal, skrze sociální sítě, na jejich zkušenosti s diskriminací ve škole, mezi přáteli stejného věku a paralelně jsem se ptal heterosexuální mládeže na jejich názor na homosexualitu. Zde se objevil propastný rozdíl mezi odpověďmi na tytéž otázky, když jsem se ptal menší skupiny (186 účastníků) před deseti lety a současností.
Dříve bylo typičtější, že se Češi na homosexualitu dívali jako na něco ne zcela normálního, ale brali to jako něco, s čím asi nejde nic dělat a v momentě, kdy se „mě to netýká", proč by to měl někdo řešit. V současnosti tu je otevřená nenávist, kterou mladí projevují vůči homosexuálům, aniž by viděli, že orientace je vrozená, ale myslíce si, že to je volba nebo snad dokonce perverze.
Po schválení zákona o tzv. partnerství přestal znít dobře známý aktivista Jiří Hromada coby hlavní hlas podporující práva homosexuálů skrze média a nyní je slyšet spíše v roli dabéra různých televizních pořadů. Bohužel s tím ale přestal brzy. Nezbyla zde jen potřeba homosexuální svazky plně zrovnoprávnit, ale zejména přiblížit téma homosexuality dospívajícím. Přenosné to není a nakažlivé taky ne. Z toho důvodu není důvod, proč homosexuálům upírat právo i na adopci
dětí.
Mělo by spíš být povinné pro děti učit se ve škole, že gay si nevydral být gayem a nikoho to nikdy nijak nemůže v ničem ohrožovat ani omezovat. Být homosexuál je totéž, jako když někdo má zrzavé vlasy - není to většinový jev, ale je to normální.
Takže lidstvo neohrožuje homosexualita, ale netolerance a neschopnost přijmout odlišné. Je to v případě homosexuality podobné jako třeba s Romy. Spousty předsudků, mýtů, zjednodušení apod. Označení obou těchto identit je vnímáno řadou lidí jako nadávka („teplouši“, „cigoši“). Zároveň přisuzuje řada lidí příslušníkům oběma skupin AUTOMATICKY řadu negativních vlastností (homosexuál obtěžuje chlapy, je změkčilý, úlisný, atd, cikán krade, lže, nechce pracovat).
A nejde o to, že to takto podvědomě cítí zarytí homofobové či rasisté, ale většinově je tento stereotyp přijímán jako norma, ani se nepřemýšlí o tom, že se tímto stigmatizují eb bloc všichni a že to vede ke zbytečnému napětí, psychické či citové újmě. („No, buzerant“. „No, jo, Cikán“. Je úplně jedno, jaký jste, ale jste holt „teplouš“ či "cigoš" a musíte se setsakra snažit - mnohonásobně více než my ostatní, abyste se toho stigmatu zbavil alespoň v očích těch, kteří si dají tu práci, že vás vyslechnou, blíže poznají apod). A ten stereotyp je neustále šířen, často neúmyslně, mimoděk.
Tyto sterotypy se nedají změnit rychle, jednoduše.
Jménem všech organizátorů Prague Pride bych chtěl poděkovat panu Petru Hájkovi za to, že této události udělal neskutečně velkou reklamu, která by jinak stála obrovské peníze. A nejen to. Též pomohl demystifikovat slovo deviant. Díky klasickému českému humoru a smyslu pro ironii se teď slovo deviant stalo symbolem nesouhlasu právě se zkostnatělými názory pana Hájka. Můžeme teď i říct, že Václav Klaus, ml. je deviant. Neboť se fyzický liší od normu.
Handicapovaní lidé jsou devianti, budeme-li brát vážně výroky pana prezidenta a jeho kámošů.
I když mohou podobné výroky mírně ranit sebejistotu především mladších gayů, mohou zároveň zamýšlené oběti ve skutečnosti posilnit. A to hlavně v případě obyvatel České republiky, kteří jdou většinou na straně oběti, obzvláště, je-li agresorem nějaká autorita.
Konzervativní a hradobdivující komentátor Villem Buchert z časopisu Reflex správně napsal, že Petr Hájek má právo vyjadřovat svůj názor. Takový komentář v tomto časopisu zároveň nepřekvapuje, koneckonců vedení časopisu Reflex má Marek Stoniš, kterého nepovažuju za novináře, nýbrž za píáristu Václava Klause neboť svého času byl po dobu jednoho roku mým podřízeným, ale musel jsem ho vyhodit poté, co jsem zjistil, že sám sepsal rozhovor s Václavem Klausem, který chtěl posléze propašovat do mého časopisu. Nahlédl jsem do jeho počítače a objevil jsem bohatou, veselou a přátelskou komunikaci s tzv. Klausovými "Tři mušketýři" (Ladislavem Jaklem, Petrem Hájkem a Petrem Žantovským).
Také to nebylo překvapující, že prezident Klaus podporoval svého kámoše, ale za pozornost stojí, jak se "milovaný" kníže ohradil vůči podpoře na adresu organizátorů Gay Pride ze strany velvyslanců. Nic ohromujícího. Kníže totiž není liberální Čech, ale konzervativní křesťanský Rakušák.
