Před rokem zemřel mezi Vánocemi a Silvestrem na selhání srdce Filip Sklenář. Bylo mu 31 let. Autor knihy, kterou si objednal a kterou dotvořil Radovan Krejčíř (u které vzhledem k její opravdu nízké kvalitě musel sám přiznat, že se jedná o brak), byl kontroverzní publicista, který publikoval své výtvory již od patnácti let. Jeho první kniha, Červené dlaždice (příběh kněze pohlavně zneužívaného nezletilým prostitutem), odmítli pro kontroverzní obsah tři nakladatelé, ale nakonec vyšel .
ISBN 80-86160-91-2)

K výroči jeho úmrtí publikuji některé z jeho kontroverzních "básní":



[Upozornění: obsahuje vulgární výrazy]

"Kdyby Ježíš byl takový ten ikonický modrooký blonďák, tak to bych se s ním rád vyspal..."

"Říkají vám, abyste se styděli za všechny svoje takzvaný nedostatky. Tvrdím opak. Styďte se za svoje ctnosti, za svoje úspěchy se styďte, za zdraví svých děcek se propadejte hanbou. Když pochopíte moji řeč, nepřijdete sice do žádného království, ale aspoň neumřete jako cyničtí idioti."

"Ve skutečnosti máme jen jeden důvod k životu, jediný důvod, proč si ho vážit, jediný důvod, proč se ho nebát - smrt. Existence ultimátního řešení a mystéria nebytí dělá z únavné nutnosti malé dobrodružství. Je to zázrak; jediný způsob jak vymrdat s totalitou jsoucna, kde i to, co není, by přece být mohlo - je právě ten sladký azyl nebytí."

"Konečné řešení židovské otázky

Věře Tydlitátové, okouzlující, moudré a statečné ženě...


Židovská otázka našich časů zní, kdo vlastně byli ti židi, a co dělali,
a tuto otázku je nezbytně třeba
vyřešit s konečnou platností,
ať stíny smějí odložit masky tragické i směšné
a propuštěny z posmrtné komedie najdou spočinutí
na čele Šivově v prastaré kosmické děloze
a tam v nekonečné extázi uspokojovány tisíci transcendentními vibrátory
vyčkají vzkříšení ve slávě Nového Třesku.

David hrál karty a hodně pil a zadlužil celou rodinu.
Franz cvičil jógu a o bibli nechtěl slyšet.
Gustav vařil výborné kuřecí rizoto.
Malý Samuel ve skříni na půdě v dusném horku bedlivě studoval pohlaví své sestry.
A Karel nedal dopustit na Slávii.
Jan byl pámbíčkář a všem tím lezl na nervy.
Arnošt znal jménem skoro všechny brouky
a Hubert kouřil jednu za druhou a ráno v hodinářství velmi hnusně chrchlal, jezdil Tatrou a říkal, že lepší auto nikdo nikdy nepostaví.

Coura Evička se nechala dělat výlučně do zadku
a její sestra kolportovala Lidové noviny a pracovala v katolickém špitálu a snila o tom, že se stane herečkou nejmíň tak slavnou jako Lída Baarová.
A ze Sáry se stala jeptiška, a když pak za války ošetřovala německého důstojníka, vyspala se s ním, a tak byl počat otec mého přítele.

Pořád tytéž prdele, ptáky, prsa, kundy, naděje.
Okamžiky extatického odevzdání se veškerenstvu a skepse poránu u prázdné flašky.
Podrazy, výmluvy, kecy i gesta zcela neobyčejné ušlechtilosti.

Nic lepšího, nic horšího, nic nového a všechno to pomíjivé
na čele Šivově v prakosmické děloze
vyčkává v nekonečné extázi
vítězné vzkříšení v Novém Třesku."

-----------------------

"O žloutence, teplouších, násilí a webdesignu

Mám známého, říkejme mu A. A je ten největší dříč jakého znám, má slušnou živnost a té se věnuje tak, až ho opustila manželka. Když mi poslal esemesku, že byl na záchytce, jen jsem vydechl: „Jak jsi to udělal? Potácel jsem se ROKY po ulicích naládovaný směsí pervitinu, alnagonu, rohypnolu, lysohlávek, chlastu a konopí a NIKDY mě nesebrali na záchytku! Nepoznáš uniformu???“

Mám kamaráda, říkejme mu B. Kamarád B je ten nejctnostnější měšťák, jakého planeta nosila: řeknu před ním „prostitut“, škytne. Povím-li „včera jsem si ulovil v Přívoze mladýho Cigoše jenom za dvě kila“, pogryndá se. Když mi tento vzor partnerské věrnosti do telefonu sdělil, že má infekční žloutenku, nevzmohl jsem se na nic jiného než na ohromené konstatování „Jak jsi, kurva, tohle dokázal? Vykouřil jsem polovinu ocasů od Košic až po Amsterodam a nechytil jsem nikdy ani rýmu!“ Snažil se to pravda svést na židovského zubaře, ale jeho pokusy o nacismus zněly falší.

Mám dobrého kamaráda, říkejme mu C. Je to vzor rodinného života. Řeknete před ním „nezaplacený účet“, vytřeští oči, řeknete-li „ztřískáme se jako svině“, dostanete mravokárné kázání na téma nevhodnosti noční potulky v postmoderní společnosti. Když mi před pár dny napsal, že vyfasoval tři týdny vězení podmíněně za to, že komusi údajně promáčkl střechu auta, zůstal jsem ohromeně zírat. Co na to říct jiného než: „JAK SE TI TO, KURVA, POVEDLO? Víš za kolik desítek tisíc jsem se napáchal výtržností jenom letos? Nevíš, že na King-Konga se hraje beze svědků?“

Ale to není všechno…

Mám skvělého kamaráda – říkejme mu D. Tento chlapec – ostatně talentovaný i spisovatelsky – vždy člověku pomůže v nouzi. Není lakomý a nezná přezíravost. A přece vždy znova cítím tu jemnou, gentlemanskou odtažitost od podezřelých existencí (takto mě nazval výtržník označený šifrou C), jako jsem já. Tento chlapec umí vlídně, zdvořile, ale nekompromisně odmítnout žádost podezřelé existence Sklenáře o nocleh z důvodů přísného domácího řádu, který sám sobě nastolil. Když mi poslal vyděšenou zprávu po ICQ, ochrnuly mi na okamžik prsty: JAK, KURVA, MŮŽEŠ ŽÍT S ČLOVĚKEM, KTERÝ TI DOM PŘIVLEČE SVRAB? Nemáš nos?

Ty otázky mi vrtaly v hlavě celý den. Pak jsem zabrousil na stránky ostravského gay baru Ikarus, kde se občas vyskytuji. Jejich takywebmaster (nechápu, jak jsem s tím člověkem mohl tři roky – opakuji TŘI ROKY! – spávat), jenž o sobě hovoří jako o „přísném technikovi“ a kritizuje můj (MŮJ!) web za ŠPATNOU ČITELNOST A MRHÁNÍ PROSTOREM, tento člověk splácá cosi takového – a ještě se ptá, „jak se vám to líbí?“. A tady – PRÁVĚ TADY – se odehrálo mé velké satori. Když něco – kurva – neumím, tak to NEDĚLÁM! *1 Platí to o chlastu, výtržnostech, rychlé lásce, rozpalování rodinných krbů i webdesignu v májkrosoftfrontpejči."

------------------

"Vykouřil jsem polovinu ocasů od Košic až po Amsterodam a nechytil jsem nikdy ani rýmu!"

------------------

"Víš za kolik desítek tisíc jsem se napáchal výtržností jenom letos? Nevíš, že na King-Konga se hraje beze svědků?

Potácel jsem se ROKY po ulicích naládovaný směsí pervitinu, alnagonu, rohypnolu, lysohlávek, chlastu a konopí a NIKDY mě nesebrali na záchytku!"

------------------

Zde je jeden text, co Filip psal pro deníku Metro, jako dobrý příklad jeho stylů a pak následuje jeho kompletní výpověď o vzniku knihy o Krejčířoví a pozadí všech událostí. V něm Sklenář odhaluje, v jaké atmosféře vznikala celá kniha.