Pikantnost celé této estrádě ale dodává skutečnost, že se o Klausovi velmi dlouhodobě a rozšířeně hovoří jako o skrytém homosexuálovi s krycím jménem "Kikina". Pozoruhodné, jak takový metrosexuál, jak by český teenager řekl "šampón", má za přátele máničky, lidi úplně
odlišné od jeho stylu. Jeho tři mušketýři mají mastné vlasy, nosí staromódní obleky a narozdíl od Klause nevoní francouzským parfémem, ale vlastním pižmem. Bude to tím, že se panu prezidentovi líbí "chlapské typy"? Tedy takoví, kteří smrdí i z fotek? V "mužských spolcích" hraje mužsko-mužská erotika vždy významnou roli, ale v různých typech spolků, skupin či přátelských dvojic je v různé míře realizována. Nejtypičtější je v nich tzv. rozptýlený erotismus, volně přecházející tam a zpět mezi přátelstvím a láskou. Zakladateli a hybnými duchy takových spolků bývají dominantní muži mužného typu s homosexuální orientací, pro které je stejně podstatná idea spolku (náboženská, politická, umělecká...) jako možnost vytvářet mužské přátelské společenství.
Každému homosexuálovi je jasné, že Václav Klaus má jisté homosexuální rysy. Každý gay má tzv. "gaydar" neboli gay "radar", díky němuž je do určitou míru schopen zachytit více rysů prozrazující homosexuální orientaci pozorovaného jedince, než heterosexuál, který si myslí, že
gayové jsou jenom vykroucené princezny.
Většina gayů, kteří vyrůstali v době s větší represí vůči homosexualitě si uvědomuje, že aby tuto zakryli, mnohdy na homosexuály hlasitě nadávali. A podíváme-li se na americkou politickou scénu, zjistíme, že jenom za posledních deset let se hned o několika Republikánech, kteří gaye celý život kritizovali a mnohdy hlasovali proti zákonům na zrovnoprávnění gayů, zjistilo, že jsou to vlastně taky gayové (Marc Foley, Ted Haggard, Larry Craig, Bob Allen, Glen
Murphy Jr. a další...) Obdobná situace je i u katolických kněžích. Celý svůj profesní život brojí proti homosexualitě, zatímco si pak často v sakristii užívají s mladými ministranty.
Jeden známý bulvární fotograf mi dokonce tvrdil, že kdysi publikované články o Klausově nevěře s jistou letuškou byly pouze zastíracími manévry. Říká se, že ve skutečnosti se údajně prezident stýkal s bratrem oné letušky. I kdyby to nebyla pravda, jak může Klaus obhajovat člověka, který prý bojuje za tradiční hodnoty a rodinu, když má sám problém s nevěrou? Jaké hodnoty tedy chráníme, respektive, kdo chrání ony tradiční hodnoty?
Hájek, Klaus, Bátora, nebo dokonce i Macek a Bobošíková se bojí nějakého "homosexualismu". Mají pocit, že Prague Parade, tedy pochod, má politický podtext se snahou získat příznivce. To je jako, kdyby se o Czechteku tvrdilo, že je to tanečnismus. Gay Parade není protest, je to oslava. Důkaz toho, že homosexuálové nejsou méněcenní a že mohou být hrdí na to, že jsou sami sebou.
Homosexualita není ideologie, ani virus, není přenosná. Člověk se homosexuálem nestane, prostě se tak narodí, je to dáno geneticky. Pokud ne, tak je to záležitost časného prenatálního vývoje. Je to jednoduše přirozená věc, nikoli životní styl. Takže tito pánové se bojí neexistující hrozby.
Po 17 letech zkoumání heterosexuálních mužů točících gay porno nebo provozování gay prostituce mohu potvrdit, že ani po stovkách homosexuálních styků se nikdo z nich nestal homosexuálem. Stejně jako miliony gayů majících manželku a děti nikdy nebylo heterosexuály.
Orientace je o tom, po kom člověk psychicky touží a ne o tom, s kým je schopný mít erekci.
Jestli je homosexualita podmíněná geneticky, nebo výsledek spolupůsobení několika sociálních faktorů, to nevím, ale vím, že by si jen tak někdo dobrovolně nevybral stát se terčem diskriminace a být považován ve společnosti za méněcenného. Hodně lidí si myslí, že to je
otázka sexu. Že si to někdo prostě jen vyzkoušel a bavilo ho to. Nebo koukal na někoho stejného pohlaví a pocítil sexuální přitažlivost. To je samozřejmě ignorance, protože každý homosexuál, stejně jako heterosexuál, na počátku adolescence jednoduše pocítí zamilovanost k
jiné osobě, aniž by předtím měl jakékoli sexuální zkušenosti.
Homosexualita nevzniká volbou. Není to nemoc. Je to normální jev, který se vyskytoval ve všech společnostech.
Možná nejdůležitější v celé diskuzi je to, co tvrdí psychologové, a sice pouze člověk s latentní homosexualitou hlasitě bojuje proti homosexualitě. Obyčejný člověk, když nesouhlasí, nemá potřebu aktivně vyvíjet úsilí směrující k potlačení. Studie amerických vědců zveřejněná v časopise Journal of Abnormal Psychology zkoumala hypotézu, že u části mužských homofobů se projevuje vlastní potlačená homosexualita, s níž nejsou vyrovnáni.
Při výzkumu, který provedli na University of Georgia Henry Adams, Lester Wright Jr. a Bethany Lohrová, se u homofobních mužů objevila genitální reakce na pornografické mužské homosexuální video. Sexuologická měření totiž prokázala, že homofobní muži jsou přitahování homosexuální erotikou. Všichni vybraní jedinci byli vystaveni pornofilmu s heterosexuální, gay a lesbickou tematikou. Reakce na tyto záběry pak byly snímány pomocí elektrod přímo z penisu a všechny muže - homofobní i nehomofobní - vzrušovalo heterosexuální a lesbické porno, zatímco homosexuální porno vzrušovalo jen homofobní jedince.
Homofobie zřejmě souvisí s homosexuálním vzrušením, které si homofobní jedinec buď neuvědomuje, nebo ho popírá. Že by Hájek?
VE JMÉNO RODINY!