Pět výhod amerických radarů

V záplavě dezinformací, manipulací, polopravd, spekulací i prostých výmyslů, kterými nás zaplavuje česká vláda a jí nakloněná média, působí strohé prohlášení amerického velvyslanectví v Praze jako očistná lázeň v duchu anglosaského fair play. Ani přeložen do lstivé
češtiny neztrácí text na strohé čistotě a působivosti.

Zbytečné starosti

První výhodou případného radaru bude to, že za pronájem území USA odmítají zaplatit byť jediný cent, euro či americký dolar. Tato výhoda ušetří zbytečné starosti národní bance a zabrání případné inflaci hodnoty amerického dolaru na českém území.

Blažená nečinnost

Další společenský zisk a druhá výhoda plyne z toho, že Američané umožní českým firmám prohrát tendry na dodávky služeb či materiálu pro základnu.

Pověstně líní a neschopní Češi tak budou moci zůstat v blažené nečinnosti a bez dolarů, se kterými by si beztak nevěděli rady.

Nemusíme do New Yorku

Z tohoto profitu plyne výhoda třetí, a sice ta, že USA v žádném případě (navzdory dezinformacím knížete Schwarzenberka, t. č. ministra zahraničních věcí) nemají v úmyslu otevírat otázku vízovépovinnostiproČechy. Líní a chudí venkované mohou v klidu zůstat ve svých chýších, nikdo je nepožene do New Yorku, kde by beztak zabloudili neschopní doptat se místních na cestu.

Bez nátlaku

Čtvrtá výhoda je ta, že USA nemají v úmyslu nijak investovat do rozvoje infrastruktury oblasti, ve které hodlají osvobozeni od kempingových poplatků v pokoji tábořit, ani nijak řešit politiku zaměstnanosti v oblasti.

Hned se jednomu uleví! Víme tedy, že USA nemají v úmyslu vyvíjet žádný tlak na české nezaměstnané, vágusy, santusy či asociály a jediným, kdo bude muset plnit americké pokyny, zůstane i nadále naše vláda.

Zmužnění lidu

Pátá výhoda je pak prostě z nebes dar. Jakožto "věrní spojenci" se Češi ocitnou v relativním bezpečí před agresivní a paranoidní politikou Spojených států amerických, na které ani blížící se pád republikánské exekutivy nejspíš mnoho nezmění.

Skutečnost, že se Češi v očích světa stanou spoluviníky amerických vojenských dobrodružství, a odtud plynoucí přímé ohrožení země povedou ke zlepšení bojové morálky národa a celkovému zmužnění lidu, ve kterém je dnes i Leoš Mareš za vysloveně samčí typ.

Odsud poplyne i hlavní ekonomický profit České republiky. Nebude už muset dále hostit finančně náročné návštěvy z Německa, Ruska, Číny a dalších zemí, neboť vztahy s těmito obchodními partnery ochladnou na bod mrazu.

Naším jediným spojencem a partnerem zůstanou Spojené státy a jejich zástupce hostit během jednání nemusíme. Své pokyny pošlou ve stručné angličtině, tzv. simplified-English, jaká se užívá na dotazníky pro cizince z rozvojových zemí, předsedovi české vlády na stůl faxem.

FILIP SKLENÁŘ
Deník Metro, 8.2.2007

------------------

Jak to bylo s Krejčířem
Filip Sklenář

Krejčířův útěk jsem sledoval v přímém přenosu jako každý Čech. Tehdy jsem netušil, jak brzy se stanu jedním z aktérů největší reality show, jakou Česko zažilo od velkého cinkání klíči. Když mi vydavatel mé románové prvotiny pošeptal, v jak těsném vztahu je s uprchlým
Krejčířem, okamžitě jsem se nabídl, že Krejčířovy vzpomínky napíšu.

Konspirace začíná

V polovině října dostávám první konspirativní mail: "Pane Sklenáři, jsem u jednoho nejmenovaného přítele uprostřed Indického oceánu. Snad se dovtípíte kde. Jiří Gavenda."

Korespondence je velmi rychlá. O půldeváté večer dostávám pokyn, abych odcestoval do Prahy s plavkami a pasem a nikomu se nesvěřovat s cílem své cesty. Není to uskutečnitelné - oznamuji své matce, že potřebuji
půjčit tisíc korun, neboť odlétám na Seychelské ostrovy. Rozkřičí se,ať z ní nedělám krávu. Prosím na kolenou. Ve dvě ráno odjíždím vlakem do Prahy. Jiří Gavenda mezitím pokračuje v konspiraci.

Cesta do Černošic...

Dlaždice dorazily do skladu v Černošicích", informuje Gavenda svou choť tajemnou esemeskou v narážce na titul mé knihy - "vyzvedni je".

Paní Gavendová se sledovačkou v patáchas napíchnutým telefonem se marně snaží dovtípit, co to může znamenat. Čekám dvanáct hodin, nežli jsem v Černošicích objeven - nikdo mi nechce nalít na účet, marné je přesvědčování, že přijedou přátelé s penězi.

...a na Seychely

Po dvou dnech odlétám přes Paříž na ostrov Mahé. V ruce mám velký kufr plný Gavendových ponožek a slipů. V kapse mám diktafon, tisíc dolarů paní Gavendové a cédéčko Judas Priest. Z letadla vystupuji v 7.21. Mám na sobě flaušový kabát - venku je čtyřiadvacet stupňů. Strašlivá
pětičlenná kutálka falešně vyzpěvuje v odbavovací hale "Welcome, welcome, welcome to Seychelles".

Ukazuji celníkovi zpáteční letenku a oznamuji adresu hotelu, kde mám rezervaci. Přátelsky se usmívá. "Jedete k panu Krejčířovi? Pojďte tudy." Místo východu pro diplomaty mě vede do jakési cely předběžného zadržení. Stolní lampa misvítí přímo do očí. Trojice celnic mi klade otázky, na které neznám odpověď. Vyzvoumě,ať předložím zavazadlo. Ve
stresu nejsem schopen poznat Gavendův kufr, což dále komplikuje situaci. Po téměř dvou hodinách se nedorozumění vysvětluje - rezervace v hotelu Le Jarden des Palmes byla přímo na Krejčířovo jméno, nikoliv na moje.

Trojice rozesmátých mužů, mezi nimi Petr Hrubý a pan Gavenda, kteří vše celníkům vysvětlili, mě informuje, že každý druhý Čech tu vykřikuje, že přišel napsat knihu o Krejčířovi. Jeden z Krejčířových přátel údajně dorazil se třiceti eury a falešným průkazem žurnalisty.

Poté, co se pokusil pupkem rozrazit celníky s výkřikem: Die Presse!, byl zadržen. Krejčířovi trvalo několik hodin, než ho vysvobodil z hlubin imigračního oddělení.

Seychelské ostrovy jsou mi od prvního momentu protivné. Z devadesáti tisíc obyvatel jich žije sedmdesát tisíc na ostrově Mahé. Když se Seychely vymanily z koloniálního područí, čítaly asi 150 ostrovů - nyní zhruba 100. Těch padesát nezalilo moře - vláda Seychelské národní lidové fronty je jen střelila neznámo komu. Místní obyvatelé jsou
převážně velmi oškliví míšenci - většina žen je obézních a kníratých, mladí chlapci jsou krásní jako všude, ale spíše nepřátelští. V zemi vládne totalita a katolicko-bolševická morálka. Všude je strašná nuda.

Nefunguje zásobování - nedostatek másla, cukru nebo toaletního papíru je běžným jevem. Všichni zaměstnanci jsou líní a neskutečně pomalí.

Obsluha v pohansky předražených restauracích je nejhorší, jakou jsem dosud zažil.

Večer se setkávám s Krejčířem a po jeho odchodu se učím první větu v kreolštině: En lot bwar! Znamená to ještě panáka. Po osmnáctém výkřiku si mě přichází prohlédnout hotelový personál. Stres mi po celé
následující týdny nedovolí se opít.

Poslouchám nahrávky prvních rozhovorů a propadám zoufalství. Nevím vůbec, za který konec to popadnout. Krejčíř mluví jako policejní protokol. Netuším, jak z toho dokážu udělat čitelný text.

Je ráno - kolem explodují kvetoucí keře. Nadhlavou mi létá velký žlutý netopýr, kterému tu říkají flying fox.

Otevírám si sedmé pivo a začínám psát s rozmachem velký recesistický úvod, ve kterém mj. obviňuji pana Gavendu z přípravy mé vraždy za prodělek na mémrománu a barvitě líčím spodní prádlo, které jsem mu dovezl. Odpoledne pak
odevzdávám prvních dvacet stran. O půlnoci slyším, jak nějaký vůz brzdí na hotelovém parkovišti smykem. Když se podívám panu Gavendovi do tváře, nepochybuji, že mě skutečně přišel srazit pěstí ze skály.

O týden později mě během večírku popadne hornickou tlapou za krk a vleče ke své skříni. Ukazuje mi značkovéspodní prádlo a křičí, že on nemá žádné vytahané slipy.

Čas tlačí

Omlouvám se tedy a začínám psát znova - tentokrát neinvenčně. Úvod nechávám stranou a začínám přímo Krejčířovým útěkem. V megabytech materiálů se těžko orientuje - omylem tedy napíšu jinou verzi Krejčířova útěku, než jakou nabulíkoval Jaroslavu Kmentovi z Mladé
fronty Dnes. Když se nato přijde, je velmi dusno. Jsme všichni ve stresu - je příliš málo času. Reklamní kampaň na knihu, kterou obratně vede Jaroslav Kmenta výměnou za několik exkluzivních rozhovorů, je přitom dokonale načasovaná na začátek prosince. Všichni jsme paranoidní.

Nevítaný pomocník

Naproti mémupokoji se ubytoval mladý Rus a nespouští ze mne oči. Z domnělého agenta UZSI nebo BIS se vyklube celkem přátelský homosexuál.

Obchoduje s nemovitostmi. Přilétá jakýsi pan L. z Austrálie, prý historik, který nám má pomoct. Čtu jeho věcné poznámky v textu psané československy "tuto bysem dal trocha viac toho nějakého popisu". Pan Gavenda odráží poměrně brutálně Krejčířovu snahu dát mi takového
lektora. Pan L. se proměňuje v nezúčastněného pozorovatele.

Krejčíř nikdy nemluví s cizími lidmi - mezi které patřím - beze svědků.

Stěhuji se do hotelu Casuarina Beach. Když Krejčířovi tvrdím, že slovo "casuarina" zřejmě znamená "zátoka
chcanků", uráží se smrtelně. Na návštěvu se zastavuje Denisa, přítelkyně Petra Hrubého. Je celá pyšná. Ne - omylně rozeznala, že jeden z trhovců lže, když tvrdí, že nemá cibuli. Kombinací jemné diplomacie a hrubé síly deseti amerických dolarů vymámila tři podpultové cibule. Večeře u Hrubých tedy bude pikantní.

Zakazujeme Krejčířovi blábolit do médií, protože nejsme schopni přizpůsobovat text tak pružně stále novým verzím jeho výpovědí. Na pracovní schůzku si dodávám odvahu čtyřmi napoleony a konstatuji, že bych nerad, aby v poslední verzi útěku Radovan odlétal soukromým
tryskáčem. Projde mito, ale večer se mi zdá o nájemných vrazích. To se mi vlastně zdá každý den.

Pan L. navrhuje, aby v úvodu knihy byla zmínka o příspěvku pro kliniku specializovanou na dětskou onkologii. Krejčíř prohlašuje, že něco slíbit není hřích, a navrhuje operativní postup: založíme kliniku.

Navrhuji Jiřího Gavendu na přednostu. Při hlasité četbě srdceryvné pasáže o obavách paní Krejčířové o svého manžela, a trpí depresemi a úzkostmi, se hroutím smíchy na podlahu.

Jsme v půlce knihy a jakési ledy konečně roztály. Jaroslav Kmenta sice Krejčířovi vychází vstříc, jak to jenom lze, ale před jeho telefonáty přece panuje jakási nervozita, i když témata rozhovorů jsou určena předem. Když mu Radovan vysvětluje, kudy utíkal z vily, snažím se nevyprsknout smíchy. Z odpovědí je zjevné, že i Kmenta na druhém konci
"drátu "sedí nad mapou; navzájem se ohromují názvy ulic. Dlouhé promlky mezi odpověďmi, během kterých se Krejčíř polohlasem radí, Kmentovi nevadí. Jiřímu Gavendovi se na čele perlí pot. Je mi ho líto.

Dostal se mezi mlýnské kameny a nakonec prohlašuje, že viděl na vlastní oči směnku, kterou zaručeně nikdo neviděl přinejmenším do doby, než jsem opustil Seychely já.

Musíme znova měnit úvod knihy, aby se výpovědi shodovaly.

Inženýr Krejčíř slaví narozeniny. K práci ho téměř nelze dostat. Termín je mi zkrácen o dalších pět dnů a polovina knihy není hotová.

Vše je dále komplikováno čekáním na materiály a vyjádření Tomáše Sokola k věci. Částky, kterými prý Krejčíř uplácel jednotlivé politiky, narůstají do obludných rozměrů.

Na nákupu s Petrem Hrubým zjišťuji, že co se kdo v mládí naučí, hodí se mu na dosmrti. "Čů hundrt fifty, jů not džouk mí," odráží Petr pokus zlodějského Inda čachrovat s kurzyvalut. Dolary jsou tu vzácné - na oficiálním trhu stojí pět rupií, na černém až jedenáct. Pražský
vekslák se neztratí ani na rovníku.

Není auto jako auto

V přístavu, kam právě pro Krejčíře dorazily ledničky a další kuchyňské zařízení z Jižní Afriky, vtipkujeme s celníky o české mafii, kterou proslavila místní média: "Jsme jen malá mafie," prohlašuje Petr. "Malá mafie zabíjí do třiceti lidí měsíčně. Velká sto. "Všichni se hlasitě
smějí, ale stopy nervozity jsou na nich patrné. Ještě před několika týdny celé restaurace tichly, když hosté poznali tváře Krejčíře a jeho přátel.

Krejčíř mrzutě listuje katalogem Toyoty. Prý by ho nikdy nenapadlo, že klesne tak hluboko, aby jezdil japonským autem. Silnice jsou na Mahé ve slušném stavu, ale jezdit sedanem je nerozum. Kopcovitý terén vyžaduje off-roada.

Místní lidé se zapřísahají, že tentokrát zvolí opozici. Piju kafe bez cukru, cukr není. Jiří Gavenda studuje zamyšleně hotelový účet. Snaží se zřejmě zjistit, kdo za čtrnáct dní vypil několik lahví napoleona a celé basy bavorského piva Ecu vyráběného v licenci. Kouřím a tvářím
se, že se mě to netýká. Obava, že mě stejně po dokončení práce sežerou žraloci, mi dává stoický nadhled nad jednotlivostmi.

Chlapec masajské postavy, na kterého jsem mrkl, pohrdavě prskl a ukázal prstemna můj vyvalený pupek.

Svoboda slova

Během třídenního maratonu dopisuji zbytek knihy. Na styl a formu jsem rezignoval už dávno. Závěr a část kapitoly Politika nechávám nedokončené. Slibuji Krejčířovi, že mu je pošlu po mailu. On slibuje, že mi za odvedenou práci zaplatí, jen co bude kniha vydána. Oba víme, že ten druhý lže.

Po celou dobu pobytu mi nikdo nebyl schopen ukázat Jižní kříž. Devátého listopadu boeing seychelských aerolinek strmě stoupá z příliš krátké ranveje. Jsem si stoprocentně jist, že budu ihned po příletu do Prahy zadržen. Když přelétáme Alpy, uvědomuji si, jak je Evropa nádherná. Padá na mne strašlivá únava, mám pocit, že se nedokážu doplazit ani k vlaku.

Každému z rodiny pak vysvětluji, ať si dává pozor, co říká do telefonu. Čtu v novinách Kmentovy články a každý den očekávám příchod kriminální policie. Nic se neděje. Knížka vychází - je plná strašných tiskových chyb a přehlédnutých stylistických neohrabaností. Mám pocit jakéhosi uspokojení.

Kniha přece stanovuje určitý kulturní precedens.

Svoboda slova je pro každého. Svoboda slova musí znamenat i svobodu nehorázného výmyslu, svobodu urážky i pomluvy, jinak to svoboda není.

Prohlížím si ve sprše své tělo - tak takhle vypadá člověk, který napsal bestseller.

Nepozoruji na sobě žádné změny...

=================
Odpočívej v pokoji, Filipe. Nevěřím v Boha ani v posmrtný život, ale ty jsi v ně věřil. Takže se teď můžeš hádat s Bohem.